Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Jiří Černý (* 1936)

• narozen 29. února 1936 v Hradci Králové

• vystudoval španělštinu a ruštinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci (1955–59)

• v letech 1959–1961 vyučoval češtinu pro cizince v Mariánských Lázních

• v letech 1961–1962 tlumočníkem a překladatelem na Kubě

• od roku 1963 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• za totality absolvoval několik zahraničních stáží (Portugalsko, Španělsko, Polsko)

• po sametové revoluci vedoucím katedry romanistiky v Olomouci

• v roce 2021 žil v Olomouci

O své barvité pouti životem prof. Jiří Černý, přední olomoucký romanista a emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Palackého, sice pojednával v poměrně rozsáhlých pamětech, bez nadsázky by však vydala rovnou na román. Málokomu se toho v minulém století podařilo prožít tolik jako tomuto akademikovi, kterého dle jeho vlastních slov provázely životem samé neuvěřitelné náhody. V době karibské krize tlumočil na Kubě, kde se osobně setkal s Fidelem Castrem a Che Guevarou, procestoval Španělsko i Portugalsko, v době tuhé normalizace přednášel v Polsku a po sametové revoluci stál 20 let v čele olomoucké romanistiky. V době natáčení mu bylo 85 let a byl stále aktivní na akademické půdě.

Narozeniny slaví každé čtyři roky

Jiří Černý se narodil 29. února 1936 v Hradci Králové. Protože přišel na svět v přestupném roce, slaví své narozeniny, jak sám s oblibou říká, „každé čtyři roky. Loni jsem tedy oslavil své jednadvacáté narozeniny.“ Již neobvyklé datum narození jako by předznamenalo rovněž neobvyklou celou životní dráhu pamětníka.

Oba rodiče pocházeli z okolí Hradce Králové. Tatínek Jindřich Černý měl velmi těžké dětství, které poznamenal jeho násilnický otec. V rodině se tradovalo, že Jindřich údajně ani nebyl synem pamětníkova dědečka, zřejmě i proto si na něm vybíjel frustraci. Tato domněnka však nikdy nebyla potvrzena. Jistá je jen skutečnost, že se Jindřich Černý po svých zkušenostech zapřisáhl, že vlastním dětem zajistí ke vstupu do života ty nejlepší podmínky. Jak vzpomíná Jiří Černý, toto se mu beze zbytku podařilo naplnit. „Těžko si lze představit lepší rodiče, než jsme měli my. Měli jsme krásné dětství, vyrůstali jsme v bezpodmínečné lásce. A dodnes máme se sourozenci a jejich rodinami pěkné vztahy.“ Vztahy s otcovou rodinou však byly i pro Jiřího a jeho sourozence trvale napjaté.

Maminka Helena byla nejmladší z pěti sourozenců, přesto bohužel zemřela jako první z nich, a sice kvůli špatné diagnóze, kterou lékař stanovil. Manželé Černí přivedli na svět tři potomky – kromě Jiřího ještě Janu a Jindřicha. Jak již bylo řečeno, svým dětem připravili dětství plné lásky a porozumění. Vychovávali je v duchu prvorepublikových demokratických zásad, v úctě ke svobodě a vzájemné solidaritě a také k prvnímu prezidentovi T. G. Masarykovi, jehož byli velkými obdivovateli. Všechny tři děti nechali zapsat i na hodiny náboženství, sami ale věřící nebyli a sourozence také vedli k tomu, aby si sami zvolili svou životní cestu a přesvědčení.

Poslech Londýna před námi rodiče netajili

Rok 1938 znamenal konec nadějnému vývoji samostatné demokratické republiky. Jiřímu byly teprve dva roky, když jeho tatínka povolali do zbraně v rámci mobilizace těsně před podepsáním mnichovské dohody. „Na to vzpomínal dost často. Oni se cítili velice dobře a rádi narukovali, všichni. A jak to pak dopadlo, ten Mnichov, to je úplně zničilo,“ přibližuje pamětník pocity otce i všech branců, odhodlaných bránit ohroženou zemi, po kapitulaci a odstoupení pohraničí Hitlerovi. A jak známo, Sudety byly teprve začátek.

