profesor PhDr., CSc. Jiří Černý

"Já jsem si všiml hned zpočátku, že když chodím na procházky po městě, tak nejsem sám, že mě vždycky někdo doprovází. Třeba jsem šel do kina a tam si člověk mohl sednout na kterékoliv místo, to nebylo číslované. Tak já jsem si sedl tam, kde nikdo kolem nebyl, netrvalo to minutu a přisedl si ke mně nějaký člověk. Vždycky v polovině filmu byla přestávka, aby si lidi mohli zajít na toaletu nebo na kafe, celé kino se vyprázdnilo, všichni odešli do bufetu, kromě nás dvou, my jsme tam zůstali sedět. Já jsem počítal dvě minuty, vystartoval jsem a vyrazil jsem do bufetu. A ten člověk vystartoval za mnou. Tak takové vtipné věci se tam děly. Nebo jsem šel do nějakého bufetu dát si kafíčko, ještě mi ho ani nenalili a už tam za mnou přišel chlápek, postavil se proti mně, otevřel si noviny a četl si je. A to mi možná nebudete věřit, to je jako ze špatného filmu, ale on v těch novinách měl dírku a tou mě pozoroval. To je skoro neuvěřitelné, ale opravdu to tak bylo. A ten majitel toho malého baru, mluvili jsme sice portugalsky, ale já jsem věděl, že on je Španěl, protože měl španělský přízvuk, tak jsem se s ním dal do hovoru španělsky a říkal jsem: ,Hergot, sem občas zajdu a promluvíme si španělsky, abych to nezapomněl.' Ale pak jsem si všiml toho chlapa a té dírky tam, tak jsem tam už nikdy pak nešel. Zaplatil jsem, vyšel jsem před vchod a postavil jsem se těsně vedle dveří, díval jsem se do dveří a za deset vteřin se objevil jeho obličej. Tak takovéhle příhody se tam děly."

"Oni mě tenkrát pověřili, že budu dělat ve třídě nástěnky. A já jsem si v roce 1950 povzdechl doma, že to není snadné pořád vymýšlet nějaká témata. A táta říká: ,Já bych o jednom věděl. Masaryk bude mít 7. března sté výročí narození. Takže by bylo pěkné udělat nástěnku k tomu.' To bylo ale v roce 1950. A já jsem říkal: ,Ale já k tomu nemám ani žádný jeho obrázek.' On říkal: ,No to já bych ti dal.' A vyhrabal odněkud takovou pěknou velkou Masarykovu fotku. Tak já jsem udělal krásnou nástěnku, jednu z nejlepších, co se mi kdy povedly, myslím. Když to viděla naše třídní učitelka, tak mě pak zavolala na chodbu, stiskla mi ruku a říkala mi, že mi za tu nástěnku moc děkuje, ale že jsem to neměl dělat, protože z toho můžu mít nepříjemnosti. Asi za dva nebo za tři dni si mě zavolal ředitel. O nástěnce nepadlo slovo, ale ptal se, co dělá moje máma, kam chodí do práce. Říkal jsem, že se stará o mladšího bráchu, že je doma. On to bezpochyby věděl, tak říká: ,No tak když je doma, tak to má hodně času, tak jí vyřiď, ať přijde a promluví do školního rozhlasu o důležitosti kolektivizace našeho zemědělství.' Já jsem byl z toho úplně na větvi, šel jsem domů, nevěděl jsem, co s tím dělat, řekl jsem to doma a táta se opět projevil jako takový uklidňující element, on vždycky dovedl takové věci vyřešit, tak mi říká: ,Víš co, ty ředitele nekontaktuj a kdyby tě pozval a chtěl něco vědět, tak mu řekni, že já mu to přijdu vysvětlit. A ty se s ním o tom vůbec nebav.'"