Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Chabr (* 1943)

• narozen 13. července 1943 v Radobyčicích u Plzně manželům Marii a Františku Chabrovým

• rodina zažila bombardování Škodovky

• jedním z osvobozujících vojáků v Plzni byl maminčin příbuzný Bohumil Souček z Chicaga

• vystudoval reálné gymnázium Julia Fučíka v Plzni

• od roku 1956 byl členem trampské osady Oregon

• vystudoval strojní průmyslovou školu v Plzni

• v prvním ročníku vysoké školy se poprvé neúspěšně pokusil o útěk na Západ

• kolem roku 1960 následoval druhý neúspěšný pokus o emigraci

• za nedovolené zdržování v zahraničí byl odsouzen na 16 měsíců nepodmíněně

• po amnestii mu byl trest změněn na podmínečný

• po absolvování povinné vojenské služby roku 1964 pokračoval v práci ve Škodovce

• 8. května 1968 konečně úspěšně emigroval do Německa

• vystudoval zde vysokou školu a založil firmu

• jako člen řádu svatého Lazara zajišťoval v Africe pomoc pro nemocné leprou

• v roce 1990, po 22 letech, se vrátil do rodné země

• v době natáčení (2023) žil se svou třetí manželkou v Železné Rudě

Ačkoliv byl jeho otec členem komunistické strany, nosíval domů rodokapsy, kterými v synovi zažehl touhu vydat se na Západ. Do třetice všeho dobrého se to Václavu Chabrovi podařilo pár měsíců před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zakotvil v Německu, kde si vybudoval slušnou kariéru projektanta atomových elektráren. Svého cestovatelského snu se nevzdal. Jako dobrovolník řádu svatého Lazara jezdil na expedice do Afriky, které zajišťovaly pomoc nemocným leprou. Jako uprchlík, kterému za hranicemi podali ruku zejména sudetští Němci, tak pomáhal dalším potřebným.

Láska za časů heydrichiády

Václav Chabr se narodil 13. července 1943 v chatové osadě v Radobyčicích u Plzně. V té době už jeho první sestře byly dva roky. Václavova babička z tatínkovy strany se jmenovala Marie Chabrová, za svobodna Kohoutová. Se svým budoucím manželem Johanem Chabrem se seznámila ve Vídni a společně se přestěhovali do Plzně. Prarodiče z maminčiny strany se jmenovali Štěpán Souček a Marie Součková, dívčím jménem Hasová. „Z této strany jsem poznal jenom dědu, který byl velitelem hasičského sboru a tesařem v Podmoklech,“ uvádí své vyprávění Václav Chabr.

Otec František Chabr se narodil 18. března 1907 v Plzni, pocházel z pěti dětí a pracoval jako kontrolor. Byl to skaut a tramp, věnoval se utužování své fyzické kondice. Maminka Marie Chabrová, za svobodna Součková, byla ze šesti dětí, pocházela z Podmokel v okrese Rokycany a pečovala o teplo rodinného krbu. Když byla mladá, vzali si ji k sobě do Prahy příbuzní, kteří nemohli mít děti. Zaměstnali ji ve svém pražském podniku na výrobu šunky. „Takže nebyla úplně venkovská.“ V době heydrichiády ji její bratr vzal do Plzně, kde se seznámila se svým budoucím manželem.

