Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Estébáci zpívali Marko Čermákovi hity jeho kapely Greenhorns
narodil se 14. února 1940 v Polabci u Poděbrad
válečné období ho nijak nepoznamenalo
stal se svědkem sestřelení německého letadla
rodiče po válce uvěřili idejím komunismu
na protest v roce 1948 vrátili členské legitimace
otce zanedlouho vyhodili z práce
pamětník od dětství tíhl k hudbě a kreslení
učaroval mu trampský způsob života
poznal prakticky celé území Čech a Slovenska a splul všechny řeky
v 60. letech se stal zakladatelem bluegrassových skupin Greenhorns a White Stars
později založil bluegrassovou skupinu Paběrky
za propagaci bluegrassu a pětistrunného banja získal v Nashvillu prestižní ocenění
v roce 1968 se stal výhradním kreslířem komiksů Jaroslava Foglara
jeho vlastní komiks Modrá pětka se udržel na výsluní desítky let
v 70. letech 20. století odmítl přistoupit na spolupráci s StB
v roce 2022 žil v Praze, ve srubu v Brdech a v maringotce v Krkonoších
Marko Čermák, který se proslavil jako muzikant a výtvarník v Československu, ale také v USA, zažil při výslechu na Státní bezpečnosti (StB) něco neskutečného. Obávaní příslušníci tajné komunistické policie mu uspořádali malý koncert z písniček jeho kapely Greenhorns (Zelenáči).
Do sídla StB v Bartolomějské ulici se dostal za hluboké totality v 70. letech 20. století kvůli svému příteli, který měl politický škraloup. Po předvolání tušil problémy a vnitřně se na ně připravoval. „Jenže oni se se mnou začali bavit o Greenhorns, znali naše písně a začali je zpívat. Chvíli jsem si myslel, že jsem v blázinci,“ zdůrazňuje pamětník.
Jenže pak mu příslušníci StB navrhli, aby si určitým způsobem všímal svých kamarádů v kapele. Chtěli by vědět, kdo a kam chodí, s kým se stýká a jestli se nedějí nějaké nepravosti. „Na chvíli jsem ztuhnul a pak mě napadla spásná myšlenka. Řekl jsem jim, že samozřejmě, jak uvidím, že někdo někoho okrádá nebo se páčí do auta, tak honem zavolám,“ vzpomíná. Pak už jen čekal na ránu pendrekem za to, že si z estébáků tropí šprýmy. Ale jen pokývali hlavami a propustili ho. Už se nikdy neozvali.
Marko Čermák stál v 60. letech 20. století u zrodu slavných country a bluegrassových skupin Greenhorns (Zelenáči) a White Stars. Později založil bluegrassovou kapelu Paběrky. Za propagaci bluegrassu a pětistrunného banja dostal cenu od Americké bluegrassové asociace. V roce 1968 si ho vybral Jaroslav Foglar jako takřka výhradního kreslíře komiksů s Rychlými šípy. Jeho vlastní originální komiks Modrá pětka se držel na vrcholu zájmu desítky let.
Rodiče se poznali na Podkarpatské Rusi v Užhorodě. Otec Marko Čermák se sem dostal ve 30. letech 20. století jako úředník. Maminka Zdena Čermáková, rozená Bajzová, studovala v Praze práva a v Užhorodě hrála volejbal. Jenže se zamilovala, vdala a se studiemi byl navždy konec, přestože toho po celý život litovala.
Po začátku války v roce 1939 se museli všichni Češi vrátit zpět domů. Čermákovi se usadili ve vsi Polabec u Poděbrad, kde se jim krátce po příjezdu narodil první syn Marko. Později přišly na svět ještě další dvě děti. Otec získal úřednické místo na berním úřadě, maminka zůstávala v domácnosti.
Rodina zde bydlela po celou dobu války. Pro velmi malé dítě na odlehlé vsi nebyla válka nijak hrozivá. Sem tam slyšeli letět letadla či vzdálené bombardování. „Jednou nedaleko vesnice sestřelili Němce a ten přistál s letadlem na louce. Všichni jsme se tam šli podívat a on tam jen tak nešťastně stál,“ vypráví pamětník.
V květnu 1945 do vsi přišli vojáci Rudé armády. „Naše maminka se nejprve strašně bála, že ji znásilní. Ale pak jim nosila lavory s vodou, aby se mohli umýt. Rusové nás vysazovali na koně, což byl pro nás úžasný zážitek,“ usmívá se pamětník.