Okupaci zbytku okleštěné republiky v březnu 1939 si Jiří Černý detailně nevybavuje a vzpomíná, že rodiče ho i s mladší sestrou (nejmladší bratr se narodil těsně před koncem války) před všemi nástrahami života v nacistickém protektorátu chránili, jak jen mohli. Na druhou stranu se před nimi nebáli mluvit otevřeně a přistupovali k nim s plnou důvěrou. Dokonce i v situacích, ve kterých jiní rodiče z obav před prozrazením před svými ratolestmi raději mlčeli. Třeba při poslechu ilegální rozhlasové stanice Volá Londýn. „Připustili nás k tomu a vysvětlili nám, že o tom nikde a s nikým nesmíme mluvit. Pochopili jsme,“ vypráví Jiří Černý.

Navzdory bezpečné oáze domova si malý Jiří postupně začal uvědomovat nebezpečí, jež okolní svět představoval. Vybavuje si především stísněnou atmosféru strachu v době heydrichiády umocněnou nekonečnými seznamy popravených, jejichž jména byla denně čtena v městském rozhlase. Vzpomíná také na lístkový systém doprovázený všeobecným nedostatkem: „Na půdě našeho domu byl lis a lisoval se tam makový olej. Taky jsme tam vykrmovali husu. Lidi si tehdy všelijak pomáhali.“ Zmiňuje také osud bratrů Štefanových ze sousedství, kteří těsně po zřízení protektorátu uprchli do Anglie bojovat proti Hitlerovi v řadách RAF. Všichni tři padli.

Po válce se vybarvovaly charaktery lidí

Z konce války si Jiří Černý uchoval vzpomínku na zástupy prchajících německých civilistů: „Se sestrou jsme je několik dní pozorovali z okna. I když jsme tehdy měli k Němcům špatný vztah, těch uprchlíků nám bylo líto. Byl na ně žalostný pohled,“ přibližuje pamětník tehdejší události viděné dětskýma očima. Osvobození proběhlo v Hradci Králové relativně klidně a obešlo se bez lítých bojů. Vojáky Rudé armády podle vzpomínek Jiřího Černého lidé nadšeně vítali a ve městě probíhaly bujaré oslavy. O hrůzách páchaných koncem války oběma bojujícími stranami se pamětník dozvídal až později. Čeho však byl svědkem už ve svých devíti letech, bylo otřesné chování Čechů k Němcům: „Mnozí z nich za války nehnuli prstem a pak se rozhodli, že těm Němcům ukážou, zač je toho loket. Vzpomínám si, jak táta jednou přišel domů a celý otřesený nám vykládal, jak viděl lidi lynčovat na ulici jednoho esesáka. Děly se různé takové věci.“

V září 1942, ještě v době protektorátu, nastoupil Jiří do první třídy obecné školy v Hradci Králové. Samozřejmostí byla povinná výuka němčiny. „Měli jsme starého učitele, který do třídy nosil obrázek rodiny a na něm nás přímou metodou učil německy,“ vzpomíná Jiří Černý a ihned pro ilustraci doby přidává vzpomínku na téhož učitele těsně po válce: „Od čtvrté třídy nás s tím stejným obrázkem začal učit ruštinu.“ Jazykové nadání projevil Jiří již v útlém věku, dokonce nalezl zálibu v poslechu zahraničních rozhlasových stanic, i když tomu zpočátku pochopitelně nerozuměl. Po válce ho maminka posílala na soukromé hodiny angličtiny. Mimo to také chodil cvičit do Sokola a plavat.

