Marie Čechová

„Ještě těsně, než začal 5. květen, tak už se chodilo do galanterie. Přes náměstí na rohu byla galanterie, prodávali už trikolory. Tak jsme si to píchali. Ještě tam byli Němci, teďka najednou přišel kravál, že jde pochod smrti. Že tady bude procházet. Já jsem byla malý dítě, tak mě tam maminka nepustila. Ale lidi běželi na okraj Přeštic, kde byli, ale oni už moc tomu nebránili, ti Němci věděli, že je konec války, za pár. Oni chtěli jít naproti Američanům, aby nepřišli do rukou Rusů, takže už byli mírný. Vím, že lidi jim tam dávali chleba a jídlo a oni jim to dovolili, Němci, nezastřelili je, že jim tam něco dávají, to bylo klidný. Ale potom byl druhej atak a to tam šli z vybombardovaného Německa Němci a ti naši kluci, to se mi jako dítěti nelíbilo, je mlátili.“

„Tam [na nucené práci v říši] byl [otec] asi rok a půl. Vrátil se a doma vypravoval – já malý dítě pusu otevřenou – vypravoval, jak se to tam bombarduje, že to musí být konec války za chvíli, že to je samej nálet. Lidi běželi k nám a říkali: ,Prosím vás, musí se něco udělat! Ta holka říká po barákách, že to Hitler prohraje, to by vás mohli hned zastřelit.‘ Tak oni museli potom mně říct, že pan Hitler není tak špatnej, aby je nezavřeli, kdybych to hned začala vykládat, že to prohraje.“