Ještě v roce 1945 se přestěhovali do Liberce, kde otec opět získal místo úředníka na berním úřadě. Malý Marko zde začal chodit do první třídy. Přidělili jim vilu se zahradou, v jejíž garáži ležely hromady německých knih s nádhernými kresbami. Měly se vyhodit, protože pocházely od původních německých majitelů. „Líbily se mi ty obrázky, zvířátka, brouci a exotičtí motýli. Mnoho jsem si jich nechal a odvezl s sebou při dalším stěhování do Prahy,“ popisuje pamětník své rané zalíbení v krásných ilustracích.
Právě z té doby pocházejí jeho první vzpomínky na hudbu a výtvarné umění. Na dětském táboře měl úraz a nemohl se s ostatními věnovat táborovému programu. A tak kreslil a kreslil. A chodíval poslouchat na břeh rybníka pána, jenž tam cvičil každý den na mandolínu. „Nezpíval, jen hrál a já ho poslouchal třeba dvě hodiny. Dodnes mám muziku a kreslení rád. To, co se mi líbilo jako dítěti, se za osmdesát let nezměnilo,“ s úsměvem říká pamětník.
Rodiče Marko Čermáka pod dojmem válečných událostí vstoupili do komunistické strany. V roce 1948 získal otec místo na berním úřadu v Praze a rodina se opět přestěhovala. Jenže v tomtéž roce komunisté provedli svůj puč. Rodiče, kteří se hned po válce stali komunisty, byli zcela znechuceni. Odevzdali své stranické knížky a ze strany vystoupili.
Odezva na sebe nenechala dlouho čekat, otce vyhodili z práce. Naštěstí našel brzy nové uplatnění a vzali ho jako dělníka u vrtné soustavy na hledání zdrojů vody. Pracoval pak celé týdny na různých místech Čech a domů se vracel na víkend. Maminka byla původně v domácnosti, ale kvůli nedostatku peněz nastoupila ve školní družině.
Otec si pronajal chatu na Kačáku, dnes se tam rozkládá přírodní park Povodí Kačáku. Scházeli se tu sousedé a hráli a zpívali staré trampské písně. „Seděl jsem a tiše poslouchal, dokud nezahráli poslední,“ vzpomíná pamětník na první uhranutí trampskou romantikou.
Těšil se, až mu konečně rodiče dovolí jet na tramp. S kamarády pak objevovali nejzapadlejší kouty Československa a později i Rumunska. „Jeli jsme v pátek odpoledne vlakem do pohraničí. Pak jsme šli tmou podle mapy, našli určené místo a tam si zapálili táborák. Spali jsme pod širákem za každého počasí, v každém ročním období,“ popisuje nádherné objevitelské období mladosti. Za mnoho desítek let strávených v přírodě splul prakticky všechny řeky a poznal všechna zákoutí své vlasti.
Na základní škole v Praze chodil do jedné třídy se známým grafikem Oldřichem Kulhánkem. Oba kamarádi spolu nastoupili na Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze. V té době ji vedl komunista Emanuel Famíra, jenž později v roce 1968 vítal srpnovou okupaci. „Bral nás do svého ateliéru v opuštěné tovární hale. Maloval děsivě obrovská plátna, házel to tam jak lopatou, žádná realita. Nelíbilo se mi to, já jsem prostě zarputilý realista,“ vysvětluje pamětník.
Po maturitě se Marko Čermák a Oldřich Kulhánek pokusili dostat na Akademii výtvarných umění (AVU), ale ani jednoho nevzali. „Při přijímací zkoušce visely naše kresby po stěnách kolem dokola. To, co se jim nelíbilo, házeli na zem. No a my jsme s Oldou koukali, že naše kresby se válí na zemi,“ vyrovnaně popisuje.
Absolvoval roční přípravku na AVU, ale ani poté ho nevzali. A tak se pragmaticky rozhodl vystudovat český jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Věděl, že jako muž bude mít v tomto feminizovaném odvětví přednost. Nicméně kvůli sporům s jedním profesorem těsně před státnicemi odešel.
V letech 1963–1965 musel odsloužit povinné dva roky vojny. Po drsném měsíčním přijímači si řekl, že se přece nenechá zničit. Tak založil svoji posádkovou kapelu a navíc hrál volejbal za Duklu Kladno. Také začal kreslit důstojníkům portréty jejich manželek a získal status posádkového výtvarníka. Dostal místnost, kde mohl připravovat nástěnky a propagační materiály. Tím se dosti vzdálil od běžného vojenského života. Na vojně se seznámil s Milošem Kimem Houdkem, s nímž ho poté pojilo dlouholeté přátelství.
