Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Čermáková (* 1935)

• narozena 20. prosince 1935 v Praze

• její otec byl literární kritik Bedřich Fučík a matka překladatelka Jitka Fučíková

• otec byl v roce 1951 zatčen a odsouzen k patnáctiletému trestu

• otce propustili během amnestie v roce 1960

• nemohla studovat vysokou školu

• celý život pracovala v Národní knihovně

• jejím manželem je literární historik Josef Čermák

Kristina Čermáková se narodila 20. prosince 1935 v Praze. Jejími rodiči byli literární kritik Bedřich Fučík a překladatelka z němčiny Jitka Fučíková. Bedřich Fučík, v padesátých letech odsouzený ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou, pocházel ze skromného hospodářství na Českomoravské vrchovině. Byl nejmladší ze sedmi sourozenců, takže na studia si musel sám vydělat. Podařilo se: na gymnáziu v Třebíči vedl studentský časopis společně se spolužákem a přítelem Vítězslavem Nezvalem a po maturitě odešel do Prahy na filozofickou fakultu. Vystudoval srovnávací literaturu a na fakultě se mimo jiné seznámil se svou budoucí ženou.

Kristinina maminka Jitka, rozená Skaláková, byla dcerou bankovního zřízence. Ten ale brzy zemřel, takže Jitka se sestrou vyrůstaly jen s matkou, Kristininou babičkou. Na několik let se odstěhovaly k babiččině sestře na Slovensko. Díky tetě se Jitce dostalo vzdělání, rok strávila v klášterním penzionátu ve Vídni, díky čemuž se naučila výborně německy a velkou část života se pak živila překládáním. Překládala Franze Werfela, Thomase Manna, Adalberta Stiftera a patřila k prvním překladatelům Franze Kafky. V Praze studovala, stejně jako její pozdější manžel, srovnávací literaturu na Filozofické fakultě UK.

Nedělní obědy s Janem Čepem

Bedřich a Jitka se vzali v roce 1929. „Maminka měla ve svém životě taková zvláštní znamení,“ vzpomíná Kristina Čermáková. „Když se narodila, zemřela jí babička. V jedné místnosti bylo to novorozené dítě a ve druhé místnosti byla ta mrtvá babička. A když se maminka vdávala, tak v noci na ten svatební den zemřela ve spánku její tetička ve věku pouhých asi osmapadesáti let. Takže tam byla mrtvá tetička a ve druhé místnosti se chystala svatba.“

Kristininy rodiče oddával Jakub Deml a za svědka jim šel Vilém Závada. K přátelům rodičů patřili i další významní literáti: Jan Čep, Jan Zahradníček nebo F. X. Šalda. „Jan Čep k nám chodil na nedělní obědy. Vždycky jsem ho vyhlížela, protože on byl z Haný, tak už jsem připravila skleničku, náprstek slivovice, tím on zahajoval oběd. A potom po obědě s náma hráli karty, nějaký to vole, lehni. On byl pořád ve svejch oblacích, že skoro vždycky prohrál, protože nedával pozor.“

Katolicky orientovaný intelektuál

Otec po studiích nastoupil do nakladatelství Melantrich. Zásadním zlomem v jeho kariéře bylo, že připravil k vydání knihu Na západní frontě klid, která měla okamžitý úspěch. V devětadvaceti letech se tak Bedřich Fučík stal šéfredaktorem. „On z toho udělal nejkvalitnější nakladatelství. Pak mu samozřejmě komunisti vyčítali, že vydává katolíky, a katolíkům se nelíbilo, že vydává komunisty. On tvrdil, že není ani katolická, ani komunistická literatura, nýbrž dobrá literatura.“

Za války přešel do nakladatelství Vilímek a později ještě do Vyšehradu. I toto nakladatelství podle své dcery v podstatě vybudoval, po komunistickém převratu v roce 1948 ale Bedřich Fučík, katolicky orientovaný intelektuál, upadl v nemilost. Ve Vyšehradu nejprve ponížil z ředitele na korektora, pak byl propuštěn a nakonec přišlo zatčení a odsouzení v politickém procesu s katolickými literáty – tehdejší propagandistickou mluvou šlo o proces s tzv. klerofašistickou odnoží Zelené internacionály.

