Petr Čermák

* 1942

  • „Byl tam vrátný v uniformě, řekl mi: 'Přijde si pro vás kapitán,' teď si vymyslím jméno, kapitán Novotný. Přišel kapitán, usměvavý pán, měl klíče. Jedny zamřížované dveře – klap, druhé – klap. 'Tady se posaďte.' Pak přišli dva, přesně tak, jak to bývá, jeden hodný, druhý zlý. Chvíli mě tam nechali sedět a jeden se zeptal: 'Tak co si povíme?' Myslel jsem si naivně, že je to kvůli tomu, že jsem dělal v Západním Německu. Říkám, že si je trochu povodím a povídám: 'Byli jsme tam tři, byla to firma na průmyslové diamanty. Měli jsme klíče od fabriky, to je pravda. A protože jsme chtěli z Německa vypadnout dřív, chodili jsme tam i v sobotu a v neděli. V neděli to neviděli rádi, drželi tam křesťanský svátek podle desatera. Nicméně řekli: »Můžete i v neděli, když na sebe nebudete upozorňovat.« Tak jsme tam chodili i v neděli, abychom práci poporazili.' Pustil jsem to na ně, ale zjistil jsem, že je to nezajímá a asi v půlce povídání mi ten zlý řekl, myslím, že mně tykali: 'Už bylo těch keců dost. Hele, co to bylo, ten Američan z Vysočan?' Dostali mě do úzkých. Tři čtyři měsíce předtím jsem se potkal s emigrantem Petrem Pulkrábkem, vesloval jsem s ním na vojně. Utekl do Ameriky, potkal jsem se s ním v hospodě U Fleků i v loděnici, pustili ho k nám za těžce nemocnou matkou. Byl jsem zaražený a nevěděl jsem, jaký Američan z Vysočan. Za tři čtyři měsíce jsem zapomněl, že se to týká jeho. – 'Jak jste se s ním potkal U Fleků, jak tam mával českými penězi, vytáhl pár stokorun z kapsy.' Číšník mu říkal: 'Neukazujte ty prachy, je tady nebezpečné prostředí, mohl byste o ně přijít.' Všechno tohle věděli, byl na něj někdo nasazený, který ho sledoval, zřejmě nevěděli, kdo jsem já. Tři měsíce zjišťovali, kdo jsem, a proto mě tam pozvali. Byl jsem přepadlý, nedokázal jsem reagovat, začali mě dusit a mačkat. Na závěr mi dali podepsat čistý papír. Ztopořil jsem se: 'To se nezlobte, pánové, bianco papír vám podepisovat nebudu.' 'Když nechcete, tak nechcete.' Něco mi nadiktovali, asi tři čtvrtě stránky, byl jsem zpitomělý a nevěděl jsem, co jsem psal. Bylo tam napsáno, že se mnou slušně zacházeli a že nebudu mluvit o výslechu ani s vlastní rodinou, což jsem nesplnil. Na závěr mi pohrozili: 'Nemyslete si, že zase pojedete někam do ciziny. O tom rozhodujeme my, a ne nějací představení v práci.'“

  • „Pocity? Při jízdě nevnímáte, že máte kyslíku málo, vnímáte to jen tak, že cítíte jen zvýšenou únavu. A projeví se to na čase, že neodevzdáváte ten čas, který byste odevzdával dole. Udušení se projevilo i tak, že jsme nejeli finále v kompletní posádce. Milan Hurtala se v rozjížďce vnitřně udusil, to znamená, že si ten kyslík, možná budu mluvit odborně a nebudu mít úplně pravdu, ale skončilo to tak, že mu otekla játra a ledviny. Už se pro finále nedal dohromady, čili jeli jsme s náhradníkem. Musím podotknout, že jsme nebyli jediní. Osem, které jely s náhradníkem, bylo víc. Ale západní Němci s tím počítali, měli náhradníka pro oba luby a háčky i štroky, my ho neměli. Museli jsme vzít toho, kdo byl k mání. Vzali jsme Kolesu z dvojky s [kormidelníkem], nepostoupila a byl volný pro finále. Nemůžu to házet na něj, že do osmy nezapadl, ale fakt je, že dvojka s [kormidelníkem] je ta nejpomalejší disciplína a osma nejrychlejší disciplína. Čili charakter průtahu vodou je úplně jiný. Určitý hendikep pro něj i pro nás to byl. Tréninky, co jsme s ním jeli, byly v pohodě, jenže to nejsou dva kilometry. Jezdíte úseky minutové, pětistovky, dvě stě metrů. A nikdy ne dva kilometry.“