Jak táta za války hlídal most přes Berounku

Václav Chabr má vzpomínky na druhou světovou válku zprostředkované od svých rodičů. Tatínek mu například vyprávěl, jak to probíhalo těsně před koncem války, když byl Václav se sestrou a maminkou u prarodičů v Podmoklech. „Když tam za námi táta přijel, tak mu tam prý nějací udatní vlastenci říkali: ‚Franto, dej se k nám, k partyzánům!‘ Pár dní před koncem války… A poslali jeho a bratra mé matky hlídat most přes Berounku, jestli prý ho Němci nepodminovali. Při Berounce ustupovala Schörnerova armáda, která byla těžce vyzbrojená. Nehodlali se jen tak vzdát, chtěli se dostat k Američanům do zajetí. A tak můj otec se švagrem leželi na louce a hlídali most, jestli není od Němců podminovaný.“ Najednou se za nimi objevili dva němečtí vojáci, kteří si naopak mysleli, že most podminovali partyzáni. S rukama nahoře čekali na velitele německé armády, z něhož se vyklubal otcův kamarád Willy z rodné vesnice v bývalých Sudetech. Musel s ním a švagrem nastoupit do auta a most přejet. „Tím si chtěli být jistí, že ten most není podminovaný. Pak mu Willy řekl: ‚Nechoďte za námi, protože tam jdou SS a ti střílí po každém, kdo je u silnice. Ti střílí i po nás.‘“ Druhý den nastražili léčku na německého četníka, kterého zmlátili. „Ale můj táta ne, ten by to neudělal.“ Vzali mu holínky, kolo a pistoli. „A pak zjistili, že byl za války spojkou k partyzánům, protože tam na Křivoklátsku byla silná odbojová organizace,“ říká Václav Chabr.

Kšeftování s americkými vojáky a Bohouš jako osvoboditel

Tatínek za války pracoval ve Škodovce v dělovce, kde se vyráběly kanóny pro wehrmacht. „Produkce tam jela na plné obrátky až do posledního dne války. Není tudíž pravda, že už by se tam nevyrábělo, když došlo k bombardování Škodovky.“ To pocítila i jejich rodina. „Byli jsme zasypaní. Táta za námi přiběhl, svolal kamarády a společně nás vyhrabávali. Nemohli ale najít sestru. Na tu padly necky a díky tomu přežila.“ Všichni pak bydleli na chatě v Radobyčicích, kde se Václav narodil. Později ve Slovanské ulici v Plzni dostali náhradní byt. Když Plzeň osvobodili američtí vojáci, tatínek Václava Chabra s nimi nadšeně obchodoval. V té době bydleli v Plzenecké ulici, přičemž Američané měli své stanoviště na Jiráskově náměstí. „Měli tam kádě s vodou, kde se pralo prádlo.“ V okolních ulicích byli ubytováni důstojníci, proto je střežily hlídky. Jednoho dne vydatně pršelo a pod okny rodiny Chabrových se pod celtou krčil afroamerický voják. Václavově matce se ho zželelo a pozvala ho nahoru. „A jelikož táta doma pálil kořalku, což byl jeho celoživotní koníček, tak mu ji nalil. Ten voják vykulil oči, úplně se zalykal, ale pak mu to zachutnalo a vypili s tátou asi půl lahve.“ Když chtěl od něj kořalku koupit, tatínek řekl, že peníze nechce. Vyžádal si na oplátku vodní čerpadlo se spalovacím motorem, které u vojáků zahlédl. „Ten voják mu po chvíli tu centrálu opravdu přinesl. A v noci přišli další dva černoši a přinesli další, asi čtyřikrát větší centrálu,“ vypráví s úsměvem Václav Chabr.

K radostnému setkání došlo, když se za dveřmi objevili tři američtí vojáci a jedním z nich byl Bohumil Souček z Chicaga, maminčin příbuzný. Jeho rodiče se do Chicaga přestěhovali z Napajedel už dávno před válkou a byl už tedy rodilý Američan. Za války se účastnil vylodění v Normandii a pak se stal jedním z osvoboditelů Plzně. „Seržanta Součka pak převeleli do Japonska. Později se rodiče dozvěděli, že byl na té lodi, která se plavila do Japonska a byla torpédovaná japonskou ponorkou. Přišlo tam o život dva a půl tisíce amerických vojáků a Bohouš byl mezi nimi.“