Otcovo zatčení

„Bratr maturoval v jednapadesátém roce na akademickém gymnáziu. A protože už to bylo všecko změněné, tak přišel jeden den ze školy a říkal: ‚Mě nechtějí pustit k maturitě z politickejch důvodů.‘ A druhý den se tatínek sebral a říkal, že to jde zařídit,“ vzpomíná Kristina Čermáková na 24. květen 1951, kdy byl její otec zatčen. „Tak odešel a za hodinu zazvonili tři pánové v kožených kabátech a ptali se po tatínkovi. A říkali: ‚No, tak když není doma, tak my si na něj počkáme, mezitím uděláme domovní prohlídku.‘ My jsme měli třípokojový byt, byly to větší pokoje a jeden byl takhle obehnaný knihami na třech stěnách. Ty knihy prohlíželi jednu po druhé celé dopoledne, jestli tam nejsou nějaké... ví bůh co. A tatínek třikrát za dopoledne volal a my jsme mu nesměli říct, že oni tam jsou. Já jsem byla shodou okolností nemocná, takže jsem byla doma, a ne ve škole.“

Když se pak tatínek vrátil domů, nebyl prý ani příliš překvapen – zatýkání Zelené internacionály už nějakou dobu probíhalo. Státní bezpečnost rodinu ujistila, že ho budou mít do večera zpátky, a tatínka si odvedla. Týden poté dostali vyrozumění, že byl otec zajištěn na Státní bezpečnosti, víc se nedozvěděli. Viděli ho za déle než rok: 2. července 1952 během soudního procesu v Brně. „Tatínek o tom nikdy nemluvil. Ale odcházel a bylo mu padesát jedna let, muž plný síly, černou hřívu vlasů. Když ho pak viděli u toho soudu, přišel belhající, úplně hubenej, kulhal, hrůza. Oni je mlátili, oni je nechali třeba celou noc chodit, takže tatínek měl potom zhroucenou klenbu.“ Kromě toho si z vazební věznice odnesl i zlomená žebra, následkem čehož trpěl dýchacími obtížemi, kterých se nezbavil do konce života. U soudu si Bedřich Fučík vyslechl vysoký trest – patnáct let, z nichž si díky amnestii v roce 1960 nakonec odseděl „jen“ devět.

Odkázáni na pomoc druhých

Důsledky mělo otcovo zatčení a věznění samozřejmě pro celou rodinu. Kristinina devítiletá sestra Klára celého tři čtvrtě roku po zatčení denně zvracela, a když šla na první návštěvu na Mírov, tatínka nepoznala. Kristinin starší bratr sice na akademickém gymnáziu nakonec maturoval, pak ale musel nastoupit do dělnické profese a na medicínu se později se štěstím dostal jen díky pomoci svého šéfa, který ho doporučil v rámci posílání dělnických kádrů na vysoké školy. Maminka Jitka, která se do té doby věnovala domácnosti a překládání, si musela najít zaměstnání. „Nikde ji nechtěli vzít a překládat nesměla. Pak ji vzali v nějaké Kovotechně jako sekretářku – s doktorátem z filozofie.“

Kristině ani její sestře nebylo umožněno vysokoškolské studium. V případě pamětnice pomohl rodinný přítel Vilém Závada, který jí sehnal místo v Národní knihovně, kde Kristina zpracovávala tzv. rezervní fondy – knihy konfiskované po válce z německých klášterních, zámeckých i soukromých knihoven. Vilém Závada navíc v roce 1956, kdy rodina žádala o obnovu otcova soudního řízení, svědčil ve prospěch Kristinina tatínka. Jeho odvážná řeč sice neměla právní důsledky, podle pamětnice prý ale vedla ke změně chování bachaře, který Bedřicha k soudu doprovázel a do té doby s ním jednal dost krutě. „Když jeli zpátky z toho procesu, tak on říkal: ‚Fučík, a vy jste všechno tohleto dělal? A co teda jste dělal špatně? Nám o vás řekli, že jste vrah.‘ A od té doby se k němu choval velice slušně.“ 

Návštěvy ve vězení

Bedřich Fučík byl vězněn nejdřív v brněnském Cejlu, dlouhou dobu pak strávil na Mírově, kde se ocitl v dobré společnosti kněží, mnichů, právníků a dalších intelektuálů, kteří tu „lepili pytlíky“. Protože Mírov leží v odlehlém kraji na západní Moravě, dostavit se tam k návštěvě v požadovaný čas bylo pro rodinu z Prahy velmi náročné. „Vyjížděli jsme asi v jedenáct hodin v noci vlakem. Jeli jsme celou noc. Dojeli jsme do Mohelnice, tam jsme vystoupili a čekali v místnosti na nádraží asi hodinu, než přijel další vlak. Pak jsme jeli dál a přijeli jsme pod ten Mírov, tam jsme museli zase čekat, až pojede autobus. Ten autobus jel k věznici, přijeli jsme tam asi v půl sedmé ráno a ta věznice otevírala v osm. Takže my jsme po téhle hrozné noci stáli venku. Pak jsme šli na návštěvu, to bylo všechno vestoje, jako jsou na poštách přepážky, byla tam síť, aby bylo slyšet, jinak to bylo zasklené a ještě samozřejmě všelijak omezené. Ta návštěva trvala dvacet minut. Vedle tatínka stál estébák, nějaký dozorce. Nesmělo se mluvit o ničem jiném než o rodinných věcech. Takže když se začalo mluvit třeba jenom o škole a on tomu nerozuměl, tak mohl říct: ‚Tak, a konec návštěvy.‘ A i když to všechno dobře dopadlo, tak kvůli dvaceti minutám takovéhoto hovoru jsme tohle podnikali – samozřejmě že rádi.“

