Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Černý (* 1939)

• narozen 18. října 1939 v Rožmitále pod Třemšínem

• od roku 1958 do roku 1978 hráč hokejového týmu Rudá hvězda Brno

• v roce 1959 poprvé reprezentoval Československo na mistrovství světa

• první československý hokejista, který v lize nastřílel více než 400 branek

• v roce 1972 z vlastního rozhodnutí v reprezentaci skončil

• působil jako hráč a trenér v zahraničních klubech

• pět let trénoval hokejisty v Itálii

• po listopadu 1989 se vrátil do Brna a dál pomáhal v rozvoji hokeje

Dvanáctkrát reprezentoval Československo na mistrovstvích světa v hokeji. Když jeho tým porazil sovětské hráče, slyšel pochvaly. Ale běda, když prohrál. Lidé hokejistům nadávali, že se nechali porazit záměrně. Podezírali je, že to měli od komunistických funkcionářů nařízeno. Ta nedůvěra ho hodně mrzela.

Když mluví o svém dětství, jako by vyprávěl pohádkový příběh o lásce dvou lidí, kteří žili v malém domku v malebném Rožmitále pod Třemšínem a měli spolu devět dětí. Osm dcer a jediného syna. To je on. Narodil se 18. října 1939. A celý život slýchá stejnou otázku: Jaké to je, vyrůstat jako jediný kluk mezi osmi sestrami?

„Lehké a těžké zároveň,“ odpovídá. „Naučil jsem se plést, šít, vařit, protože holky to dělaly. Zároveň jsem dělal veškerou fyzickou práci kolem domu. Měl jsem na starost králíky, slepice. S tatínkem jsem každé léto musel do lesa zabezpečit dřevo na celou zimu, to znamená přivézt ho, naštípat. Já jsem vlastně od čtrnácti dělal práci jako kůň v lese,“ říká. Přesto označuje své dětství za krásné. Nebo spíš právě proto, že bylo naplněno přísnou výchovou a zároveň spoustou zábavy. „Rodiče nebyli bohatí, ale všem bych přál takové pěkné dětství, jaké jsem měl já. Maminka byla kápo v rodině, tatínek měl na starosti naši obživu. Pracoval v podniku Agrostroj a byl moc šikovný. Měl řadu zlepšovacích návrhů. Dokonce mamince sám udělal elektrickou pračku, aby se při praní té spousty prádla nemusela tak nadřít,“ vzpomíná.

Černí bydleli blízko rybníka a Josef na něm s ostatními kluky z Rožmitálu v zimě často bruslil. Tehdy netušil, jakou výhodou se zkušenost s bruslením na venkovském rybníku jednou ukáže být. „Kluci, kteří dnes začínají s hokejem, musí mít led jako zrcadlo. Ale tam byly stromy, listí. Když jsem bruslil, stále jsem na něco najížděl. Naučil jsem se držet rovnováhu. Nepadal jsem. Když jsem na něco najel, tak mě to rozhodilo, ale nespadl jsem. Do budoucna to pro mě byla obrovská výhoda. Když jsem pak na ledě někomu škrtl o hokejku nebo mně někdo chtěl podrazit nohu, uměl jsem v tom pracovat. Mně to nevadilo. Byl jsem na to zvyklý z mládí, kdy jsem se naučil výborně bruslit.“

Nástup do klubu Rudá hvězda Brno

V Rožmitále pod Třemšínem byl fotbalový a hokejový oddíl. O Josefovi Černém se mluvilo jako o velkém talentu, a tak šéfové obou oddílů měli zájem, aby za ně hrál, i když mu bylo teprve čtrnáct let. „Byl tam nějaký pan doktor Šoupal, obrovský fanda. Prohlédl mě a řekl, že můžu hrát za první mužstvo. Byl jsem postaršenej,“ vysvětluje. Brzy poté si ho vyhlídl plzeňský hokejový klub. Začal hrát za Spartak Plzeň, přitom dokončoval učební obor elektronavíječ. Brzy byl zařazen do juniorské reprezentace. Byl tak dobrý hokejista, že dostal privilegium absolvovat povinnou vojenskou službu v klubu Rudá hvězda Brno, což znamenalo, že ani na vojně nepřestal hrát hokej. Když dostal povolávací rozkaz, byl velmi překvapený, že ho chtějí do tak kvalitního a elitního mužstva. Zároveň v něm poznal náročné tréninky a disciplínu. „Hodně se trénovalo na suchu i na ledě, hodně se běhalo. Neuvědomoval jsem si, že jde o hodně, že jsme sledovaní i v tom směru, jak se chováme mimo led. Já nekouřil a piva jsem se napil poprvé, když mi bylo třiadvacet. A to proto, že mi lékař řekl, abych si po zápase dal pivo, protože jsem hodně vypotil,“ vzpomíná.

