Petr Čermák

„Pocity? Při jízdě nevnímáte, že máte kyslíku málo, vnímáte to jen tak, že cítíte jen zvýšenou únavu. A projeví se to na čase, že neodevzdáváte ten čas, který byste odevzdával dole. Udušení se projevilo i tak, že jsme nejeli finále v kompletní posádce. Milan Hurtala se v rozjížďce vnitřně udusil, to znamená, že si ten kyslík, možná budu mluvit odborně a nebudu mít úplně pravdu, ale skončilo to tak, že mu otekla játra a ledviny. Už se pro finále nedal dohromady, čili jeli jsme s náhradníkem. Musím podotknout, že jsme nebyli jediní. Osem, které jely s náhradníkem, bylo víc. Ale západní Němci s tím počítali, měli náhradníka pro oba luby a háčky i štroky, my ho neměli. Museli jsme vzít toho, kdo byl k mání. Vzali jsme Kolesu z dvojky s [kormidelníkem], nepostoupila a byl volný pro finále. Nemůžu to házet na něj, že do osmy nezapadl, ale fakt je, že dvojka s [kormidelníkem] je ta nejpomalejší disciplína a osma nejrychlejší disciplína. Čili charakter průtahu vodou je úplně jiný. Určitý hendikep pro něj i pro nás to byl. Tréninky, co jsme s ním jeli, byly v pohodě, jenže to nejsou dva kilometry. Jezdíte úseky minutové, pětistovky, dvě stě metrů. A nikdy ne dva kilometry.“

„Víte, ono se to uvolňovalo už i předtím, před rokem 1968. Možná nebudu v intencích revolucionáře, ale už za prezidenta Antonína Novotného se začala situace lepšit. Proti padesátým letům to bylo úplně něco jiného. Samozřejmě že každý si od toho sliboval, že se něco zásadního stane v pražském jaru. Jako prvotní pro nás byla tenkrát olympiáda, tohleto jsme vnímali, ale víc jsme se soustředili na sport než na to, co se dělo okolo. Okupaci jsme ale nesli těžce, to si jasně pamatuju. Vím, že Venca Kozák byl důstojník a pronesl památnou větu: 'Dejte mi zbraň, já jsem důstojník a půjdu bojovat.' Samozřejmě, byla to blbost, ale vyjádřil to, co jsme cítili všichni.“

„Bylo ideální krásné podzimní počasí. Celou dobu žádné mimořádné události, akorát na finále se zvedl vítr, že to museli zastavit a dvě hodiny se čekalo, až se vítr otočil a foukal takřka kolmo proti. Vzali to tak, že je to regulérní, ale úplně regulérní to nebylo. Ale budiž, že fouká, s tím se musí počítat. Tím, že se odsunul začátek, osma jela za úplné tmy. Vyrazili jsme na start a akorát zapadalo slunce. Dráha byla od západu k východu, a když jsme točili na bójku, viděl jsem, jak rudé slunce zmizelo za obzorem. Je to dost na jihu, a tak se setmělo a byla totální tma. Na břehu byla silnice, tam jela auta a svítila reflektory, v cíli stříleli světlice. Viděli jsme, jak soupeři na tom jsou, jak to komu jede. Taková tma zase nebyla, abychom nevěděli, že vpravo jsou Američani, vlevo Jugoslávci, Rusové, Němci, Italové. A kormidelník dává instrukce. Správně se nesmíte rozhlížet, každý se ale koukne, i když by se měl držet pačiny a tahat za ni, co to jde.“

„Veslařská Dukla byla v Terezíně. A já když byl u odvodu, musíte udělat formality, zdravotní prohlídku a pak se vás u odvodu ptají, kam chcete jít, ke které zbrani. Protože v Terezíně byli ženisti, což je odpad armády, řekli nám: 'Aby nebyly komplikace, řekni, že chceš k ženistům.' A on se mě ptal: 'Tak, soudruhu, ke které zbrani byste si to představoval?' Já řekl, že k ženistům a on říká: 'Heleďte, máte průmyslovku, není to divné? Můžete sedět ve skříňovce, koukat na obrazovce, jak lítají letadla po Evropě, to by se vám nelíbilo?' Odpověděl jsem, že chci k ženistům do Terezína. Otočil se na zapisovatelku: 'Je úplně blbej, napište ho do Terezína, ženisti.' Když jsem rukoval, odvezli nás do Bohušovic, je to do Terezína asi tři kilometry, vlak tam nejezdí. I když byla vlečka z doby ghetta, odvezli nás na vejtřasce a shodili nás v tereziánských kasárnách na dvoře. Krátce předtím tam natáčeli film Transport z ráje, a tak kasárna byla popsaná švabachem, zkroucené německé nápisy všude, Block 1A, Block 4. 'Ještě tyhle nápisy,' říkal jsem si, 'to je paráda, dva roky tady v tom.'“

„Pamatuju si na rok 1948, je to zase krátký úsek. Tam, co jsem bydlel, byly tři rodinné domy vedle sebe. Byl jsem kamarád s rodinou Černých, pan Černý byl výborný člověk. Zrovna jsem si hrál s kluky, to si pamatuju, když pan Černý… Takhle, měli jsme rádio jednolampovku, na to když svítilo sluníčko, neslyšel jste nic, nedala se na něj chytit ani Praha 1. Pan Černý měl rádio dvoulampovku a mohl přijímat. Říká mi: 'Běž k tátovi a řekni mu, že je to v háji, že zvolili za prezidenta Gottwalda.' Běžel jsem ulicí a řval jsem: 'Je to v háji, tati, zvolili za prezidenta Gottwalda!' Máma na mě křičela, ať držím zobák a jdu domů. Pamatuju si – zase přes rádio – na procesy v padesátých letech. Vybavuju si skřípavý hlas generálního prokurátora Urválka, to je zážitek, který mám v sobě, dodneška ho slyším.“