Dětství plné rošťáren

Václav Chabr prožil své dětství v Plzni ve Slovanské ulici, kde s kamarády hrával fotbal. Tehdy tam projelo jedno auto za půl hodiny. „Byla tam spousta domů rozbitých z války, tak jsme je prolézali a specializovali jsme se na vylamování olověného potrubí, které jsme prodávali ve sběrných surovinách. Za peníze jsme si koupili cigarety a někdy i pivo,“ říká s úsměvem Václav Chabr. V té době ještě jezdíval pošťák s koňským spřežením. Václav s kamarády vždy naskočil dozadu do vozu a užívali si jízdu zdarma. Pošťák o nich věděl a mával bičem hlava nehlava. „Jednou mě švihl bičem přes ucho a to mi nateklo. Když jsem přišel domů, táta říkal: ‚To jsi zase jezdil s pošťákem, viď?‘“ Václav Chabr na své dětství vzpomíná moc rád. Kluci uměli lézt po stromech, a když někdo přinesl krajíc chleba, tak se rozdělil. „Byla to zkrátka jiná doba.“ Čas běžel, kluci rostli a pomalu odcházeli do učení. On byl z party nejmladší a do školy šel jako poslední. Začal chodit do reálného gymnázia Julia Fučíka na tehdejším náměstí Odborářů.

Táta byl komunista, ale taky tramp a skaut

V době nástupu komunistického režimu bylo Václavu Chabrovi pět let. Co to pro jeho život znamená, si začal uvědomovat až později. Jak rostl, obklopoval se kamarády s protikomunistickým smýšlením, kteří na něj měli velký vliv. „Jejich rodiče většinou měli nějakou živnost, kterou jim komunisti sebrali,“ dodává.

Otcův politický vliv naopak nebyl patrný. Ačkoliv byl členem komunistické strany, synovi své názory nevnucoval. Václav Chabr pokračuje ve vyprávění: „Můj děda Štěpán neměl rád komunisty, takže mého tátu vždycky vyhnal, když přišel do Podmokel.“ Tatínek měl pohnuté dětství. „Když se mi snažil vysvětlit, proč se dal ke komunistům, říkal, že chtěl trochu sociální spravedlnosti.“ Václavovi vypravoval o skautu a trampování. Také mu nosil rodokapsy, povětšinou kovbojky, které ve Václavovi posilovaly jeho dobrodružnou povahu. „Pořád jsem snil o tom, dostat se na Západ a pobíhat tam s Indiány.“ Už jako třináctiletý chlapec jezdíval na trampy. Od roku 1956 byl členem trampské osady Oregon, přičemž všichni členové pocházeli ze Slovan. Mezi skauty přicházel zásadně v americké košili od Bohumila Součka, se kterou se maminka dokázala rozloučit až po deseti letech. „Pamatuji se, že se nedala nosit na holé tělo. Byla vlněná a hrozně kousala.“

Dva útěky přes hranice

Rodina se ze Slovan odstěhovala na Bory, kam Václav docházel na strojní průmyslovou školu. Když byl v prvním ročníku, poprvé se pokusil přejít přes hranice, ale neúspěšně. „Dostal jsem se až na chatu do Zelené Lhoty na Šumavě, kam jsme jezdili jako trampové. Bál jsem se rozdělat oheň, aby nebyl vidět kouř. A za dva dny jsem byl tak zmrzlý, že mě ty choutky na indiány a na kovboje přešly a vrátil jsem se domů,“ vzpomíná s úsměvem Václav Chabr. Později se spolu se dvěma kamarády ze Slovan pokusil o další útěk přes hranice. To už moc dobře vnímal, co se kolem děje. „To už jsem byl kovaný antikomunista. U mě to bylo urychlené tím, jaké jsem měl kamarády. Také ve škole byla řada dětí, jejichž rodiče byli perzekvováni,“ dodává.

