Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Čermáková (* 1935)

• narozena 20. prosince 1935 v Praze

• její otec byl literární kritik Bedřich Fučík a matka překladatelka Jitka Fučíková

• otec byl v roce 1951 zatčen a odsouzen k patnáctiletému trestu

• otce propustili během amnestie v roce 1960

• nemohla studovat vysokou školu

• celý život pracovala v Národní knihovně

• jejím manželem je literární historik Josef Čermák

Rodiče

Kristina Čermáková se narodila v Praze v rodině Fučíkových 20. prosince 1935. Jejími rodiči byli literární kritik Bedřich Fučík a překladatelka Jitka Fučíková. Tatínek se narodil v roce 1900, pocházel z Českomoravské vrchoviny z rodiny krejčího a měl sedm sourozenců. Když ve svých třinácti přišel za svými rodiči, že by chtěl studovat, rodiče mu dali svolení za podmínky, že si na studia sám vydělá. Už odmala tak doučoval děti z bohatých rodin a chodil na různé brigády. Díky tomu mohl studovat na gymnáziu v Třebíči, kde se svým spolužákem Vítězslavem Nezvalem založil studentský časopis. Po složení maturity se rozhodl, že půjde studovat do Prahy. Jeho otec, Kristinin dědeček, mu to opět dovolil a opět za podmínky, že si na studia sám vydělá. V Praze tak začal Bedřich studovat srovnávací literaturu na Filozofické fakultě a vydělával si doučováním dětí v převážně židovských rodinách.

Kristinina maminka byla dcerou bankovního zřízence. Ten ve svých třiceti pěti letech zemřel na zánět mozkových blan a maminka tak zůstala jen se svou sestrou a maminkou (Kristininou babičkou) a na několik let se odstěhovaly k tetě na Slovensko. Když bylo mamince kolem desíti let byla poslána do penzionátu ve Vídni k řádovým sestrám, díky čemuž se naučila výborně německy a velkou část života se pak živila překládáním. V Praze studovala, stejně jako její pozdější manžel, srovnávací literaturu na Filozofické fakultě.

A právě na fakultě se Kristinini rodiče poznali. „Maminka měla byt v Nuslích a mezi přáteli se říkalo, že Bedříček, který nikdy neudělal moc kroků, doprovázel maminku z fakulty až do Nuslí.“ V roce 1929 měli svatbu.

Otcova redakční činnost

Otec po studiích dostal pracovní nabídku od ředitele nakladatelství Melantrich, kterou přijal. Zásadním zlomem v jeho kariéře bylo, že připravil k vydání knihu Na západní frontě klid, která měla okamžitě velký úspěch. V devětadvaceti letech se tak Bedřich Fučík stal šéfredaktorem. „Udělal z Melantrichu úspěšné vydavatelství. Začali mu pak vytýkat, že byl katolík a vydával katolické autory a své přátele komunisty. Sama jsem znala kdekoho, říkal: ‚To není komunistická nebo katolická literatura, to je dobrá literatura.‘“

Za války byl z nakladatelství vyhozen a přešel do nakladatelství Vilímek a později ještě do Vyšehradu. „Mám dojem, že můj tatínek si moc nenechal říct. Když nebyl přesvědčenej, že je to v pořádku, tak to řekl na rovinu a tím si zase dělal spoustu nepřátel.“ V roce 1948 byl z nakladatelství opět vyhozený, nicméně mohl alespoň dále dělat korektora, a tak rodina nějaké peníze přece jen měla.