  • „Víte, ono se to uvolňovalo už i předtím, před rokem 1968. Možná nebudu v intencích revolucionáře, ale už za prezidenta Antonína Novotného se začala situace lepšit. Proti padesátým letům to bylo úplně něco jiného. Samozřejmě že každý si od toho sliboval, že se něco zásadního stane v pražském jaru. Jako prvotní pro nás byla tenkrát olympiáda, tohleto jsme vnímali, ale víc jsme se soustředili na sport než na to, co se dělo okolo. Okupaci jsme ale nesli těžce, to si jasně pamatuju. Vím, že Venca Kozák byl důstojník a pronesl památnou větu: 'Dejte mi zbraň, já jsem důstojník a půjdu bojovat.' Samozřejmě, byla to blbost, ale vyjádřil to, co jsme cítili všichni.“

  • „Bylo ideální krásné podzimní počasí. Celou dobu žádné mimořádné události, akorát na finále se zvedl vítr, že to museli zastavit a dvě hodiny se čekalo, až se vítr otočil a foukal takřka kolmo proti. Vzali to tak, že je to regulérní, ale úplně regulérní to nebylo. Ale budiž, že fouká, s tím se musí počítat. Tím, že se odsunul začátek, osma jela za úplné tmy. Vyrazili jsme na start a akorát zapadalo slunce. Dráha byla od západu k východu, a když jsme točili na bójku, viděl jsem, jak rudé slunce zmizelo za obzorem. Je to dost na jihu, a tak se setmělo a byla totální tma. Na břehu byla silnice, tam jela auta a svítila reflektory, v cíli stříleli světlice. Viděli jsme, jak soupeři na tom jsou, jak to komu jede. Taková tma zase nebyla, abychom nevěděli, že vpravo jsou Američani, vlevo Jugoslávci, Rusové, Němci, Italové. A kormidelník dává instrukce. Správně se nesmíte rozhlížet, každý se ale koukne, i když by se měl držet pačiny a tahat za ni, co to jde.“

  • „Veslařská Dukla byla v Terezíně. A já když byl u odvodu, musíte udělat formality, zdravotní prohlídku a pak se vás u odvodu ptají, kam chcete jít, ke které zbrani. Protože v Terezíně byli ženisti, což je odpad armády, řekli nám: 'Aby nebyly komplikace, řekni, že chceš k ženistům.' A on se mě ptal: 'Tak, soudruhu, ke které zbrani byste si to představoval?' Já řekl, že k ženistům a on říká: 'Heleďte, máte průmyslovku, není to divné? Můžete sedět ve skříňovce, koukat na obrazovce, jak lítají letadla po Evropě, to by se vám nelíbilo?' Odpověděl jsem, že chci k ženistům do Terezína. Otočil se na zapisovatelku: 'Je úplně blbej, napište ho do Terezína, ženisti.' Když jsem rukoval, odvezli nás do Bohušovic, je to do Terezína asi tři kilometry, vlak tam nejezdí. I když byla vlečka z doby ghetta, odvezli nás na vejtřasce a shodili nás v tereziánských kasárnách na dvoře. Krátce předtím tam natáčeli film Transport z ráje, a tak kasárna byla popsaná švabachem, zkroucené německé nápisy všude, Block 1A, Block 4. 'Ještě tyhle nápisy,' říkal jsem si, 'to je paráda, dva roky tady v tom.'“

