"Nejhorší byly v Bărăganu začátky, když jsme si museli postavit barák a tvrdě pracovat. Mně bylo patnáct a Jakub s Petrem byli starší, takže nám pomáhali. My byly dvě sestry a oni dva bratři. Kluci zapřáhli koně a jelo se sekat rákos. To bylo nejhorší, než jsme bydleli, potom už to šlo. Nejhorší bylo, když nás vyložili na hromádku a neměli jsme kam složit hlavu. Nevěděli jsme, žádný nevěděl, co nás čeká nebo kam nás vezou. Všichni se na nádraží ptali: ‚Kam půjdeme?‘ Všude kolem vojáci a všechno to bylo tajný. Nevěděli jsme, kam nás vezou."
"Když jsme tam byli první rok, na podzim jsme museli prodat krávu i koně do starý vesnice. Ten pán byl na nás moc hodný. Vždycky, když něco měli, třeba ryby, přijel k nám s koněm nahoru do vesnice a chovali se k nám dobře. Neodsuzovali nás. Říkal nám, že si mysleli, že přivezou zločince. Když nás vykládali z vlaku, tak ti, kteří přijeli s vozem, koukali a divili se, že jsme normální lidi. Chudí, špinaví, hladoví a žízniví ubožáci. Smilovali se nad námi."
"Ona teď říká, když dostali odměnu za deportaci do Bărăganu. Říká: 'Ty, Katko, já ti dám aspoň trochu peněz.' Říkám jí: ‚Nepotřebuju, už mám důchod, dej mi pokoj.‘ – ‚Vždyť ses se mnou dělila o krajíček chleba.' Byly jsme jako dvě sestry, že se jedna bez druhé neobešla. Večer jsme šly spát a ona: 'Mně je tak zima, vezmi mě k sobě pod deku.' Byla ještě mladší než já a už na podzim bylo chladněji... Tak jsme to přežily..."
Ekaterina Černíková, rozená Kovaříková, se narodila 23. dubna 1936 v obci Svatá Helena (Sfânta Elena) v rumunském Banátu. Vyrůstala v tradiční rolnické rodině evangelické víry, která se po zrušení sboru připojila k baptistickému společenství. V červnu 1951 byla rodina Kovaříkových spolu s příbuznými Klepáčkovými deportována do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim v Rumunsku soustřeďoval politicky nespolehlivé osoby. Deportovaní museli své domovy opustit během několika hodin. Úřady je poté bez jakýchkoliv prostředků vysadily v neosídlené krajině, kterou nesměli opustit. Trpěli především nedostatkem potravin. Během několika měsíců si deportovaní vybudovali osadu Ezeru (Cacomeanca Nouă), jednu z 18 nově vzniklých vesnic. Pamětnice a členové její rodiny pracovali pro státní podniky a zemědělské statky. Toto těžké období nepřežil její bratr Alois, který zemřel na následky nemoci. Pohřben byl ve vesnici Cacomeanca, kde se posledního rozloučení účastnily i další deportované rodiny banátských Čechů. Její sestra Alžběta odešla po válce reemigračním transportem do Československa, odkud se později pokusila uprchnout zpět do Rumunska. Za nedovolený přechod státní hranice byla odsouzena k nepodmíněnému trestu. Na jaře roku 1956 se rodina Kovaříkových vrátila do Svaté Heleny a začala obnovovat své hospodářství. O rok později se pamětnice provdala a po získání vystěhovaleckých pasů se mladá rodina natrvalo přestěhovala do Československa. Vzhledem k tomu, že pamětnice přišla o rumunské státní občanství, nezískala nárok na odškodnění za deportaci do Bărăganu. V době natáčení (květen 2024) žila v Chebu.
Hrob zesnulého Aloise Kovaříka. I když na náhrobku stojí rok úmrtí 1955, pamětnice tvrdí, že její bratr zemřel v roce 1953 a kamenný kříž nechal otec zhotovit až tři roky po smrti syna
Hrob zesnulého Aloise Kovaříka. I když na náhrobku stojí rok úmrtí 1955, pamětnice tvrdí, že její bratr zemřel v roce 1953 a kamenný kříž nechal otec zhotovit až tři roky po smrti syna
Deportovaní z vesnice Ezeru (Cacomeanca Nouă) na práci pro státní statky. Uprostřed stojí pamětnice a vedle ní Tina Sorescu, dcera deportovaného baptistického kazatele ze Síkovic, 1955
Deportovaní z vesnice Ezeru (Cacomeanca Nouă) na práci pro státní statky. Uprostřed stojí pamětnice a vedle ní Tina Sorescu, dcera deportovaného baptistického kazatele ze Síkovic, 1955
