„Mně se to strašně líbilo. Vzpomínám třeba na jednu historii tam odsud: Kolega, který se mnou spal ve stanu, si tam zlámal klíční kost a celý se to odbylo tím, že ho dovedli do vzdálenějšího městečka, kde doktor mu to dal do sádry, a tím to skončilo. A on se vrátil na tábor a dosloužil to tam s náma. Takhle se ošetřovalo...“
„To byla akce té studentské ústavní rady, kde jsem byl jako předseda, a vyvěsil jsem takové prohlášení, že bysme měli zůstat věrní odkazu prezidentů našich. Ovšem bylo to brzo strženo a pak z toho byly udělaný závěry špatný. V tu dobu tam byli, myslím, komunisti asi tak dva, jeden profesor a školník.“ – „A jaké to pro vás potom mělo důsledky?“ – „Když musím bejt upřímnej, tak žádná veliká pronásledování nebo něco takovýho nebylo. Nejdřív vyhrožovali, že mě nepustěj k maturitě, poněvadž to bylo těsně před maturitou naší. Od toho pak ustoupili a ten profesor se byl poradit na místní KSČ, které se ustavovalo, a tam musel bejt nějakej mírně rozumnější člověk a řekl: ‚Tak přece nebudeme jim kazit život. Navrhněte jim, ať se přihlásej na stavbu mládeže, a nebudem žádný další represálie dělat.‘“
„Když přišli Rusové sem, tak jsme nahonem nastudovali Těžkou Barboru od Voskovce a naznačili jsme to tím, že ty Yberlanďáci – to byli ty cizí vojáci – dokonce jeden z nich měl ruskou uniformu. Komunisti udělali velikej hluk, ale už nebyli tak pevný v kramflekách... Nemělo to přímej vliv, ale tam jsem pak v Elektro-Praze byl na těch prověrkách, samozřejmě... A když přišlo na tuhletu Těžkou Barboru, tak ten předseda povídá: ‚Ale to nechte bejt, to není naše věc, to ať si vyříděj na městě.‘ Město z toho nic ne..., jenom si to asi neuvědomilo, nebo se to k nim ani moc nedostalo. Ale stejně poněvadž o mně každej věděl, jaký mám názory, tak jsem stejně pak byl přeřazenej – já jsem tam měl docela dost vysoký funkce, ještě za komunistů – a tak to mě o tři platový třídy sesadili, no a s tím jsem tam dosloužil.“
Pan Vladimír Červenka se narodil 13. července 1929 v Hlinsku. V dětství byl členem organizací Junák a Sokol. Po obnovení Junáka v roce 1945 vedl v šestnácti letech tábor vlčat v obci Babáky. Po válce působil rovněž jako brankář u prvního týmu hlineckých hokejistů, činný byl nadále i v Sokolu. V roce 1948 nechyběl na XI. všesokolském sletu. V únoru 1948 vyvěsil na gymnáziu v Chotěboři prohlášení, vyzývající studenty k tomu, aby zůstali věrní odkazu prezidentů (Masaryka a Beneše). Poté mu hrozilo, že nebude připuštěn k maturitě. Nakonec se vše urovnalo účastí na tzv. stavbě mládeže.
Po maturitě na gymnáziu v Chotěboři zahájil studium medicíny, které nedokončil. Před narukováním na vojnu pracoval jako pomocný rehabilitační pracovník v ústavu pro léčbu prací, který byl odloučeným pracovištěm psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Po ukončení základní vojenské služby se vrátil do Hlinska, kde nastoupil do firmy Elektro-Praga. Tam se jeho činorodost projevila režírováním divadelních představení a založením fotoklubu, který vedl úctyhodných 48 let (1956-2004). Při prověrkách po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl ve firmě Elektro-Praga sesazen o tři platové třídy. Zemřel v roce 2013.