Klub Rudá hvězda Brno si ho nechal i poté, co mu vojenská služba skončila, a Brno se mu stalo novým domovem. Mimo jiné proto, že se seznámil s prodavačkou Martou, která prodávala v mléčném baru, do kterého se spoluhráči často chodil. „Vždycky mi dala větší porci nebo trošku víc kakaa. Dokrmovala mě, takže jsem mohl dobře hrát,“ říká se smíchem. V roce 1961 měli svatbu.

Podmínky sportovců za socialismu

V té souvislosti si uvědomuje, jak odlišné podmínky tehdy vrcholoví hokejisté měli ve srovnání s těmi současnými: „Neexistovalo, že by se někdo staral o to, co jíme. To byla věc každého hráče. Podmínky k tréninku byly dobré, ale když jsme jeli hrát třeba do Prahy, dostali jsme každý sto korun. A najezte se někde. Ale sto korun to nebylo málo. To byl řízek s bramborem, polévka, salát a platilo se čtyřicet korun. Dneska je všechno jinde, to se nedá srovnávat.“ Podmínky, které nyní vrcholoví sportovci mají, například to, že jim jídelníčky sestavují výživoví poradci, označuje za potřebné, ale zároveň se na ně dívá s nadhledem: „Nemělo by se to přehánět. Lepší je vést kluky k samostatnosti, k zodpovědnosti. Sami mají vědět, co můžou a co ne. Správné jídlo je důležité, ale pokud špatně trénujete, je vám na nic.“

Rád vzpomíná na to, jak dobře se k němu chovali starší zkušení hokejisté v Brně. Líbilo se mu i to, že dostal možnost při hokeji vystudovat střední školu elektrotechnickou. Po jejím ukončení se přihlásil na pedagogickou fakultu, na obor tělesná výchova. „Byla to dřina při hokeji, ale zvládl jsem to,“ říká.

Touha porazit sovětské hokejisty

Brzy byl zařazen do reprezentace. V 60. a 70. letech měl díky tomu možnost procestovat svět, což pro běžné občany socialistického Československa bylo nemyslitelné. Tvrdí, že politika se v hokeji neprojevovala, přestože mu toto jeho tvrzení mnoho lidí, kteří pamatují atmosféru 60. a 70. let, nevěří. „Nezaznamenal jsem politický tlak ze strany našich trenérů. Ale stávalo se, že ruští trenéři očkovali naše hráče. Chodili za nimi a vykládali jim, že je výsledek domluvený. Ale věřte, že já byl svědkem toho, že všichni naši hráči v kabině pak řekli, že to stejně musíme hrát,“ tvrdí.

Má silnou vzpomínku z roku 1968, z doby, kdy Československo obsadila sovětská vojska. Šel s manželkou a v kočárku vezl několikaměsíční dcerku. „Šli jsme se projít a najednou se proti nám ulicí vyřítil tank s Rusama. Všechno bylo vylidněné, auta schovaná a proti nám najednou v prázdné ulici jel tank a na něm Rusi s kalašnikovama. V takové chvíli nevíte, jestli někomu nerupne v hlavě a nezmáčkne kohoutek. Minuli nás, nechali nás projít. Když jsem pak hrál v roce 1969 proti Rusákům ve Stockholmu, vzpomněl jsem si na to. Říkal jsem si, že je musíme porazit. A vyhráli jsme dva nula. Dal jsem ten druhý gól a při tom myslel na to, jak tehdy na té naší ulici proti mně jeli. Pak jsem si v kabině říkal, že to mají za to, že na moji manželku a děcko mířili kalašnikovama,“ vypráví.