K útěku se rozhodli mimo jiné proto, že rok před nimi se podařilo utéct jejich kamarádovi Josefu Gregorovi, který jim pak poslal pohled z Austrálie. Rozhodli se tedy, že vyrazí stejnou cestou přes Slovensko a Polsko. „Tam jsme málem přišli o život, protože jsme se zřítili z kamenného moře.“ Potlučení pokračovali dál – pěšky, stopem, načerno vlakem. Dostali se do Varšavy, kde týden přespávali na vysokoškolských kolejích. Václav Chabr si jako správný tramp celou cestu zapisoval do notesu zvaného cancák, což se jim později vymstilo. Když dorazili do polského rybářského přístavu Sopoty, uvěřili jednomu údajnému námořníkovi, že je druhý den ráno propašuje na loď. „Dali jsme mu peníze, hodinky a taky moje parádní sluneční brýle. Byli jsme tam už ve čtyři hodiny ráno, ale loď už byla pryč.“ Ocitli se bez naděje i bez peněz, a tak jim nezbylo než se vydat na cestu zpět. „Jenže na rozdíl od cesty tam jsme neměli nic. Takže jsme vybírali popelnice a na zahradě jsme vždycky něco ukradli.“ Když došli na česko-polskou hranici, nepoznali to a polským pohraničníkům vběhli do náruče. „Tahali jsme je za nos, že jsme z české strany omylem přešli do polské.“ Než si pro ně přijeli příslušníci československé kriminální policie, nějaký čas strávili ve vojenském vězení. Nakonec je usvědčil trampský cancák, ve kterém Václav Chabr popsal celou anabázi do Sopot. V Polsku si je přesouvali z jednoho vězení do druhého. Nejhorší zážitky však měli z vězení na Slovensku. „Kamaráda tam zmydlili tak, že když přišel na celu, tak jsme ho ani nepoznali.“ Druhý pokus o emigraci tedy dopadl rovněž neúspěšně. „Utekli jsme v roce 1960 nebo 1961. Za nedovolené zdržování se v zahraničí po delší dobu jsem byl odsouzen na 16 měsíců nepodmíněně, kamarádi na 18. Nedokázali nám ale, že chceme utéct za hranice,“ říká Václav Chabr. Všichni tři byli předvoláni k soudu, který probíhal ve Spišské Sobotě. „Jeden známý, co byl v armádě, pověděl těm mým dvěma kamarádům: ‚Nejlepší bude, když vás vezmu rovnou na vojnu. Armáda, ta už vás nevydá.‘“

Udával nás, tak jsme mu dali „deku“

Po druhém nezdařeném pokusu o emigraci nastoupil Václav Chabr do Škodovky, do projekce válcoven. Jeho tatínek mezitím podal odvolání k soudu. Během odvolávacího procesu byla vyhlášena amnestie a Václavův trest byl změněn na podmínečný. Za tři čtvrtě roku, v roce 1962, šel na vojnu. Přijímač probíhal v Bechyni na letišti. O jeho prohřešku tu nikdo nevěděl, a tak nastoupil do poddůstojnické školy v Kežmarku na Slovensku. „Tam byl mezi námi nějaký Navrátil, už v 19 letech kovaný komunista, který nás udával. Tak jsme mu dali ‚deku‘. Zmlátili jsme ho. Jenže se na to přišlo a dostali jsme prokurátory. Měl jsem velký strach, protože jsem byl v podmínce.“ Vojenský prokurátor o ní však nevěděl. Václav Chabr byl tedy pouze kázeňsky potrestán a o dva měsíce dříve propuštěn z poddůstojnické školy. Poté přešel k útvaru zajišťujícímu letecký provoz. „Taky jsem tu byl v base 21 dní, protože jsem se zapomněl u jedné známé.“ Když byl propuštěn do civilu, s kamarády to oslavili kolečkem po jejich příbuzných, kde řádně pojedli a popili. „Obzvláště na Moravě to stálo za to,“ vzpomíná s úsměvem Václav Chabr.