Nástěnka k narozeninám TGM ve špatné době

V roce 1947 byl pamětník přijat na hradecké reálné gymnázium. Sotva však absolvoval primu, musel přestoupit na měšťanskou, nyní tzv. jednotnou střední školu. Přišel totiž únorový převrat 1948 a komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý podle sovětského vzoru zrušil tradiční osmiletá gymnázia, čímž začala faktická postupná degradace vzdělání. Samotný únor 1948 znamenal pro všechny v Jiřího nejbližším okolí velké zklamání, zejména tatínek si zpětně velmi vyčítal skutečnost, že během voleb na jaře 1946 dal svůj hlas právě komunistům, čímž dle vlastních slov k převratu nepřímo přispěl. A velice záhy se zklamání a obavy z nového režimu ukázaly jako plně oprávněné.

Kromě jazyků byl Jiří nadaný i výtvarně, a tak ho ve škole na jaře 1950 pověřili tvorbou nástěnky. Otec mu doma poradil, aby vytvořil tematickou nástěnku ke stému výročí narození TGM, jehož připomínání však nové společenské poměry rozhodně nebyly nakloněny. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Třídní učitelka mi na chodbě stiskla ruku, moc mi poděkovala, ale řekla, že jsem to neměl dělat, že z toho můžou být nepříjemnosti.“ Její slova se potvrdila, následovalo pozvání do ředitelny. Soudruh ředitel sdělil Jiřímu, že za něj může jeho čin vykoupit maminka, která v té době byla na mateřské dovolené, pokud promluví do školního rozhlasu o důležitosti právě probíhající kolektivizace zemědělství. Svízelnou situaci diplomaticky vyřešil Jiřího otec: „Řekl mi, ať nic nedělám, a kdyby si mě ředitel zase pozval, že mu to otec přijde vysvětlit. Pak už mě nikdy nekontaktoval.“

Po absolutoriu jednotné školy se Jiří konečně dostal na gymnázium v Hradci Králové, kde v roce 1954 úspěšně odmaturoval. Zažil zde nejtemnější etapu politických procesů, organizovanou tryznu po smrti Stalina a Gottwalda roku 1953 a ve stejném roce i měnovou reformu, která však rodinu Černých naštěstí příliš nezasáhla. Po maturitě se chtěl hlásit na anglistiku na Univerzitě Karlově v Praze, pro velký počet uchazečů ovšem nebyl přijat, a tak šel na rok manuálně pracovat do hradecké Škodovky. V roce 1955 se na radu spolužačky přihlásil na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci, obor španělština–ruština. Původně chtěl na francouzštinu, kterou se učil na gymnáziu, ta se ale ten rok neotevírala. Fakt, že španělsky neuměl, naštěstí nebyl na překážku, všichni přijatí studenti začínali od nuly.

Za stanovisko k maďarskému povstání musel do dolů

Na studium v Olomouci vzpomíná Jiří Černý s nostalgií. Druhá polovina 50. let už nebyla tak drastická jako ta první, „budovatelské“ šílenství už přece jen ochladlo a i podmínky na vysokých školách byly o něco mírnější. Režim opět přitvrdil po maďarských událostech na podzim 1956. Jeden z vyučujících na fakultě, lingvista Oldřich Bělič, se na ulici skupinky studentů, mezi nimiž byl i dvacetiletý Jiří, zeptal na jejich názor na situaci v Maďarsku. Pamětník popravdě vyjádřil svůj nesouhlas s potlačením povstání Sověty, Bělič totiž platil za učitele, v jehož seminářích bylo možné na svou dobu vcelku svobodně diskutovat. „Odbyl nás svojí častou větou: ,No jo, chlapci, vy jste za války nekopali zákopy pro Němce, vy nevíte, o čem je život.‘ Jenže asi za dva týdny na nás začal na přednášce hystericky řvát, že jsme fašisti a tak dále. Komunisti zřejmě po těch událostech dostali kapky, aby k něčemu podobnému nedošlo i u nás,“ říká Jiří Černý. „Potom se uklidnil a řekl nám, že když se přihlásíme na uhelnou brigádu do dolů, smaže to a už o tom nebudeme nikdy mluvit.“ Parta studentů, mezi nimi i pozdější anglista a rektor olomoucké univerzity Josef Jařab, se tak za trest ocitla v karvinských dolech.

