Václav Chabr

* 1943

  • „Den předtím jsem si dal ještě kufry do úschovny, aby mě nikdo neviděl, že jdu s kufrem, a doma jsem řekl, že jedu do Německa, že jedu navštívit známé. No, a odjel jsem. A to mi pak vypravovala matka, když mě navštívila v Německu. Přijela tam kriminálka nebo StB – to ona nepoznala – a ptali se, kde jsem. A máma říkala: ‚No v práci.' Oni říkali: ‚Tam jsme byli a tam řekli, že někam odjel.' Matka říkala: ‚Jo, jo, on říkal, že někam jede. Že jede do Německa.' A oni říkali: ‚Můžeme si zatelefonovat?' To jsem se až divil, že se zeptali, jestli si smí zatelefonovat. To víte, tenkrát nějaké mobily nebyly. Tak volali a matka [měla] nastražené [uši], co si povídají. A jenom slyšela, jak říkají: ‚Jo, hm, takže už projel, hm.' Takže oni volali na hranici, jestli ten vlak, ve kterém sedím, jestli tam ještě je, aby mě zadrželi. A my jsme projeli. A teď hádejte, kdo mě udal. Moje vlastní sestra! Ta starší. Ta mladší asi rok po mně, v roce 1969, taky emigrovala. Ta přišla za mnou, ta je tam v Německu dodnes.“

  • „Přiběhla domácí, co bydlela dole u vchodu, a říkala: ‚Paní Chabrová, paní Chabrová! Ptali se po vás Američani a jsou ozbrojení!' Matka z toho [byla] vyděšená, táta taky. A matka na něj: ‚No vidíš! Zase kvůli těm tvým kšeftům!' Tak se táta schoval do skříně, protože si říkal: ‚Tam mě nebudou hledat.' Tak se schoval za šaty ve skříni. No, vtom tam přicházeli ti Američani. Skutečně dva měli pušky a ten jeden neměl. Ten bez té pušky říká mámě: ‚Ty jsi Součková?' Česky. A matka říkala: ‚Ne, já jsem Chabrová, ale rozená Součková.' A on říká: ‚Já jsem Bohouš Souček z Chicaga!' No a matka věděla, že tam má příbuzné. A tak se pozdravili, velké haló. Matka je pozvala dál a ten – on se jmenoval Bohumil, Bohoušek, byl to učitel v Chicagu – říkal: ‚A kde máš muže?' Tak matka volala a táta byl ve skříni. Nevěděl, o co jde, tak se mu nechtělo ze skříně. Tak ho potom s pomocí Američanů vytáhli.“

  • „A [táta] říkal, že měl hrozný strach, protože to byl hrozný nácek. Že když jednou přišel – to bylo pár let před válkou, když už se ten nacionalismus i tady v Sudetech stupňoval –, tak ho vyhnali z hřiště, že už nebude hrát fotbal, že to bude čistě německý manšaft. Byli to tři bratři. Ovšem choval se velmi slušně a říkal mu, co tam dělá, říkal mu: ‚Ty jsi partyzán?' Táta měl [totiž] na čepici trikolóru a jeho švagr Jarda taky, ten brečel. A táta říkal: ‚Ne, nejsem, ale hlídáme tady most, jestli není podminovaný.' A on říkal: ‚A je podminovaný?' Táta říkal: ‚Ne, není.' On se ještě rychle ptal na jeho manželku, nějakou Hildu, a táta říkal: ‚No, já nevím. Ta ještě bydlí ve vesnici, ale já už jsem se odstěhoval do Plzně.' Táta se ještě ptal na ty jeho bratry. Ten jeden uhořel v Charkově v tanku a ten druhý byl nezvěstný. To mu zase říkal Willy, [tak] se jmenoval ten velitel. No, a říkal: ‚Tak pojď.' Sedli do toho KDF-a, do džípu. Táta ještě říkal, že ten řidič odmítl přes ten most jet, a tak si za volant sedl Willy. Přejeli přes ten most i s tátou a [švagrem], a tím si jako chtěli být jistí, že ten most není podminovaný.“