Ve Škodovce s pilotem RAF i stíhačem Luftwaffe

Po vojně pokračoval ve válcovnách ve Škodovce, ale tentokrát v oddělení plánování. Záhy se tam však pohádal s jedním komunistou a vlepil mu facku. „Tak mě dali ještě do nižšího plánování. Jenže tam jsem zase jednoho soudruha píchnul celuloidovým trojúhelníkem do krku, a tak jsem skončil na rysplotně.“ Seznámil se tam se zajímavými lidmi, ať už to byl bývalý pilot RAF, nebo člen estrádního souboru Plzeňská Osma, Němec Rudy, který za války létal jako noční stíhač na messerschmidtech u Luftwaffe. „Paradoxně se pak jako člen okupační americké armády dostal do Plzně. S ním jsem připravoval svůj třetí útěk na Západ.“

Třetí a úspěšný pokus o emigraci v roce 1968

Pro Václava Chabra byl životním milníkem rok 1968. „I v době pražského jara jsem tušil, že tady se to jen tak nezmění, že to tak Rus nenechá.“ Dne 8. května 1968 se tudíž pokusil o třetí útěk na Západ. To už byl ženatý muž, měl syna. Manželka mu slíbila, že za ním do Německa dorazí. Jakmile obdržel od známých na pasovém oddělení za stokorunu pas a výjezdní doložku, na nic nečekal. Den předtím si dal kufry do úschovny, aby jej s nimi nikdo neviděl. Vydal se na vlak uskutečnit svůj třetí pokus o útěk za hranice Československa. Na letiště jej vezl kamarád Rudy ze Škodovky, který mu dal s sebou adresu na svou sestru do Německa, na niž se mohl kdykoliv obrátit. Mamince řekl, že jede do Německa navštívit známé. „Když k ní přijela kriminálka nebo StB – to ona nepoznala –, ptali se, kde jsem. Máma jim odpověděla: ‚No, v práci.‘ A oni na to: ‚Tam jsme byli a tam povídali, že někam odjel.‘ A matka říkala: ‚Jo, jo, on říkal, že někam jede. Že jede do Německa.‘ A oni se zeptali: ‚Můžeme si zatelefonovat?‘ Tak volali a matka jen slyšela, jak říkají: ‚Aha, takže už projel...‘ A teď hádejte, kdo mě udal. Moje vlastní sestra! Ta starší. Ta mladší asi rok po mně, v roce 1969, taky emigrovala. Přišla za mnou a v Německu žije dodnes.“ Dle Václavových slov byla jeho starší sestra kovaná komunistka[1]. Manželka se synem za ním do Německa nepřijela. Rozmluvili jí to rodiče. Brzy nato zemřela.

Od pásu s okurkami k projektování atomových elektráren

Václav Chabr nechtěl původně emigrovat do Německa, ale do jižní Afriky nebo Austrálie. V Německu musel nejprve do sběrného tábora pro uprchlíky v Zirndorfu[2] u Norimberku. „Tam za mnou přijeli kamarádi, kteří do Německa uprchli přede mnou a chválili si to, že jsou tam za rok už zabydlení a mají práci. A taky že mají práci i pro mě.“ Václav Chabr tak nechtěl trhat partu a nakonec opravdu zůstal v Německu. A nikdy toho nelitoval. Německo uprchlíkům uznávalo školní vzdělání a rovněž mohli dále studovat, nebyli tam jako cizinci přehlížení. Uprchlíci umístění v táboře nesměli pracovat, někteří ale utíkali přes plot a přivydělávali si načerno. Tak to dělal i Václav Chabr. V práci začínal v zelinářské firmě u pásu s okurkami. „Nestíhal jsem a někdy mi ve sklenici zůstaly ruce, no hrozné to bylo.“ Pak vozil sklenice okurek na rampu vozíkem, který se mu podařilo převrátit. Potom pro změnu v malé firmě piloval vrtule do mercedesů. Tato práce už se mu líbila a také zaměstnavatelé si jej oblíbili, protože byl trochu od fochu. Pak ale odešel s kamarády do Wiesbadenu, kde byla silná komunita sudetských Němců. „Vzali si nás pod křídlo a pomáhali nám,“ říká.

