Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Čechová (* 1933)

• narozena 5. listopadu 1933 v Tvrdonicích

• v dubnu 1945 zažila tvrdé boje mezi wehrmachtem a Rudou armádou

• osvobozovací boje Tvrdonice silně poničily

• rodina přišla o dům, po válce jej obnovili

• pracovala v rodinném a později zestátněném obchodě

Anna Čechová, rozená Stibůrková, se narodila 5. listopadu 1933 v Tvrdonicích u Břeclavi, vesnici v bezprostřední blízkosti dnešní česko-slovenské hranice. Měla o dvanáct let staršího bratra a o dva roky starší sestru. Stibůrkovi měli hospodářství a chovali dobytek. Součástí jejich domu byl i malý krámek, který provozovala maminka. V Tvrdonicích prožívala Anna Čechová hezké dětství. „Musím říct, že jsem vyrůstala jenom s klukama. Ti lezli po stromech a já s nima. Neměli jsme žádné hračky.“

Toho dne začala v Tvrdonicích válka

 Anna Čechová nastoupila do školy v Tvrdonicích v době, kdy v Evropě vypukla druhá světová válka. Vzpomíná hlavně na dramatické události na jaře roku 1945, kdy se k Tvrdonicím blížila Rudá armáda. „Pořád jsme slyšeli dunění. Když se chlapi sešli, tak si o tom povídali, že už je to v Karpatech.“

Ještě před příchodem fronty se řeka Morava vylila z břehů a zaplavila příjezdové cesty ke vsi. „Němci totiž vypustili přehrady, hlavně Vranovskou a další menší, takže Morava s Dyjí se srazily a tady se to vylilo.“ Německá armáda následně vyhodila do povětří mosty, aby se Rudá armáda nemohla přes vodu dostat. Sovětští vojáci se schovávali v okolních lesích a osvobozování zde probíhalo velmi pomalu kvůli rozvodněné řece i dlouhým bojům u nedalekého Lanžhota. 

Anna Čechová vzpomíná, že právě v tu dobu se v Tvrdonicích chystala veliká krojovaná svatba. Zrovna, když do vsi přijížděl ozdobený vůz se ženichem a jeho přáteli, tak těsně nad ves nalétlo letadlo a spustila se palba. „Zatočil se a začal střílet z kulometu.“ V ten den zemřelo v Tvrdonicích několik lidí. „Od toho dne začala v Tvrdonicích válka. Pak už jsme vůbec nevycházeli ze sklepa.“

Obírali jsme omítku z cukroví

Anna Čechová s rodinou a dalšími sousedy se schovávali ve sklepě jednoho z větších domů. „Vůbec jsme nesměli ven. Vždycky jen když se setmělo, tak se šly podojit krávy. Donesli do sklepa mléko.“ Anna Čechová vzpomíná, že jim do sklepa donesly sousedky cukroví, co zbylo z místní svatby. „Jak se střílelo, tak do toho napadala omítka, tak my jsme to obírali.“ Ze sklepa poslouchali, jak je vesnice kolem odstřelována. „Asi tři dny jsme se schovávali a tatínek přišel: ,No, děti už nemáme dům.‘ Všechno vyletělo do povětří.“

Velká část Tvrdonic koncem války vyhořela, o domov tak přišli i Stibůrkovi. „Všechno hořelo, nikdo to nehasil.“ Obyvatelé museli jen se strachem čekat, až ostřelování přestane a do obce se dostane Rudá armáda. Anna Čechová vzpomíná, že kousek za domem, kde se schovávali, byl Němec, který měl na kopci umístěné dva kulomety a mezi nimi neustále přebíhal. Vždy proběhl brankou, která stála v cestě. Muži ve sklepě se domluvili a branku mu zavřeli na petlici, aby se nemohl mezi kulomety tak snadno přesouvat. „To jsme měli strach všichni. On přišel do toho sklepa. Byl tak nazlobený a řekl, že ještě jednou se něco stane a hodí nám tam granát.“

Hlavně mít kde hlavu schovat

Dne 13. dubna 1945 byly Tvrdonice konečně osvobozeny Rudou armádou. Během bojů padlo 17 občanů Tvrdonic a 49 vojáků Rudé armády. Když Anna Čechová a další obyvatelé obce konečně opustili sklep, tak už byla v ulicích sovětská armáda. „Ženské navařily brambory a jedna z nich přinesla škvarky a to do toho zamíchaly. Nejdřív museli ochutnat ty ženské, než si to dali Rusové. Báli se, co v tom může být.“

Válka sice skončila, ale vesnici museli de facto znovu postavit. „Lidi se pak snažili, aby hlavně měli kde hlavu schovat. Tatínek postavil alespoň jednu místnost, aby na nás nepršelo.“ Annin bratr se tehdy nabídl, že si vezme obě sestry k sobě, protože jejich dům v sousedních Kosticích zůstal stát. „Šly jsme kolem zákopů, kde bylo hrozně mrtvých Němců. Bratr říkal: ,Nedívejte se tam,‘ ale my jsme se samozřejmě podívaly.“

Ze Stibůrkovic stavení zůstala stát alespoň stodola a maštal s dobytkem. Měli tedy vlastně štěstí, že jim zůstal nějaký způsob obživy. Ze začátku spali rodiče v maštali u dobytka, než tatínek vystavěl první místnost. „Každý potřeboval cihly. Cihelna byla v Hodoníně a Moravské Nové Vsi. Nestíhali to vyrábět, tak bylo vše na příděl, každý musel stavět postupně.“ Trvalo to tedy několik let, než se Stibůrkovým podařilo vystavět nový domov.

K moři pod stan do Bulharska

Po obecné škole nastoupila Anna Čechová do měšťanky do Lanžhota, kam chodila každý den pěšky. Po měšťance už dál nestudovala, ale pomáhala otci s hospodářstvím a hlavně mamince v obchůdku. „Hned jak to šlo, tak si maminka zase otevřela krámek a já jsem tam s ní prodávala.“ Komunisté rodině obchod znárodnili a převedli pod správu místní Jednoty. Anna Čechová v obchodě prodávala dál, později přešla do prodejny Pramen v Břeclavi.

Na taneční zábavě se pamětnice seznámila s Ladislavem Čechem ze sousední obce Hrušky a 16. února 1952 se vzali. Ten den napadlo tolik sněhu, že měli problémy se na svatbu do Lanžhota vůbec dostat. Brzy po svatbě se manželům narodila dcera Alena. Pamětnice ráda vzpomíná, jak s rodinou vyráželi pod stan k moři. „Jezdili jsme vždycky na tři týdny do Bulharska.“ V roce 2019 žila nadále v Tvrdonicích spolu s rodinou dcery.