K Fučíkům domů chodili na návštěvy významní literáti jako Jan Čep, Jan Zahradníček nebo F. X. Šalda. „Jan Čep k nám chodil na nedělní obědy. Vždycky jsem ho vyhlížela, protože on byl z Haný, tak už jsem připravila skleničku, náprstek slivovice, tím on zahajoval oběd. A potom po obědě s náma hráli nějaký to vole lehni, ty karty. On byl tak pořád ve svejch oblacích, že skoro vždycky prohrál, protože nedával pozor. Ale to jsou úžasný vzpomínky. Nebo na Jana Zahradníčka. To byl jeden strejc Jan a tamto byl druhej strejc Jan, protože to byli důvěrní přátelé mýho tatínka.“

Vzájemné přátelství se projevovala třeba i v případech, kdy byli pánové v kavárně a neměli na zaplacení. „Ozval se telefon. ‚Béďo, my jsme tam a tam a potřebujeme peníze.‘ Tak Béďa vstal z postele a šel zaplatit za svoje přátele. Ale bylo to úžasné, to byla taková doba jako úplný, naprostý důvěry. Potom se to už nějak zkazilo.“

Maminka Jitka pracovala jako překladatelka z němčiny a přeložila asi čtyřicet knih, například ty od Thomase Manna nebo Ericha Köstnera.

„Po roce 48 se začalo všechno dostávat do jiných dimenzí a začaly ty procesy…“

Otcovo zatčení a věznění

„Bratr maturoval akorát v jednapadesátým roce na akademickým gymnáziu. A protože už to bylo všecko změněný, tak přišel jeden den ze školy a říkal: ‚Mě nechtěj pustit k maturitě z politickejch důvodů.‘ A druhej den se teda tatínek sebral a říkal, že to jde zařídit. Tak odešel a za hodinu na to zazvonili tři pánové v koženejch kabátech, ptali se po tatínkovi. A říkali: ‚No tak když není doma, my si na něj počkáme, mezitím uděláme prohlídku domovní.‘ My jsme měli třípokojovej byt, byly to větší pokoje, protože to bylo ve vile. Jeden byl takhle obehnanej těma knihama úplně tak, jak je to tady, tak to bylo na třech stěnách. Ty knihy prohlíželi jednu po druhý, celý dopoledne, jestli tam nejsou ňáký ví bůh co. A ten tatínek třikrát za dopoledne volal, my jsme mu nesměli říct, že oni tam jsou. Já jsem byla doma shodou okolností, že jsem byla nemocná nějak, tak jsem byla doma ze školy.“

Když se pak tatínek vrátil domů ani se moc nedivil, že doma probíhá prohlídka. „Potom to ti pánové dodělali a maminka říkala, když měli odjet, co má tatínkovi dát s sebou. A oni říkali: ‚Ale vůbec nic, do večera ho máte zpátky.‘ A viděli jsme ho, teda já ne, ale maminka a můj bratr u procesu, tohle bylo 24. května 1951 a u procesu 2. července 1952 v Brně. Týden po domovní prohlídce dostala rodina vyrozumění, že byl otec zajištěný na státní bezpečnosti a dál už se nedozvěděli nic. „Tatínek o tom nikdy nemluvil, odcházel a bylo mu padesát jedna let, muž plnej síly, hřívu černou. Když ho pak viděli u toho soudu, tak přišel belhající, úplně hubenej, kulhal, hrůza. Oni je mlátili, oni je nechali třeba celou noc chodit, takže tatínek měl potom zhroucenou klenbu.“

Následky mělo otcovo zatčení samozřejmě na celou rodinu. Kristinina mladší sestra asi třičtvrtě roku po zatčení noc co noc zvracela a když šla na první návštěvu na Mírov, tak tatínka ani nepoznala. Krom toho se k nim do bytu musela ještě nastěhovat teta s babičkou, aby nebyla celá rodina vystěhována mimo Prahu. „Člověk to bral, jak to bylo, nedalo se nic dělat.“

Rodina po nějaké době dostala oznámení, že se bude konat soud v Brně a že můžou tatínkovi najít advokáta. Sice věděli, že to nijak nepomůže, ale stejně advokáta našli. První, co tatínka při návštěvě advokáta zajímalo bylo, jestli jsou všichni v pořádku a pak jestli dostane „provaz“. Ve vykonstruovaném procesu byl otec odsouzen k patnácti letům vězení.