Ve Wiesbadenu se snažil uplatnit své zkušenosti ze Škodovky. Když si jeho nadřízený všiml, že umí číst technické výkresy, přesunul se od řezání železa metalurgickou pilou do oddělení konstrukce. „Dělaly se tam jednoduché věci pro automobilový průmysl a díky jednomu spolupracovníkovi jsem se tam naučil správně německy.“ V práci byl s přístupem vedení i platovým ohodnocením spokojený, ale asi po roce si řekl: „Kvůli tomu jsi neutekl, abys tady chodil každý den do práce!“ Rozhodl se, že začne uskutečňovat své sny, ke kterým patřilo cestování. V práci podal výpověď a začal žít svobodným životem. Vydělával si jako řidič taxi a hodně cestoval. „Byl jsem asi půl roku na Kanárských ostrovech, kde jsme s nějakým Milanem Grünerem z Brna žili dohromady s hippiesáky. Spali jsme v jeskyních. Fotil jsem tam turisty a prodávali jsme jim polaroidové fotky, přestrojení za rybáře.“ Potkal zde mimo jiné dva pozoruhodné muže. Jedním byl český emigrant a bývalý západní odbojář, druhým pražský Němec, za války člen SS. Ze svých exotických cest se Václav Chabr na čas vrátil, aby v Německu vystudoval vysokou školu. Kamarád jej také zaměstnal na pozici projektanta atomových elektráren ve své firmě. Brzy si v Německu založil vlastní inženýrskou kancelář, ve které se až na výjimky věnoval projektování atomových elektráren.

Členem řádu svatého Lazara

Václav Chabr vstoupil díky své dobrodružné povaze do řádu svatého Lazara[3], v němž pracoval jako dobrovolník. Jednou z mnoha náplní činnosti řádu byla podpora dvou misijních stanic v Africe. První se nacházela v jižní části Senegalu v provincii Casamance ve městě Ziguinchor, druhá v tehdejším Zaire v Matabenge. „Řád svatého Lazara je jediným na světě, který se bezplatně stará o nemocné leprou,“ říká Václav Chabr. Z Evropy tam nákladními auty přes poušť vozili různý materiál, především léky. „Jednou jsme do tamějšího kostela vezli i zvon, to bylo dobrodružství!“

V Ziguinchoru založili heřmánkovou plantáž, protože roztok z heřmánku dokáže nemocným leprou ulehčit jejich trápení. Přivezli tam i plastové trubky na vodu, aby se plantáž dala zavlažovat. Domorodce vše učili, snažili se, aby byli samostatní. Tak znělo také heslo organizace: „Pomoc k svépomoci.“ Václav Chabr těchto expedic absolvoval osm a dostal za ně tři vyznamenání. „Pak jsem byl navržen na rytíře řádu svatého Lazara, ale žádosti nakonec nebylo vyhověno, protože jsem byl dvakrát rozvedený, což pro ně bylo nepřípustné.“ Na svou pomoc nemocným prostřednictvím řádu svatého Lazara rád vzpomíná. „Vždyť i já jsem zažil, jak nám jako uprchlíkům jiní lidé pomáhali.“ Jednou zcela náhodou objevili na Sahaře archeologické naleziště. „V odfoukaném srázu jsem uviděl původní povrch Sahary. Našli jsme tam misky, pazourky, hroty šípů. A něco z toho mám doma na památku,“ říká s úsměvem. V Německu se podruhé oženil, vzal si rovněž českou emigrantku, letušku. Manželství vydrželo téměř deset let, vychovali spolu dceru a syna.