Po vojně se uchytil v propagačním oddělení Kulturního domu na Vinohradech. Později získal zaměstnání výtvarníka v Československých aerolinkách. Když přišla šance kreslit Rychlé šípy, stal se výtvarníkem na volné noze.
Se světem Jaroslava Foglara se setkal poprvé v roce 1947, když se k němu dostaly časopisy Junák a Vpřed. Foglarovská romantika, příběhy Jindry Hojera a Rychlých šípů či Hochů od Bobří řeky se mu natrvalo vtiskly do duše.
V roce 1968 se mohly po dlouhodobém zákazu opět začít vydávat příběhy Jaroslava Foglara. A proto Marko Čermák nezaváhal a přihlásil se na konkurz kreslíře komiksu Rychlé šípy místo zesnulého Jana Fischera. Jaroslav Foglar si vybral právě jeho. Následovalo hektické období, kdy kreslil 24 komiksů měsíčně. Nicméně takto zběsilé tempo se nedalo dlouho vydržet a počet komiksů se snížil na 12 příběhů za měsíc. Ale netrvalo dlouho a foglarovky se opět ocitly v nemilosti a na dlouhá léta je zakázali.
Poté Marko Čermák dostal nabídku kreslit komiks Modrá pětka. I tady se jednalo o dobrodružství, výlety do přírody či splouvání řek. Komiks vycházel v časopise Stezka, jenž se musel brzy přejmenovat na Pionýrská stezka. Po sametové revoluci se vrátil ke svému jednoslovnému názvu. „Všechno ve svém životě jsem dělal z vnitřního puzení, ne proto, že bych chtěl dělat kariéru, ale protože danou věc jsem chtěl strašně moc dělat. Tohle nasazení se netýkalo jen muziky nebo kreslení, ale každé činnosti v mém životě,“ vypovídá pamětník o tom, co ho pohánělo vpřed.
Marko Čermák se po počátečním mladickém koketování s klavírem naučil hrát na kytaru a banjo. Stal se v roce 1965 jedním ze zakladatelů bluegrassové skupiny Greenhorns, spolu s Janem Vyčítalem a Josefem Šimkem. Obohatili starý trampský repertoár a poslouchali americké lidové písně. „Zjistili jsme, že se nám přeložené písně často nelíbí, protože jsou příliš primitivní. Ale Honza Vyčítal, kterého považuji za nejlepšího country textaře v Čechách, je výborně otextoval,“ tvrdí pamětník.
Postupně přibírali další muzikanty a stoupali ke slávě. V roce 1970 přišli Petr Novotný a Michal Tučný a s nimi se repertoár dále modernizoval. Marko Čermák již dříve založil kapelu White Stars. Obě kapely hrály souběžně do roku 1970, kdy White Stars zanikla a někteří muzikanti přešli ke Greenhorns.
Banjo ho fascinovalo stejným způsobem jako trampování nebo Rychlé šípy. Poprvé ho slyšel v trampské osadě na Kačáku. Potom mu kamarád pustil v rádiu vysílání pro americké vojáky z oblasti západního Německa, kde se banjo pravidelně objevovalo. „Tím začalo moje poblouznění, nežil jsem pro nic jiného. Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, abych mohl běžet do práce a tam několik hodin cvičit,“ vypráví pamětník.
V noci 21. srpna slyšeli s rodinou hukot letadel a rozhlas hlásil, že nastala okupace. Ale nic naplat, Marko Čermák šel do práce, aby mohl cvičit na banjo, přestože v něm byla malá dušička. „Ta tehdejší doba byla tak hrozná, že jsme se soustředili na náš způsob života, abychom se z toho nezbláznili,“ vysvětluje pamětník.
V roce 1972 se kapela na příkaz komunistických funkcionářů musela přejmenovat na Zelenáče a projít takzvaným přezkoušením, aby si vůbec mohli vydělávat hudbou. Příprava jim zabrala několik měsíců. Museli zahrát z not, což mnozí z nich neuměli, hráli podle sluchu. Kromě toho zodpovídali i politické otázky. „Ptali se třeba, ve kterém roce vznikla Internacionála nebo jak se jmenovala socha jakéhosi úderníka,“ směje se pamětník. Nicméně zkoušku zdárně zvládli a mohli i nadále hrát profesionálně.
