Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čechová (* 1932  †︎ 2024)

• narozena 1. prosince 1932 v Pelhřimově

• prvních šest let prožila v Jevanech u Prahy

• 1. září 1939 nastoupila na základní školu v Dnešicích na Plzeňsku

• otec rok a půl totálně nasazen v říši

• na přelomu let 1944 a 1945 se přestěhovali do Přeštic, kde pamětnice prožila osvobození americkou armádou

• v létě 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu

• vystudovala gymnázium s pedagogickým zaměřením a pedagogickou fakultu

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

• zemřela 20. září 2024

Když během druhé světové války jela na kole s potravinami z venkova, které získala od místních hospodářů, ztuhla jí při pohledu na německé vojáky krev v žilách. Hlavou se jí začaly honit myšlenky o tom, že ji zatknou a odvedou do vězení. To by se vzhledem k tomu, jak okupanti postihovali všemožné prohřešky, mohlo skutečně stát. Marii Čechové ovšem spadl kámen ze srdce, když zjistila, že nechtějí kontrolovat její tašku plnou potravin, ale potřebují se jen zeptat na cestu. Podobné obavy však musela ona i její rodina, ostatně jako celý národ, téměř neustále během války prožívat.

Když má dítě umřít, tak ať umře doma

Marie Čechová se narodila 1. prosince 1932 v Pelhřimově Antonínu Čechovi a Alžbětě, rozené Margoldové. Když přišla na svět, otci bylo dvaatřicet let, zatímco matce pětačtyřicet, což byl na tehdejší dobu pro rodičku poměrně vysoký věk. „Byla jsem vymodlené dítě,“ říká Marie Čechová. Její rodiče pocházeli z různých koutů země – matka byla původem ze Stříbrné Skalice ze zchudlé šlechtické rodiny, otec se narodil u Jihlavy. Jejich osudy se střetly, když cestovali za prací. „Maminka byla o třináct let starší, ale vypadala mladistvě. Měla krásné černé vlasy a výborně zpívala,“ říká Marie Čechová k seznámení rodičů. Brzy se vzali a oddával je bratr Alžběty, tehdy ještě Margoldové, který působil jako kněz. Antonín Čech v nové rodině neplnil jen roli manžela, ale zároveň pomáhal i ostatním sourozencům své ženy v pozici jakéhosi náhradního bratra. Alžběta Margoldová měla totiž čtyři sestry a bratra, který ovšem zemřel předčasně. Otec se živil jako řidič, což jedna z jeho švagrových nepovažovala za právoplatné zaměstnání, a tak manželům koupila hospodu v Božejově, nedaleko Pelhřimova. Tam žili i v době narození jejich jediné dcery.

Marie Čechová přišla na svět předčasně, v sedmém měsíci těhotenství, v nemocnici v Pelhřimově. Matka nemohla kojit, a tak od začátku dostávala náhradní výživu v lahvičce. „Sestry byly laxní, tvrdily, že odmítám přijímat potravu, a vůbec nic s tím nedělaly,“ vypráví pamětnice. Tento stav trval asi tři týdny, kdy dostávala pít jen bylinné čaje. „Byla jsem příšerně podvyživená, tatínek se na to nemohl dívat a řekl, že když má dítě umřít, ať umře doma. Rozhodl se mě z nemocnice vzít domů,“ říká. Antonín Čech před odchodem zkusil vzít do ruky lahvičku a svou dceru nakrmil. V tu chvíli si uvědomil, kde se stala chyba – jeho dcera neodmítala stravu, ale zdravotní sestry jí daly na lahev dudlík bez propíchnuté špičky. I kdyby tedy chtěla pít, zkrátka nemohla. „Tatínek se hrozně rozčílil a všem jim tam vynadal. Kdyby to bylo dnes, určitě by se to řešilo víc a nemocnice by měla problém, ale tehdy to bylo takhle,“ vzpomíná. Jen o kousek se tak vyhnuli rodinné tragédii. Ani poté ale problémy neodezněly a Marie Čechová měla jako miminko časté zdravotní potíže, ať už například ty kožní, nebo když prodělala černý kašel.