Nové časy na Šumavě

Václav Chabr se v roce 1990, po 22 letech, vrátil do své rodné země, kterou byl kvůli vzrůstající nesvobodě nucen opustit. Dlouho se ale nezdržel. Vyzvedl svého bratra a společně odjeli do Nepálu. Pak se ale do třetice všeho dobrého oženil a zůstal už natrvalo v České republice. Jeho třetí manželkou se stala Světluše Tomšovicová, která pracovala jako zdravotní sestra. Protože to má Václav Chabr ze Železné Rudy do Německa kousek, kontakt s ním neztrácí. Z polistopadového vývoje však šťastný není. „Co se tady 30 let od revoluce změnilo? Komunisté jsou pořád mezi námi. Jsme jedna z mála zemí, kde je vražda po 20 letech promlčená.“ Naráží tak na prokurátory vykonstruovaných soudních procesů padesátých let, kteří žili bezúhonně až do vysokého věku. Pokračuje: „My jsme takový zvláštní národ. Který národ na světě své nejstatečnější syny a dcery mající odvahu odejít na východní nebo západní frontu a bojovat proti nacismu nacpe do Jáchymova nebo na Bory do vězení?“ Když se na to kdysi ptal svého tatínka, prý mu už jako bývalý komunista říkal: „Víš, my jsme jim záviděli, že byli tak stateční a odešli bojovat. My jsme z toho měli mindrák.“

Václav Chabr začal roku 1992 spolu se svým bratrem v Železné Rudě podnikat. Opravili dům, ze kterého udělali penzion St. Moritz. Spravovali jej až do roku 2020, kdy jej prodali. Je autorem několika knih o Šumavě, které jej představují jako milovníka Šumavy a vášnivého profesionálního fotografa. Svého času vydával Železnorudský zpravodaj, je členem Fotoklubu Klatovy, účastní se řady fotografických soutěží a výstav. V rámci Železnorudského klubu, jehož byl předsedou, se zasloužil o vznik pohřebiště Barabů u tratě mezi Železnou Rudou a Špičákem. Spolu s bývalým starostou Michalem Šnebergrem nechali postavit pomník americkým vojákům, který byl se změnou politického vedení nahrazen jiným. Doma má bohatou sbírku suvenýrů z Afriky. Cestování se ani v pokročilejším věku nevzdal. „Mimo jiné jezdím pravidelně na Maltu, kde se kochám historií řádu svatého Lazara.“

 

[1] „To jsem byl ještě mladý kluk. Když došlo v Budapešti k povstání a byla kontrarevoluce, věšeli tam komunisty na ulici. Tak jsem přišel jednou domů a říkám: ‚Soudruzi a soudružky, dostanete přes držky!‘ A moje vlastní sestra mi řekla, že oni se budou bránit, na rozdíl od maďarských komunistů. A že kdybych já se někdy proti nim postavil, tak že ona mě vlastní rukou zastřelí! Sestra k tomu čichla ve Škodovce, to tam ji získali pro tuhle zrůdnou ideu.“

[2] „Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešlo z Československa mnoho tisíc lidí. Než se jim podařilo emigrovat do třetích zemí, strávili zpravidla několik měsíců v uprchlických táborech v západních okupačních zónách Německa. Každý nově příchozí uprchlík se musel podrobit zdravotní a bezpečnostní prohlídce. Lidé staří, nemocní nebo ti podezřelí z toho, že jsou nastrčenými komunistickými špiony, mohli zapomenout na brzkou emigraci i na relativně slušné podmínky v táborech Mezinárodní organizace pro uprchlíky [International Refugee Organization – IRO], a byli umístěni do lágrů pod správou místních úřadů. Tím nejznámějším byl Valka u Norimberku, komplex o rozloze tři na čtyři kilometry, označovaný jako ‚hřbitov nadějí‘.“ (https://www.nnmagazine.cz/cesi-v-roli-uprchliku-takto-vypadal-nejznamejsi-cesky-uprchlicky-tabor/)

[3] Jde o křesťanský rytířský řád, který byl založen v 11. století jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. (http://www.st-lazarus.cz/historie/)