Po promoci v roce 1959 dostal Jiří Černý umístěnku na učitelské místo v Hodoníně. Povinnou vojenskou službu absolvoval zčásti v průběhu studia na vojenské katedře. Těsně před nástupem do Hodonína se dozvěděl, že v Mariánských Lázních hledají učitele češtiny pro zahraniční studenty, a tak se přihlásil. Nebyl sice členem KSČ, protože však potřebovali člověka se znalostí španělštiny, kterou tehdy ovládal málokdo, byl přijat. Na starost dostal studenty z Latinské Ameriky. Jednoho dne si jej zavolal ředitel a představil mu dva novináře, z kterých se posléze vyklubali příslušníci Státní bezpečnosti. „Chtěli, abych jim podával pravidelná hlášení o svých studentech. Tak jsem jim tam podepsal nějaký papír. Zlomilo mě to,“ vzpomíná pamětník na první setkání s tajnou policií. Jednou za dva týdny jezdil domů a se svým problémem se svěřil otci. Ten mu opět poradil, jak by těžkou situaci měl řešit: „Poradil mi, abych jim na rovinu řekl, že mám se studenty dobrý vztah a nebudu na ně donášet. Tenkrát mi to opravdu prošlo a nechali mě na pokoji.“

Kubánci byli odhodlaní bojovat s bambitkami v rukou

Šťastnou shodou okolností se Jiřímu Černému po dvouletém působení v Mariánských Lázních poprvé naskytla příležitost vycestovat do zahraničí. Na radu Kubánce, který mu pochválil jeho španělštinu, se přihlásil na místo tlumočníka na Kubě přes podnik zahraničního obchodu Polytechna. Po Castově revoluci r. 1959 se Kuba zařadila na seznam „spřátelených“ komunistických zemí, a tak československé vedení potřebovalo kvalitní španělštináře, kterých byl u nás nedostatek. Pamětník tedy uspěl a v listopadu 1961 byl i s manželkou vyslán do Havany. Primárně překládal různé učební a jiné texty na kubánském ministerstvu školství, občas i tlumočil podnikovým a vládním delegacím z ČSSR. Dokonce se na Kubě setkal a seznámil s manželi Zátopkovými nebo Františkem Krieglem.

U obyčejných Kubánců měl podle Jiřího Černého Castrův režim, alespoň zpočátku, podporu. S tamním diktátorem se pamětník setkal hned dvakrát. Poprvé při jeho čtyřhodinovém projevu na zcela zaplněném havanském náměstí. „Byl to skvělý řečník, který dokázal strhnout davy,“ vzpomíná Jiří Černý. Podruhé se s Castrem setkal osobně v havanském hotelu Hilton, kde si s ním dokonce potřásl rukou. Na brigádě (sklízení cukrové třtiny) se setkal také s další ikonou kubánské revoluce a režimu, Castrovým blízkým spolupracovníkem Che Guevarou. A zažil zde i vypjaté chvíle spojené s tzv. karibskou krizí, která na prahu 60. let hrozila přerůst v celosvětový jaderný konflikt. Pamětník (hořce) vtipně glosuje, že „zatímco u nás byla panika a lidi houfně nakupovali konzervy, Kubánci se starými bambitkami v rukách byli odhodlaní bojovat.“

Jiří Černý strávil s manželkou na Kubě jeden rok, v listopadu 1962 se vrátili domů. Krátce ještě pedagogicky působil v Mariánských Lázních, než přišla nabídky z olomoucké filozofické fakulty. Po Castrově převratu na Kubě zde byla obnovena hispanistika, zrušená ke konci 50. let, a pamětník tu nastoupil jako odborný asistent. Na období 60. let vzpomíná jako na jedno z nejlepších ve svém životě: „Když jsem se vrátil z Kuby, bylo už všude cítit takové zvláštní uvolnění a nadto obrovská proměna v kulturním životě. V rozhlase se už nehrály častušky, ale Suchý se Šlitrem, divadla byla neustále vyprodaná.“ Všeobecný duch svobody přitom v této době zavládl na obou stranách železné opony, na Západě jej symbolizovalo hnutí hippies v USA nebo studentské revolty ve Francii.