Tehdy stanuli Zelenáči na vrcholu slávy. Stále natáčeli různé pořady pro televizi i rozhlas. Byli nejvýznamnější kapelou hudebního vydavatelství Panton a prodali mnoho LP desek.
Nicméně je to nijak nechránilo před absurdními úskalími tehdejších let. Na koncertě v Ostravě se stalo, že jeden z muzikantů měl na sobě plátěnky, dnešním jazykem tenisky. Kdosi je udal jejich domovské agentuře, což bylo Pražské kulturní středisko. „Hned nám někdo volal, jak to že si dovolujeme hrát v plátěnkách. Koncert nám nejenže nezaplatili, ale museli jsme jet hrát do Ostravy znovu a tentokrát zadarmo,“ popisuje pamětník dobovou představu o slušném oblečení na pódiu.
Marko Čermák v druhé polovině 80. let postupně od Zelenáčů odešel a založil svoji další kapelu Paběrky, s níž již zůstal natrvalo. „Chtěl jsem se vrátit ke kořenům, k bluegrassu. Hráli jsme ortodoxní americké a australské písně a přibrali i kanadskou lidovou tvorbu,“ vzpomíná pamětník.
Mnohem později obdržel cenu za propagaci pětistrunného banja a country a bluegrassu ve světě. Cenu měl převzít v americkém Nashvillu, ale nakonec se jet neodhodlal. Trpěl už v té době nemocí rukou, jež mu zabraňovala plnohodnotně hrát na banjo. Na pódiu místo něj stál přítel Jaroslav Průcha, který obecenstvu situaci vysvětlil a cenu převzal. Na promítacím plátnu za ním aspoň běžela ukázka toho nejlepšího, co Marko Čermák s banjem dokázal.
Po sametové revoluci nastal opět velký zájem o vše s foglarovskou tematikou. Jelikož Jaroslav Foglar už s ničím novým nepřicházel, nově se vydávaly tradiční příběhy a komiksy. Drtivou většinu ilustroval Marko Čermák. Tehdy se spisovatel se svým dvorním kreslířem rozešel.
V roce 1968 se totiž neoficiálně dohodli tak, že Marko Čermák dostane jednorázovou odměnu za nakreslení daného komiksu a honoráře za další vydání už půjdou Foglarovi, tedy že si vezme peníze za text i kresby. „Říkal, že je přece otec Rychlých šípů a kreslíři jsou jen kreslíři. A já s tím tehdy souhlasil, protože jsem Rychlé šípy moc chtěl dělat,“ krčí rameny pamětník s tím, že mu vždy všechny honoráře prostě předal.
Jenže na začátku 90. let Jaroslav Foglar opět čekal, že mu v poště přistanou veškeré peníze za nová vydání, ale přepočítal se. Šéfredaktor vydavatelství Olympia řekl, že honoráře za kresby půjdou na adresu Čermáka. „Řekl mi: ‚Jestli to chcete dát Foglarovi, tak jste blázen.‘ A já se mu tedy omluvil, že už jsem mu těch honorářů předal dost a mám malé dítě. On to nepochopil, takže jsme se lidsky rozešli. Nebylo to nijak dramatické, stále jsme se aspoň zdravili, ale už jsme měli od sebe odstup,“ vysvětluje pamětník.
Marko Čermák byl třikrát ženatý. První manželství s Libuškou, rozenou Maškovou, skončilo ještě na vojně. Z druhého s Emou, rozenou Šelmátovou, vzešla jedna dcera Lucie. V třetím manželství s Vladimírou, rozenou Peštovou, se narodily dvě děti. Umělecké geny se nezapřely u dvou pamětníkových potomků. Na „Hollarku“ se dostal jeho syn Marko Čermák mladší. Dcera Růženka Čermáková absolvovala výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě.
S třetí ženou Vladimírou se seznámili na horách, byla instruktorka a vášnivá lyžařka. Přírodu měla ráda stejně jako její manžel. I s malinkými dětmi žili od prosince do března na horách v maringotce. Marko Čermák kreslil a hlídal děti, zatímco jeho žena vyučovala lyžování. A přes léto pobývali ve srubu v brdských lesích. Strávili spolu mnoho krásných let v přírodě, na vodě i na horách. „Člověk by měl rozlišit podstatné od nepodstatného a netrápit se věcmi, které za to nestojí,“ zakončuje své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)