Návštěvy ve vězení a amnestie 1960

Bedřich Fučík byl vězněný na Mírově, kam už se jen z Prahy dostat na návštěvu bylo velmi náročné. „Vyjížděli jsme z Prahy asi v jedenáct hodin v noci vlakem. Jeli jsme celou noc. Dojeli jsme do Mohelnice, tam jsme vystoupili, protože ten vlak jel dál. A tam jsme čekali v takový jenom místnosti na nádraží beze všeho asi hodinu, než přijel další vlak. Pak jsme jeli dál a přijeli jsme pod ten Mírov, tam jsme museli zase čekat, až pojede autobus. Ten autobus jel k tý věznici, to byl zvláštní autobus, a přijeli jsme tam asi v půl sedmý ráno a ta věznice otevírala v osm. Takže my jsme stáli venku, po týhletý hrozný noci jsme stáli venku. Pak teda udělali to, že tam otevřeli nějakou hospodu, kde si člověk mohl aspoň sednout a dát si čaj. Pak jsme šli na tu návštěvu, to bylo všechno ve stoje, jako jsou na poštách přepážky, tak tam akorát byla takhle síť, aby bylo slyšet, jinak zasklený a ještě samozřejmě všelijak omezený. Ta návštěva trvala dvacet minut. Vedle tatínka stál StB, nějakej ten dozorce. Nesmělo se mluvit o ničem jinym než o rodinnejch věcech. Takže když se začalo mluvit třeba jenom o škole a on tomu nerozuměl, tak mohl říct: ‚Tak a konec návštěvy.‘ A i když to všechno dobře dopadlo, tak kvůli dvaceti minutám takovýhleho hovoru jsme tohleto podnikali. Samozřejmě že rádi.“

Po nějaké době byl tatínek přesunut do pražské Ruzyně, kde potřebovali vězně, kteří uměli jazyky. Ti měli za úkol překládat různé patenty z ciziny. Tam za ním mohli chodit na návštěvu tak jednou za dva měsíce, mohli spolu sedět u stolu a přinést i nějaké jídlo.

„Byli jsme jednou za tatínkem na návštěvě v Ruzyni a tatínek si stěžoval, že má zničené nohy a jestli bychom mu koupili vložky do bot. Druhý den jsme je koupila a volala jsem mamince, že je dovezu tatínkovi. Maminka mi řekla, že mě tam nepustěj. Stejně jsem to zkusila, zazvonila jsem a otevřel mi mladý hoch. Když jsem zvonila, říkala jsem si: ‚Co já mu řeknu?‘ Řekla jsem, že bych potřebovala mluvit s náčelníkem. Uvedli mě a řekli, ať počkám. Dlouho nikdo nešel, odvaha ze mě začala vyprchávat. Říkala jsem si, že jsem káča, co mu budu říkat. Asi po deseti nekonečných minutách přišli dva chlapi asi padesátiletý. Dopovídala jsem jim to všechno s tím, že jsem si říkala, že to je nejrychlejší cesta, jak by je mohl dostat. Oni se divili, že opravdu nic jiného jsem nechtěla. Na další návštěvě u tatínka říkal, že mu vložky přinesl sám náčelník a říkal, že je přinesla taková čertovská holka.“

Poslední vězení, kterým Bedřich Fučík prošel bylo pankrácké. Tam ho také zastihla amnestie, která byla vyhlášena v květnu 1960. „Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se to týká i tatínka. Druhý den se maminka sebrala a jela na Pankrác a jestli je budou pouštět, ale nikdo nic nevěděl. Mezitím tatínek přišel domů, bratr byl doma a byla tam babička devadesátiletá, tak mně telefonoval do práce: ‚Prosimtě, vem si taxíka a najdi maminku na Pankráci.‘ Tak jsem si vzala volno, zavolala jsem si taxíka, vlezla jsem do toho taxíka a on mi říká: ‚Kam to bude?‘ A já jsem říkala: ‚Na Pankrác k věznici. A co nejrychlejc.‘ Maminku jsem tam nenašla, protože ona mezitím už jela zas domů.“

Nakonec se tak všichni sešli doma. Pohled na tatínka byl ale hrozný, protože v civilu vypadal ještě bídněji. „Byla to troska, nemluvil, když někdo promluvil hlasitě, tak vyskočil, bál se jít ven.“