Byl v mužstvu, jehož někteří členové si tehdy zalepili na dresech pěticípou hvězdu, která byla za socialismu ve státním znaku nad hlavou lva. O rozhodnutí ale přímo nevěděl, protože byl v jiné kabině. „Jarda Jiřík tam řekl, že přece lev nemá žádnou hvězdu na hlavě. Že mu babička říkala, že tam měl vždy korunku. Ti kluci byli v kabině dole, my nahoře, tak jsme to nevěděli. Neříkám, že bychom si to taky zalepili, ale možná ano. Ale Golonka ani já jsme to nevěděli. Pak jsme viděli, že to kluci měli zalepené,“ říká.

Demonstrace po vítězství nad Sověty

O politickou situaci se zajímal. Mužstvo, jehož byl součástí, zvítězilo nad Sovětským svazem a v důsledku toho vypukly v Praze demonstrace proti tomu, že v Československu jsou sovětské posádky. Občany vítězství hokejistů motivovalo k nepokojům, k vyjádření nesouhlasu. Pro mnohé bylo symbolickým vyjádřením toho, že se nad nadvládou Sovětského svazu dá zvítězit.

„Když jsem zjistil, že u nás kvůli tomu na Václavském náměstí vypukly demonstrace, říkal jsem si, že já jsem vlastně disident. My to vlastně zavinili, tak jsme byli disidenti,“ vzpomíná. Jenže brzy pocítil, že to pro něj může mít také nepříjemnou stránku. Z oddílu po čase dostali hráči zájezdy k moři do Jugoslávie. Manželkám museli cestu i pobyt platit a navíc museli přinést potvrzení z uličního výboru. To byly organizace v místě bydliště, které měly za socialismu za úkol dozor nad chováním obyvatel a donášet Státní bezpečnosti, pokud se někdo dopouštěl něčeho, co bylo považováno za nevhodné chování občana socialistického státu. Josef tedy šel k předsedovi uličního výboru žádat o souhlas s tím, že manželka může jet k moři. Jenže dotyčný mu vytýkal, že kvůli vítězství jeho týmu nad Sovětským svazem vznikly demonstrace. „Řekl mi, že jsem tady demonstroval. Já mu řekl, že jsem nedemonstroval, že jsem byl v té době ve Švédsku. A že jsem tam dal schválně ten druhý gól. Nakonec mně to povolení pro ženu dal,“ vzpomíná.

Nabídky emigrace

Přemýšlel nad emigrací. Při utkáních v zahraničí dostal z různých hokejových klubů mnohokrát nabídku, aby za ně hrál. „Nebyl problém zůstat například v Kanadě nebo v Americe, tam žila spousta Čechů a mnozí mi nabízeli, že u nich můžu i bydlet. Ale to bylo těžké. Já měl osm sester, maminku, tatínka. Všichni by to tenkrát odnesli. Myslím, že sestry i jejich manželé by to pocítili, kdybych v zahraničí zůstal. To byl jeden z hlavních důvodů. Těch nabídek jsem měl hodně, ale nemohl jsem přece zničit osm dalších rodin, tátu, mámu. To prostě nešlo, tak jsem to zavrhnul.“

Rozčarování z nedůvěry fanoušků

Tvrdí, že nikdy nebyl svědkem toho, že by se někdo z politických činitelů pokusil ovlivňovat výsledek zápasu, přesněji, že by hokejová reprezentace dostala někdy pokyn nechat vyhrát sovětské mužstvo. Když se sovětským týmem prohráli, setkával se s podezřením, že to bylo záměrně, na politickou objednávku. To ho mrzelo. „Fandové mi říkali, že vědí, že jsme to Rusákům museli nechat. Ale zdůrazňuju, že v době, kdy jsem hrál, to znamená v 60. a 70. letech, se to nikdy nestalo. Věděl bych, kdyby nám někdo řekl, že to Rusům máme nechat. Lidé ale nemohli pochopit, že Rusové měli mnohem větší dril, těžší tréninky,“ vypráví.

Kdykoliv nastoupil proti sovětskému týmu, moc mu záleželo na tom, aby je porazil. „Už kvůli těm lidem, kteří nám nevěřili. Vždycky jsme si říkali, že ty Rusáky porazit musíme,“ vysvětluje.