Z komunistické totality „unikl“ do fašistické

Uvolňování politických a společenských poměrů vyvrcholilo v období Pražského jara 1968. Tehdy se Jiří Černý zúčastnil romanistického kongresu v Bukurešti, kde se mu dostalo nabídky na akademickou stáž v Portugalsku, neboť kromě španělštiny vládl i portugalštinou. Neváhal a nabídku přijal. Svou vlast však na podzim 1968 opouštěl za zcela jiných okolností. Tanky pěti armád Varšavské smlouvy s Moskvou v čele právě přijely dát jasně najevo, že jakákoliv pokus o „socialismus s lidskou tváří“ se tolerovat nebude. Přes vypjatou situaci i komplikovanou administrativu se pamětníkovi nakonec podařilo úspěšně vycestovat do Portugalska, kde strávil sedm měsíců. Docházel na kurzy a lingvistické přednášky pro zahraniční postgraduální studenty a byl zapojen mj. do výzkumu dialektů na severu země. Paradoxní přitom je, že ani na západní straně železné opony nebylo možné zcela svobodně dýchat. V Portugalsku, podobně jako v sousedním Španělsku, vládl krajně pravicový autoritářský režim a zatímco doma měl pamětník problémy s StB, zde se ocitl pod dohledem místní tajné policie PIDE, která ho prý sledovala i v kavárně. „Počínali si přitom velice neobratně. Když jim došlo, že o nich vím, přestali s tím,“ vzpomíná s úsměvem Jiří Černý.

V polovině roku 1969 se vrátil domů. Atmosféra ve vlasti se od doby, co ji opustil, výrazně změnila. Moc ve straně a v celé zemi převzalo ortodoxní husákovské křídlo řízené Moskvou a začalo nemilosrdně účtovat se všemi strůjci i podporovateli pokusu o reformu systému z předchozího roku. Čistky začaly i na Univerzitě Palackého. Jiří Černý měl v tomto ohledu poměrně štěstí, nikdy totiž nevstoupil do KSČ. A právě na straníky, kteří se jednoznačně postavili na stranu reforem a posléze se svému postoji odmítli zpronevěřit, dopadly normalizační prověrky nejcitelněji. Sám Jiří Černý sice nebyl v roce 1970 připuštěn k obhajobě kandidátské práce, mohl však na fakultě zůstat, na rozdíl např. od anglisty doc. Jaroslava Macháčka, ze kterého udělali knihovníka a hned vzápětí topiče. Nadto se Jiřímu Černému podařilo ještě na samém počátku normalizace znovu (a nadlouho naposledy) vycestovat na Západ, tentokrát na lingvistický kurz do frankistického Španělska. Zde zažil podobnou situaci jako na Kubě, když se ocitl na přeplněném náměstí v Madridu a sledoval několikahodinový projev španělského diktátora Francisca Franca, jenž v zemi neomezeně vládl od svého vítězství v občanské válce v roce 1939.

