Josef Černý

„To vůbec neexistovalo, aby se někdo staral o to, co jíme. To byla věc každého hráče. Naše starost byla, abychom podali dobrý výkon a dobře trénovali. Měli jsme dobré podmínky. Ale co jíme nebo nejíme? My jsme třeba jeli hrát do Prahy na Spartu a dostali jsme sto korun. A najezte se. Ale nikoho nezajímalo co. Ale sto korun bylo na dobré jídlo, to nebylo málo. To jste si dal řízek s bramborem, nějaký salát, polívku a platil jste čtyřicet korun. Za padesát jste se hodně najedl, když jste chtěl. Někdo jedl, někdo ne, záleží, kdo jak byl zvyklý. Dneska je to někde jinde, to se vůbec nedá srovnávat.“

„To byl zážitek s těma Rusákama. My jsme samozřejmě politickou situaci znali. Věděli jsme, že když prohrajeme s Kanadou a Amerikou, nic moc se nestane. Ale když porazíme Rusáky, tak to bude něco. No, a pak na to konto u nás vznikly demonstrace na Václavském náměstí. A já si říkal, že jsem vlastně disident. My to zavinili, my byli disidenti. Ale podotýkám, že jsem stejně měl problém, když se to začalo uklidňovat. Tehdy existovaly takzvané uliční výbory. A my jsme dostali za přebor republiky, ten jsme tenkrát vyhráli, jako odměnu cestu do Jugoslávie k moři. Ale museli jsme to zaplatit manželkám a museli jsme mít povolení pro ně. My jsme povolení měli. Tak jsem šel na uliční výbor. Řekl jsem, co chci. Ten člověk tak řekl, že jsem demonstroval po tom zápase 2:0 proti Rusům. Já říkal, že jsem tady nedemonstroval, že jsem byl v tom Švédsku a tam jsem dal ten druhý gól schválně, kvůli lidem, jako je on. Tak nakonec mně to povolení pro ženu dali. Ale taková byla odezva u některých lidí u nás.“