Brzy po jejím návratu z porodnice manželé prodali hospodu v Božejově a odstěhovali se se svou dcerou do Jevan u Prahy, kde žili ve vile u pana továrníka, jistého pana Štýbra, v jehož firmě otec pracoval. „V Praze jsme nemohli sehnat bydlení, tak nám nabídl, ať bydlíme přímo u něj. Každý den pak tatínek jezdil do práce na kole,“ vzpomíná Marie Čechová. V obci zůstali asi do jejích pěti nebo šesti let. Pak se znovu stěhovali. Tentokrát do Dnešic na Plzeňsku. „Maminka tam měla sestru, která na faře dělala hospodyni. Byla ale nemocná, a tak ji maminka musela jet zastoupit,“ vypráví.

Když jsem uviděla Němce, celá jsem ztuhla

Na základní školu nastoupila 1. září 1939, tedy v den, kdy oficiálně začala druhá světová válka. V té době už skoro půl roku Československo neexistovalo, ještě déle bylo zabrané pohraničí, a tak jen asi pět kilometrů od jejich domu byla už Velkoněmecká říše. Během války musel otec asi na rok a půl opustit svoji rodinu a odjel nuceně pracovat do německých měst. V roce 1942, během heydrichiády, pak Marie Čechová zažila nepříjemnou situaci, kdy cestou od své kamarádky z vedlejší vesnice zjistila, že jsou Dnešice v obležení německými vojáky. „U nás na faře, kde jsme bydleli, to prohledávali. Co hledali, nevím,“ říká a pokračuje: „Pan děkan Pulda měl za knihovnou schovanou pušku. Kdyby ji našli, byl by to malér. Naštěstí ji ale neobjevili.“

Marie Čechová si moc dobře pamatuje strach, který prožívala, když převážela na kole potraviny – máslo, vajíčka a mléko – které získala výměnným obchodem od statkářů z okolních vsí. Tehdy si z dálky všimla Němců na nákladním autě. „Když jsem je uviděla, celá jsem ztuhla. Bála jsem se, že přijdou na to, co vezu,“ vybavuje si. Naštěstí ale chtěli jen poradit s cestou. Marie Čechová, která uměla německy dostatečně na to, aby je správně nasměrovala, si tak mohla oddechnout.

Někdy na přelomu let 1944 a 1945 se znovu stěhovali – tentokrát do Přeštic k matčinu bratranci. V té době se otec vrátil z nuceného nasazení a vyprávěl jim, že německá města jsou silně bombardována a že nejspíš válka brzy skončí. Těmto slovům Marie Čechová se zájmem naslouchala a nenechala si je pro sebe. „Lidi běželi k nám a říkali: ,Prosím vás, musí se něco udělat! Ta holka říká po barákách, že to Hitler prohraje, to by vás mohli hned zastřelit.‘ Tak oni mně museli říct, že pan Hitler není tak špatnej, aby je nezavřeli, kdybych hned začala vykládat, že to prohraje,“ vzpomíná.

Válka se ale opravdu chýlila ke konci a na přelomu dubna a května 1945 se už v místní galanterii u náměstí začaly prodávat československé trikolory, které si lidé připichovali na oděv. V té době nastala další situace, kterou si Marie Čechová dodnes pamatuje. „Ještě tam byli Němci. Najednou přišel kravál, že jde pochod smrti. Že tady bude procházet. Já jsem byla malý dítě, tak mě tam maminka nepustila. Ale lidi běželi na okraj Přeštic, aby jim dali jídlo a pití. Němci už tomu moc nebránili, protože věděli, že je konec války, že to mají za pár, už byli mírný,“ říká pamětnice a dodává: „Ale potom byl druhej atak a to tam šli z vybombardovaného Německa Němci a ti naši kluci, to se mi jako dítěti nelíbilo, je mlátili.“