Po nějaké době Bedřicha Fučíka přesunuli do pražské Ruzyně, kde potřebovali vězně, kteří uměli jazyky. Komunistický režim neváhal zcizovat západní patenty a jazyků znalí vězni tu měli za úkol cizojazyčné patenty překládat. Vládly tam lepší poměry než na Mírově a pro návštěvy rodiny byla Ruzyně mnohem příhodnější. Mohla ho navštěvovat zhruba jednou za dva měsíce, mohli spolu sedět společně u stolu a přinést i nějaké jídlo.

Propuštěn na amnestii

Poslední vězení, kterým Bedřich Fučík prošel, bylo pankrácké. Tam ho zastihla amnestie, kterou k patnáctému výročí osvobození v květnu 1960 vyhlásil prezident Novotný. „Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se to týká i tatínka,“ vzpomíná Kristina na nejistotu provázející otcovo propuštění. Nakonec tatínek sám dorazil domů a všichni se šťastně sešli. Přesto ani následující období nebylo jednoduché. Namísto energického padesátníka, z něhož „sršel život“, se vrátil nemocný, šedivý, starý muž.

„To první setkání samozřejmě byla obrovská radost. Ale zároveň si pamatuji, jaký to byl zvláštní pocit – že najednou já tak dospělá, a ten tatínek, kterého měl člověk v paměti jako úžasného, silného, živého člověka, byl úplně jiný. A i se tak tvářil – neuměl to prostě! Byly to hrozné chvíle, protože se nesmělo promluvit hlasitě, ve chvíli, kdy někdo mluvil hlasitě, tak on vyskočil a postavil se do pozoru – jak byli zvyklí. Bál se jít ven.“

Manžel a děti

Pamětnice se v roce 1956 seznámila se svým budoucím mužem. Josef Čermák, literární historik, překladatel a přední český znalec díla Franze Kafky, byl redaktorem v Odeonu a později se stal jeho šéfredaktorem. „Z Odeonu udělal úžasné nakladatelství. Teď se o tom říká, že za komunistů byl Odeon středisko, kde byly dobré poměry. On si tam natahal redaktory, kteří po revoluci šli skoro všichni jako profesoři na filozofickou fakultu.“

Se sňatkem čekali na návrat Kristinina otce z vězení, takže se brali v roce 1961. Postupně se jim narodilo pět dětí. Všichni tři synové jdou v rodinných šlépějích: nejstarší Jan je profesorem na anglistice na FF UK, druhý Ondřej je lékařem a třetí Petr vede na filozofické fakultě ústav románských studií. Dcera Anna-Marie se bohužel narodila s těžkou srdeční vadou, v sedmi letech byla operována ve Vídni a deset dní nato zemřela. „Pak jsme měli asi za rok ještě tu nejmladší dceru, protože já jsem přijela z té Vídně do Prahy, a ačkoliv tam byli ti tři kluci, tak se mi zdálo, že mám úplně prázdné ruce. To je jedno z nejhorších období mého života.“ Také nejmladší dcera se věnuje jazykům, stejně jako mnoho vnoučat i dalších příbuzných.

Tatínek Bedřich Fučík se po návratu z vězení zotavil a v roce 1967 byl rehabilitován, takže mohl i oficiálně znovu pracovat pro nakladatelství Vyšehrad. Vedle toho se zasloužil také o neoficiální literaturu: v samizdatu vydal díla Jakuba Demla, Jana Čepa či Jana Zahradníčka. Zemřel v roce 1984, Kristinina maminka Jitka ho následovala v roce 1987. „Za ty zkušenosti jsem svým způsobem vděčná, i když je mi líto, že to museli moji rodiče prožít,“ shrnuje Kristina, která se vedle práce v Národní knihovně celý život věnovala hlavně rodině. „A je mi strašně líto, že se nedočkali toho devětaosmdesátého roku. Protože by si to byli zasloužili.“