Život rodiny během otcova věznění

Když byl Bedřich Fučík zatčený bylo Kristině patnáct a bratrovi osmnáct let a když se vrátil byly všechny děti už dospělé a všechno fungovalo jinak. „Maminka musela jít do zaměstnání, nikde ji nechtěli vzít, překládat nesměla. Pak jí vzali v nějaké Kovotechně jako sekretářku, s doktorátem z filozofie.“

Tatínkovi se naštěstí těsně před svým zatčením podařilo zařídit, že Kristinin bratr mohl skládat maturitu. Na vysokou školu ho ale samozřejmě nikam nevzali, tak šel pracovat do truhlářského družstva, kde měl výborného vedoucího. Když pak měly podniky vysílat své zaměstnance na vysoké školy, tak dostal od svého vedoucího doporučení a mohl jít studovat medicínu. „Ten šéf byl úžasnej, bratr mu to pak jako hotový doktor vrchovatou měrou vrátil.“ Bratr rok po studiích pracoval rok v nemocnici v Rakovníku, potom v Praze na Karlově náměstí a následně na plicní klinice.

Vzhledem k tomu, že bratr studoval, tak Kristina musela hodně pomáhat mamince a starat se o svou mladší sestru. Obě sice udělaly maturitu, ale na vysoké školy je nepřijali. Kristina pak měla nakonec štěstí, že ředitelem univerzitní knihovny byl Vilém Závada, svědek na svatbě rodičů, a ten jí v knihovně zařídil brigádu a později ji nabídli i práci. Sestra dostala zaměstnání v barvírně firmy na letecké součástky. „S penězma to bylo takový, že jsme tak tak vyšli. Ale musím říct, že bylo spoustu hodnejch lidí, že se třeba ve schránce objevila obálka, kde byly peníze.“

Kristinin manžel a děti

Kristina se v roce 1956 seznámila se svým budoucím mužem Josefem Čermákem, který pracoval v nakladatelství Odeon. „Z Odeonu udělal úžasný nakladatelství. Teď se o tom říká, že za komunistů byl Odeon středisko, kam se chodilo, kde byly dobrý poměry. On si tam natahal redaktory, který po revoluci šli skoro všichni jako profesoři na filozofickou fakultu.“

Po dvou letech známosti si říkali, že by se už vzali, ale Kristina se nechtěla vdávat bez tatínka. „Potom v roce padesát šest měl můj tatínek obnovu procesu a bylo to na Karlově náměstí, přivezli ho z toho Mírova k soudu. Já jsem říkala svýmu budoucímu muži: ‚Půjdeme k tomu soudu a ty se s ním tam aspoň pozdravíš.‘ Ale dala jsem mu instrukce, co nesmí dělat. Přivezli tatínka a přišli jsme blíž a můj muž říkal: ‚Taková osudová chvíle, co já svýmu budoucímu tchánovi řeknu?‘ Říkám tatínkovi: ‚Tohle je Jozka.‘ A než můj muž stačil otevřít pusu, tak můj tatínek řekl: ‚Ty jsi pěkně ztloustl!‘“ Potkali se totiž už jednou dříve v kavárně díky společnému známému profesoru Václavovi Černému.

S manželem mají čtyři děti. Všichni tři synové jdou v rodinných šlépějích – jeden je profesorem na anglistice, druhý je lékařem a třetí vede ústav románských studií na Filozofické fakultě. Dcera se jim bohužel narodila s těžkou srdeční vadou, v sedmi letech byla operována ve Vídni a deset dní na to zemřela. „Když jsme přijeli z té Vídně to bylo něco hrozného.“

Kristinin tatínek zemřel v roce 1984 a maminka v roce 1987. „Za ty zkušenosti jsem svým způsobem vděčná, ale je mi hrozně líto, že to museli moje rodiče prožít. Nakonec to všechno dobře dopadlo, ale byla bych stála o to, aby se dočkali aspoň toho roku 89.“