V Polsku se všem dýchalo lépe

Na prahu 70. let byla olomoucká hispanistika opět zrušena a pamětník přijal nabídku působit jako asistent na katedře bohemistiky, kde vyučoval především obecnou lingvistiku. Normalizace tvrdě udeřila a vystavila národ zkoušce charakterů na dalších bezmála 20 let. Akademici museli povinně docházet na tzv. Večerní univerzitu marxismu-leninismu, kterou pamětník absolvoval nadvakrát. Ale i v bezčasí 70. a 80. let si lidé dokázali nalézt své ostrůvky svobody. Nelehkou dobou pomáhali Jiřímu Černému zdárně proplouvat nejen manželka, ale především parta kolegů a přátel z fakulty, kteří byli taktéž režimem víceméně trpěni a omezováni, mezi nimi např. anglista Josef Jařab. Udržovali kontakty s Jazzovou sekcí a napojeni byli i na disent, pravidelně se např. scházeli s chartistou Milanem Hořínkem. To poskytlo Státní bezpečnosti vítanou záminku, aby pamětníkovi začala znovu znepříjemňovat život.

V 70. a 80. letech se Jiřímu opět podařilo vycestovat do zahraničí v rámci akademického působení, tentokrát ovšem v rámci východního bloku, a sice do sousedního Polska. Nejprve strávil léta 1976–1981 na univerzitě v Lublinu, kde pomáhal budovat hispanistiku a v polovině 80. let v Katovicích, kde vyučoval češtinu. V Polsku oproti zakonzervovanému Československu panovalo i na konci 70. let výrazně svobodnější klima. V tradičně silně katolické zemi zkrátka neměli komunisté tak neomezený vliv a byli nuceni přistoupit na jistou míru liberalizace. Jiří Černý vzpomíná: „Vedoucí katedry nás občas zval k sobě na chatu , a jednou dokonce zorganizoval výlet zakončený nedělní mší. To by u nás bylo v té době nemyslitelné.“ I díky tomu mohlo na začátku 80. letech vzniknout v Gdaňsku odborové hnutí Solidarita, v jehož čele stál Lech Wałęsa, pozdější porevoluční polský prezident. Schůze Solidarity probíhaly dokonce i na půdě univerzity v Lublinu. Sílícímu vlivu Solidarity učinil přítrž generál Jaruzelski, který v roce 1981 vyhlásil výjimečný stav. Pamětník se do vlasti vrátil právě včas.

U nás bude komunismus trvat ještě léta

V říjnu 1989 se Jiří Černý zúčastnil slavistické konference na Malé Morávce. Dal se tam do řeči s polským profesorem, s nímž diskutoval mezinárodní situaci. „V Polsku už to padlo, východní Němci houfně prchali přes ambasádu v Praze, Berlínská zeď byla na spadnutí. Ona se mě ptá: ,A kdy u vás padne komunismus?‘ Já mu říkám: ,Pane profesore, u nás to bude trvat ještě dlouhá léta.‘“ Netušil, že za necelý měsíc odstartuje v Praze sametová revoluce. V Olomouci byla centrem revolučního dění právě filozofická fakulta. Jiří Černý prožíval tehdejší události s nadšením. „Zlomový moment pro mě byl, když v Praze v ČKD vypískali Štěpána a u nás v aule se všichni vyučující vysmáli krajskému tajemníkovi KSČ za úroveň jeho projevu.“

Po pádu komunismu se pamětník stal vedoucím katedry romanistiky, kterou úspěšně vedl dlouhých 20 let. Zasloužil se o obnovení hispanistiky i o založení italské a portugalské filologie, které lze v Olomouci studovat dodnes. Ve své vědecké činnosti se Jiří Černý zabýval poměrně širokým spektrem lingvistických témat, zejména dialekty i spisovnými variantami španělštiny a portugalštiny, sémiotikou a v neposlední řadě historií lingvistiky jako oboru. V této oblasti vydal pamětník ještě za totality své stěžejní dílo, čtyřdílný učební text Dějiny lingvistiky. Z dalších publikací nelze opomenout dvě poslední, Španělsko-český slovník amerikanismů (2018) a samozřejmě paměti Jak šel život (2019), v nichž se Jiří Černý ohlíží za svým bohatým a pestrým životem. V době natáčení v roce 2021 žil Jiří Černý v Olomouci. Přes vysoký věk byl stále aktivní a působil na olomoucké romanistice jako emeritní profesor.