Kamila Čepeláková

„Tak si pamatuju, že ti chlapi s těmi černými dřevěnými kufříky, že byli bledí, ale naprosto ukázněně odjížděli na ta svá místa, na ta shromaždiště, kde je vyzbrojili, oblékli a tak dále. A ty ženy potichu si těmi kapesníčky oči utíraly, ale bylo cítit, děcko jsem byla, ale bylo cítit takový nějaký klid a odhodlání.“

„Tak tam na tom jednom domě je pamětní deska na toho doktora Kaleckého, to byl opravdu lékař lidumil. On měl smůlu v oženění, a tak prostě všechno to, co v sobě měl, ale měl v sobě i ten mimořádný um, který nemá každý lékař, tak všechno dal těm lidem. Já vím, že když jsem měla zápal plic, tak že u mě seděl do rána, u postýlky. To si pamatuju, jak jsem tak jenom v mlze ho viděla a jak vždycky mě... ani ne tak pohladil, ale kontroloval tím pohmatem, teplotu a tak... To jsou věci, které zůstanou přímo vbité, to se nedá zapomenout.“

„Potom jeden čas ukradli tam, na nějaké doma vyráběné, tak jako se dnes dělají ty Molotovovy lahve, tak pro partyzány olovo, takové doma dělané ruční granáty. A samozřejmě otec jako šéf zásobování tři dny byl na gestapu. Na tom gestapu byl nějaký... Protože matka měla obrovský, takových těch vzdálenějších bratranců... Tak si ji asi nějaký ten gestapák vyhlídl a věděl, že po nějakých těch předcích nějaký ten šperk je, no tak otce vyplatila šperky, samozřejmě, ani nemrkla, ale nikdy už se z toho otec nevzpamatoval, protože ten gestapák s ním šel i k míse na čurání. Prostě mu byl pořád v patách. Přitom otec za to byl čistě jenom jako šéf zásobování zodpovědný. Kdo to odnesl, to nevěděl. No ale matka ho z toho gestapa vykoupila, bůh ví, kde by byl, v koncentráku, nebo kde by zůstal.“

„Tak v tom čtyřicátém druhém roce, ta heydrichiáda, to vyvraždili nejenom, myslím, národ jako vcelku inteligenci, Sokoly, i komunisty, ale... To jsem si vyškemrala toho sourozence, samozřejmě bratříčka, to mě vůbec nenapadlo, že by to mohla být holčička, no to víte, ty nervy pro tu těhotnou ženu, to taky byla velká zátěž, a teď jsem šla ze školy, a jak se potom popravovalo, tak to byly takové červené lístečky, vylepované všude, a vždycky na každém tom lístečku pár jmen těch čerstvě popravených. Teď najednou tam vidím jméno prastrýce, univerzitního profesora Karlovy univerzity. A teď jsem tam stála opřená, říct to? Rozčílí se maminka? A tak nakonec jsem to opravdu neřekla. A tak se to opravdu nedozvěděla, až po čase, ale dokázala jsem to, kousnout se do jazyka a té mámě neudělat nějaký zdravotní problém tím, že bych jí to řekla, že tam visí strýček na nějakém červeném papíru.“