Konec v reprezentaci

Nakonec právě nedůvěra lidí a neustálé podezírání z ovlivnění politickými tlaky přispěly k tomu, že se rozhodl v reprezentaci skončit. Bylo mu třicet dva let a novináři ho často označovali slovem starý. „To byla doba, že když měl hráč pětatřicet, byl starý a končil. Takže mě ty řeči nahlodávaly,“ podotýká. V roce 1972 reprezentoval Československo na zimních olympijských hrách v Japonsku. Cestou ze Sappora do Tokia mělo letadlo, ve kterém výprava letěla, vážné technické problémy. Dvakrát se muselo vrátit a přistát, pasažéři se dusili a zachránily je kyslíkové bomby. „To byl taky jeden z bodů, který sehrál roli v mém rozhodnutí skončit s cestováním. Říkal jsem si, jestli je mi to zapotřebí. A k tomu jsem pořád slyšel ty spekulace, že Rusům musíme povinně nechávat výhry. Takové nesmysly. Nikdo si nechtěl nechat vysvětlit, že Rusáci byli prostě dobří,“ říká. Cestou v letadle z Tokia do Prahy se rozhodl, že s reprezentací skončí. Zanedlouho litoval. Krátce poté totiž československý hokejový tým zvítězil na mistrovství světa.

Práce trenéra v zahraničí

Hrál za mužstvo Kometa Brno, pak působil jako hrající trenér v Rakousku. Po návratu do vlasti trénoval mladé hokejisty v různých klubech, poté strávil pět let jako hokejový trenér v Itálii. Když v listopadu 1989 zjistil, co se děje v Československu, rozhodl se k okamžitému návratu. „Myslel jsem, že mi něco utíká, že musím domů. Chtěl jsem dělat český hokej, pomáhat,“ vysvětluje. Majitel italského klubu, pro který pracoval, ho od návratu zrazoval. Nabízel, že může zůstat, jak dlouho bude chtít, měl o něj velký zájem. „Byl velice chytrý a říkal mi, že se mám domů vrátit až později. Že bude trvat, než se tam dá všechno dohromady,“ vzpomíná. Litoval, že na jeho rady nedal. Polistopadový návrat označuje za chybu: „Vrátil jsem se do prostředí, ze kterého se stala džungle. Nevěřil jsem tomu, co se tady dělo. Já jsem přijel za zajetého kapitalistického systému do doby, ve které se všichni snažili urvat, co můžou. Nevěděl jsem, co dělat.“ Dravá porevoluční doba, kdy se mnoho lidí snažilo vydělat co nejvíce peněz, se mu nelíbila, nebyl na něco takového zvyklý. Dostal nabídku pracovat pro brněnský hokejový klub, ale spokojený v tomto prostředí už nebyl. Říká, že hokej byl počátkem 90. let v chaosu.

Život po listopadu 1989

Začal se hodně věnovat své dlouholeté zálibě, chovu poštovních holubů. Svépomocí postavil dům, pomáhal svým dvěma dcerám. Zúročil to, co ho jako kluka v dětství učil jeho zručný táta v Rožmitále pod Třemšínem. „Já jsem na tu fyzickou práci. Devadesát procent věcí kolem domu si udělám sám. Ne že bych musel, mě to prostě baví. Umím svářet, dělat na hoblovce,“ vysvětluje.

Přestože má z doby, kdy byl aktivní hokejista, spoustu zranění a opotřebovaná kolena, lokty a ramena, zakládá si na tom, že se bolesti nikdy nepoddal. A čím je starší, tím častěji přemýšlí nad tím, jak je možné, že obyčejný kluk z chudé rodiny s osmi sourozenci dosáhl významných sportovních úspěchů a procestoval svět.

„Hlavní je nemyslet si, že když má člověk k něčemu talent, že to stačí. Nestačí. Talent se projeví, jen když je spojený s dřinou. Celý život se držím zásady, že nesmím být líný a nesmím nikomu závidět. Nenávidím závist. Fandím každému, kdo je úspěšný, protože vím, že když je někdo úspěšný poctivě, stálo ho to strašně moc. Mým krédem je: být poctivý a přát druhým.“