  • „Pamatuju si na rok 1948, je to zase krátký úsek. Tam, co jsem bydlel, byly tři rodinné domy vedle sebe. Byl jsem kamarád s rodinou Černých, pan Černý byl výborný člověk. Zrovna jsem si hrál s kluky, to si pamatuju, když pan Černý… Takhle, měli jsme rádio jednolampovku, na to když svítilo sluníčko, neslyšel jste nic, nedala se na něj chytit ani Praha 1. Pan Černý měl rádio dvoulampovku a mohl přijímat. Říká mi: 'Běž k tátovi a řekni mu, že je to v háji, že zvolili za prezidenta Gottwalda.' Běžel jsem ulicí a řval jsem: 'Je to v háji, tati, zvolili za prezidenta Gottwalda!' Máma na mě křičela, ať držím zobák a jdu domů. Pamatuju si – zase přes rádio – na procesy v padesátých letech. Vybavuju si skřípavý hlas generálního prokurátora Urválka, to je zážitek, který mám v sobě, dodneška ho slyším.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.07.2023

    (audio)
    délka: 02:03:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 14.07.2023

    (audio)
    délka: 01:55:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Veslování mu dalo olympijský bronz. Ale přivedlo ho i k výslechu na StB

Petr Čermák (zcela vlevo) na snímku s medailemi z olympiády v Tokiu, kde československá osmiveslice získala třetí místo, 1964
Petr Čermák (zcela vlevo) na snímku s medailemi z olympiády v Tokiu, kde československá osmiveslice získala třetí místo, 1964
zdroj: archiv pamětníka

Petr Čermák se narodil 24. prosince 1942 v Praze. Maminka Marie Dojáčková pocházela z české rodiny, která žila ve Vídni. Ještě před první světovou válkou se Dojáčkovi přestěhovali do Prahy na Vinohrady. Tatínek Karel Čermák pocházel od Sedlčan. Z druhé větové války si Petr Čermák pamatuje na hukot spojeneckých bombardérů, které v zimě a na jaře 1945 shodily letecké pumy na Prahu. Po základní škole nastoupil na strojní průmyslovku a zhruba v 15 letech začal s veslováním v Blesku Praha, v 50. letech 20. století však klub nesl název Slavoj. Po maturitě pracoval zhruba měsíc v Továrnách obráběcích strojů (TOS) Hostivař a pak narukoval na vojnu do veslařské Dukly Terezín. Nejdříve musel zvládnout základní vojenský výcvik, pak se věnoval převážně vrcholovému veslování. V Terezíně potkal trenéry a legendární veslaře Vojtěcha Hvězdu a Václava Kozáka. V roce 1962 reprezentoval Československo jako člen osmiveslice na mistrovství světa ve švýcarském Luzernu. V roce 1964 se prosadil do nominace na letní olympijské hry v Tokiu, kde osmiveslice získala bronzové medaile. Za třetí místo obdržel odměnu 1 500 korun a dalších 500 mu dal jako prémii ředitel TOS Hostivař. V roce 1968 se připravoval na další olympiádu v Mexiku, během soustředění v Piešťanech poznal svou budoucí ženu Jiřinu, jež v roce 1980 vybojovala jako pozemní hokejistka stříbrnou medaili na letních olympijských hrách v Moskvě. Na soustředění v Piešťanech prožil 21. srpna 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na olympiádě v Mexiku skončil s osmiveslicí na pátém místě a vzápětí ukončil reprezentační kariéru. V 70. letech se věnoval pozemnímu hokeji, v oddílu Slavoj Vyšehrad, kde hrála jeho paní, dělal funkcionáře. Pracoval v TOS Hostivař a podnik ho vyslal jako konstruktéra na půl roku do Západního Německa, kde se podílel na vzniku nového stroje na opracování průmyslových diamantů. Po návratu odmítl nabídku, aby vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a vyhnul se také členství ve Svazu československo-sovětského přátelství. Před rokem 1989 ho předvolala na výslech Státní bezpečnost (StB). Důvodem bylo, že doprovázel po Praze bývalého kolegu veslaře, který emigroval do USA. Pád komunistického režimu na konci roku 1989 přivítal, poněvadž se už nemusel bát říkat otevřeně své názory a přetvařovat se. V roce 2023 žil v Praze, byl vdovec, měl dceru a dvě vnoučata.