Anna Čechová

„Takže tam jsme byli, tam nás bylo, myslím, asi tak čtyřicet v tom sklepě, ale to už opravdu byla válka, to už se střílelo. Vůbec jsme nemohli vyjít ven, maminka vždycky ráno, než se rozednilo a večer, jak už setmělo, tak šli podojit krávy. Měli jsme dvě krávy, tak šli podojit krávy a donesli do sklepa mléko a my jako děti a oni taky, tak my vlastně jsme tam to živobytí měli, tak jsme to tam takhle prožívali. No, ale pak bylo, to už jsme tam byli asi třetí čtvrtý den v tom sklepě u nich na vrchu a to došel tatínek a říká: ,No, děti, už nemáme barák, ten už je fuč.‘ Přímý zásah prostě, vyletěné všechno, rozbité, nic jsme neměli. Ale naštěstí ten dobytek, tam se to tak nějak utlo a ten dobytek tam zůstal, takže alespoň to živobytí jsme měli.“

„Tak jsme slyšeli pořád takové dunění, pořád bylo dunění slyšet a to ještě, když chlapi se sešli, tak to my jsme jako děcka naslouchaly. ,No, už je to v Karpatech, už je to v Karpatech.‘ To bylo až posud slyšet to dunění, ty salvy, co střílely ty děla. Potom se to blížilo stále blíž a blíž. Potom říkali: ,Už jsou v Bratislavě, už su v Bratislavě.‘ Jenomže, když došlo už tady po tom, jak už oni tady postupovali blíž a blíž, tak se vylila Morava. Ale proč? Protože Němci vypustili nádrže, přehrady tady, Vranovskou přehradu a co byly okolo nějaké menší přehrady, tak to všechno se vypustilo. A Morava s Dyjí se srazily a vylila se ven, takže tady po Tvrdonice až skoro po baráky byla voda.“