  • „Těsně před skončením války – to už tady v Plzni byli Američané – jsme byli s matkou a mojí sestrou v Podmoklech u jejích rodičů. Táta nás přijel navštívit nebo vyzvednout, to [už] nevím, a nějací udatní vlastenci tam tátovi říkali: ‚Franto, dej se k nám, k partyzánům!' Pár dní před koncem války… A poslali jeho a bratra mé matky, čili jeho švagra, hlídat most přes Berounku. A jestli prý ho Němci nepodminovali. Tam při Berounce ustupovala Schörnerova armáda, která byla těžce vyzbrojená. [Vojáci] se nehodlali jen tak vzdát a chtěli se dostat k Američanům do zajetí. Můj otec tam s tím švagrem ležel na louce a hlídal most, když někdo tátu kopnul do … Já to řeknu, jak mi to řekl on: ‚Někdo mě najednou kopnul do prdele.' Tak se otočil a nad nimi stáli dva Němci s puškami, tak hned: ‚Hände hoch!' A vedli je dolů k té řece, kde už stáli s auty. Toto byl předvoj, který byl právě taky zvědavý, jestli ten most není zase partyzány podminovaný, jestli přes něj můžou jít. Táta, protože vyrůstal v Sudetech, přirozeně uměl perfektně německy. Ona to vlastně nebyla němčina, byla to egerlandisch, jak se v Sudetech mluvilo. A jak tam stáli, tak je poslouchal, co říkají. A oni říkali, že čekají na velitele, až přijede. No, přijel nějaký velitel a oni tam stáli se zvednutýma rukama. A najednou ten velitel, co přijel, povídá tátovi: ‚Bist du das Francl?' A táta se na něj podívá a [říká]: ‚Ja!' A on to byl jeho kamarád z vesnice...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    03.06.2022

    (audio)
    délka: 59:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Plzeň, 09.06.2023

    (audio)
    délka: 01:51:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 28.08.2023

    (audio)
    délka: 01:54:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 4

    Plzeň, 25.10.2023

    (audio)
    délka: 01:39:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po emigraci jsem zažil, jak nám uprchlíkům lidé pomáhají. Proto jsem jako dobrovolník řádu svatého Lazara rád pomáhal nemocným

Na cestě přes jezero v Togu
Na cestě přes jezero v Togu
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Chabr se narodil 13. července 1943 v Radobyčicích u Plzně. Jeho otec František Chabr pocházel z Plzně, pracoval ve Škodovce, byl to skaut a tramp. Maminka Marie Chabrová, rozená Součková, pocházela z Podmokel, do Plzně se dostala v době heydrichiády. Rodina zažila bombardování Škodovky, tatínek je našel zasypané sutinami. Jedním z osvobozujících vojáků v Plzni byl matčin příbuzný Bohumil Souček z Chicaga. Václav Chabr vystudoval reálné gymnázium Julia Fučíka v Plzni. Od roku 1956 byl členem trampské osady Oregon. O trampingu a skautingu mu vyprávěl jeho otec, který byl však členem komunistické strany. Ideologický vliv na syna ale neměl, na rozdíl od jeho protikomunisticky smýšlejících kamarádů. Václav Chabr vystudoval strojní průmyslovou školu, v prvním ročníku se poprvé neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Kolem roku 1960 následoval druhý neúspěšný pokus o emigraci. Za nedovolené zdržování v zahraničí byl odsouzen na 16 měsíců nepodmíněně. Soud probíhal ve Spišské Sobotě. Po amnestii mu byl trest změněn na podmínečný. Po absolvování povinné vojenské služby v Kežmarku na Slovensku roku 1964 pokračoval už jako ženatý muž v práci ve Škodovce. Dne 8. května 1968 konečně úspěšně emigroval do Německa. Manželka se synem za ním nepřijela, rodiče jí to rozmluvili, brzy nato zemřela. V Německu vystudoval vysokou školu, založil firmu a podruhé se oženil. S manželkou, také emigrantkou, vychoval dceru a syna. Jako dobrovolný člen řádu svatého Lazara zajišťoval v Africe pomoc pro nemocné leprou. V roce 1990, po 22 letech, se vrátil do rodné země. Potřetí se oženil, a to se Světluší Tomšovicovou, která pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 provozoval penzion St. Moritz v Železné Rudě, vydával Železnorudský zpravodaj, byl předsedou Železnorudského klubu. Začal se naplno věnovat profesionálnímu fotografování. V době natáčení (2023) žil s manželkou v Železné Rudě.