Americké filmy vystřídaly ty sovětské

Když do Přeštic přišli američtí vojáci, místní je s radostí vítali. Marie Čechová vzpomíná, že řada místních žen navázala s muži vztah a později třeba založili i rodinu. Vybavuje si také, jak Američané rozdávali čokolády. Mimo jiné také její strýc Václav Bednář, tamní cukrář, který uměl anglicky, se s vojáky dorozumíval a byl jakýmsi prostředníkem mezi nimi a úřady a ostatními obyvateli. „Když byly pak slavnosti, tak jsme se my malí nechali vyfotit před vedením americký armády. Tam jsme chodili zpívat, byl tam takovej jeden ten vojáček, ten s námi zpíval, oni nás vyfotografovali a poslali to do New Yorku. Byli jsme tam v novinách vyfotografovaný, jak zpíváme český písně,“ popisuje. Jednoho z vojáků dokonce ubytovali u sebe doma, „aby měl domácí stravu“. Matka Marie Čechové mu uvařila vepřo knedlo zelo a hostila ho, on na oplátku přinesl sud piva.

Po válce zůstali s rodinou tohoto vojáka v kontaktu. „Psali nám z Ameriky a byli hrozně vděční, že jsme se o něj tak postarali. Byli bohatí, vlastnili obchod s látkami, a jednou napsali, ať jim pošleme naše míry a že nám ušijí nějaké oblečení a pošlou nám ho,“ vypráví. Jelikož pamětnice anglicky neuměla, nechávala si dopisy v Praze překládat od jedné mladé ženy. Ta za ni psaní také rovnou posílala. „Jenže to byla chyba. Ona tam napsala svoji adresu a za pár měsíců se vdávala v šatech z Ameriky,“ vzpomíná Marie Čechová na zklamání, které po tomto zjištění zažila.

Nedlouho po osvobození se Čechovi stěhovali do Prahy, kde otec získal práci. Bydleli v Umělecké ulici v Holešovicích. Aby nové město co nejlépe poznala, začala ho pamětnice projíždět křížem krážem a brzy se v něm dobře orientovala. Její největší zálibou se tehdy stalo chození do biografu. „Měla jsem to hrozně ráda. Chodila jsem hlavně na americké filmy, nejoblíbenější jsem měla Pět Sullivanů, to bylo skvělé. Jenže pak americké filmy vystřídaly ty sovětské,“ říká. Po komunistickém převratu se v létě roku 1948 účastnila XI. všesokolského sletu, který byl na dlouhá léta poslední sokolskou akcí.  Vzpomíná si také na tragickou událost z března téhož roku. „Když Jana Masaryka našli mrtvého, měli jsme jasno, věděli jsme, že ho strčili. Šli jsme se mu pak poklonit do Černínského paláce,“ vypráví pamětnice.

Marie Čechová vystudovala gymnázium s pedagogickým zaměřením, které zakončila maturitou v roce 1951. Poté nastoupila ke studiu pedagogické fakulty. Tehdy ji poslali do pohraničí, na Liberecko, kde byl nedostatek učitelů. „O víkendech jsem jezdila na fakultu, přes týden jsem byla v Cvikově. Učila jsem dvě třídy dohromady,“ popisuje pamětnice. Po jednom školním roce se vrátila znovu do Prahy. Její matka totiž onemocněla, a protože se o ni musela starat, dostala povolení k tomu, aby se vrátila od hlavního města. Tam našla práci pouze na pozici vychovatelky, protože učitelská místa volná nebyla. „Starala jsem se o učně, byli to samí kluci, jen o trochu mladší než já, a všichni do mě byli zamilovaní,“ říká. Později učila ve škole na pražském Žižkově. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Marie Čechová zemřela 20. září 2024.