Marko Čermák

„Pak se stalo, že jsme hráli někde u Ostravy a Petr Bryndač jel odněkud z chaty nebo nevím a měl plátěnky, absurdní záležitost, měl plátěnky. Dneska kdyby tam člověk přišel v kopytech nebo bos, tak je to každému jedno. Ale on měl plátěnky a někdo si toho všimnul, nějaký politruk, a udal ho, jak to že může hrát na pódiu v plátěnkách. Nevím, jestli jsme hráli pro horníky nebo – to už nevím. Dostalo se to na Pražské kulturní středisko, PKS. A znamenalo to, že nejenom nám to nezaplatili, nedostali jsme 200 korun, ale museli jsme tam jet hrát zadarmo do Ostravy na vystoupení, tam a zpátky za to, že on hrál v plátěnkách. Taková byla doba.“

„To byla hektická doba, museli jsme to chrlit, to už jsem říkal nebo neříkal, že jsme dělali 24 komiksů za měsíc. Takže mi pomáhal brácha a ještě jedna dívenka z Hollarky, takže jsme to dělali ve třech. Já jsem udělal to podstatné, dívenka dělala bubliny a brácha Ivo mi šrafoval pozadí. No ale i tak tu základní kresbu jsem dělal já a to nešlo dlouho vydržet, takže jsme to omezili na dvanáct komiksů měsíčně. To trvalo několik měsíců, protože to vydávalo vydavatelství Puls v Ostravě, pak to skončilo z nějakých důvodů, který už si nepamatuji. Ale kdyby dneska po mně někdo chtěl komiks, tak bych se z toho vyvlíknul. Protože klasický komiks býval, dnes už to neplatí, dvanáct okýnek, dvanáct kompozic, dvanáctkrát vymyslet, jak to udělat, aby ta bublina, ten text nezabral kresbu. To bylo přemýšlení. A když já kreslím ilustraci pro knihu nebo dělám jednotlivý obraz, řeším jednu kompozici, nemusím tam vtěsnávat žádné bubliny, takže komiks už nedělám. A jak jsem tenkrát stihnul dvanáct komiksů za měsíc? Šílenství.“