„Když nás přivezli, tak okamžitě oddělili muže a ženy. Je tam silnice, která vede z Kyjova. Lágr je na začátku Svatobořic. Takže když se jde od Kyjova, tak doleva dole byl mužskej lágr a nad tou silnicí byl ženskej. A přes tu silnici udělali takovej – říkalo se tomu Most vzdechů. Protože tamtudy se nosilo z mužskýho lágru – tam byl jeden barák, kde bylo hned od toho sedmnáctého pár ženskejch z Moravy, a tam byla udělaná kuchyň – třináctka to byla, ten barák. A tam, přes tu silnici, se to jídlo nosilo ve velikánských hrncích do ženského lágru. A aby tam nebylo vidět, tak to byl takový zabedněný dřevěný most. Je to na některé fotografii vidět. A nesměli se stýkat, i když to byli manželé. Jakmile je Punťa [přezdívka velitele tábora] nebo někdo jiný chytil, okamžitě je zavřeli do márnice.“
„To bylo takhle: Bylo sedmnáctého září devatenáct set čtyřicet dva. Když byly všechny ty prohlídky, heydrichiáda [za námi], tak už se zdálo, že to přejde, takové tyhlety... Jenomže milej pan Frank, ten blbec, si vymyslel, jak tady byly ty různé seskoky, tak že se všichni budou chtít na Vánoce spojit s rodinou. Tak v důsledku toho nařídil, aby všechny tyhle rodiny, které mají někoho za hranicemi, aby se pro ně zřídil internační tábor, a vypukla taková Akce E, nevěděli jsme, co to znamená. A bylo to naráz: sedmnáctého v noci začali a končilo to asi někdy osmnáctého. A všechny tyhle rodiny po celé republice prostě zajistili. K nám přišli sedmnáctého dopoledne. Maminka byla tehdy v nemocnici po tom střelném zranění [zbloudilou střelou] a já jsem odešla z té Avie a koupila jsem švestky, že udělám švestkové knedlíky. A přišla jsem domů s těma švestkama a tam dva chlapi, jeden Němec, jeden Čech, a vizitýrovali po bytě. Tatínka už měli zajištěného a za nějakou dobu přivezli moji sestru z práce, ta dělala na hollerithu [děrnoštítkový stroj Hollerith] u Hlávkova mostu, v té elektrárně. Teď já jsem tam měla támhleto letadýlko s tím těžítkem, tam byl takovej americkej stůl, co měl bratr věci, tak si to prohlíželi a říkali – tak to jste asi od někoho dostali? A kde je bratr? Povídám, já nevím, o deset let starší mužskej, já se nebudu starat… prostě dělala jsem blbou, to jsme dělali všichni. Tak si připravte pár věcí, na hygienu a tak… Tak jsme si vzali každý nějaký kufřík, každý si vzal svoje, no a odvezli nás.“
Bývalá sokolská náčelnice Milada Věra Dekastellová se narodila 23. listopadu 1919 v Praze. Nadšenými členy Sokola byli prakticky všichni její příbuzní. Otec se po smrti první manželky oženil s vyučenou švadlenou, matkou pamětnice. Milada Dekastellová měla o dva roky starší sestru Hanu a o osm let staršího bratra Josefa, který sehrál v příběhu celé rodiny osudovou roli. Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval jako nadporučík letectva. Po obsazení Československa utekl přes Polsko do Francie s cílem zapojit se do boje proti německým okupantům. Dne 17. září 1942 byla spuštěna tzv. Akce E (Emigranten), kterou zorganizoval říšský sekretář Protektorátu Čechy a Morava a velitel policie K. H. Frank. V první vlně Akce E měly být zatčeny všechny osoby, které měly někoho z příbuzných v emigraci. Matka Milady Dekastellové měla štěstí, že právě pobývala v nemocnici po zranění způsobeném zbloudilou střelou, a babička byla v kritické době u ní. Otec, Milada a starší sestra Hana však byli zatčeni a posléze deportováni do internačního tábora ve Svatobořicích. Dne 23. ledna 1943 byl otec s několika dalšími starými a nemocnými lidmi ze Svatobořic propuštěn. Krátce předtím zemřela babička pamětnice. Dne 18. července 1944 byli propuštěni zbylí internovaní včetně sester Dekastellových. Po listopadu 1989 se pamětnice věnovala činnosti v Sokole. Zemřela 1. ledna 2014.
