Marta Charvátová

* 1926

  • „Do Nového Města nad Váhom jsme (s maminkou – pozn. ed.) jely taky vlakem. Šly jsme tam, kde jsme bydlely. Tatínek byl v Terezíně. A jelikož byl nemocný, tak byl v terezínské nemocnici. A protože byl odborník, uměl dělat víno ze všeho, vyráběl tam pánům doktorům víno a oni si ho velice považovali a nevyslali ho na žádný transport někam. Tak si ho tam nechali, že jim vyráběl z marmelád a ze všeho víno. (Když jsme s maminkou přijely), tatínek byl už doma. Potom jsme čekali pouze na bratra. Čekali a čekali – do dnešního dne. Nepřišel.“ (Bratr Osvald Dušinský zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen – pozn. ed.)

  • „Využili jsme úkrytu v lese. Bylo to někdy v listopadu (1944 – pozn. ed.), byl možná méně krásný den než teď. Já s tetou, maminčinou sestrou, jsme vyšly ven trošku se nadýchat vzduchu. Potkaly jsme nějakého kluka, měl oblečené jen vojenské sako a říkal, že je partyzán. Nemyslím si. Ale zřejmě nás udal. Asi druhý nebo třetí den tam přišla německá armáda na koních a prohledávali ty lesy. Pochopitelně, že nás našli, protože měli přesný popis. Tak nás všechny – maminku, tatínka, bráchu, tetu, strejdu, mne – každého zvlášť připoutali ke koním. A shromáždili nás ve vesnici Beckov v hospodě.“

  • „Já jsem dostala velikou angínu, kterou jsem trpívala v dětství, a táhlo se to se mnou málem až do dospělosti. (Po příjezdu do Ravensbrücku v prosinci 1944 – pozn. ed.) nás už nestříhali dohola, asi vzhledem k Vánocům. (Musely jsme svléci všechny svršky) a své věci nechat ležet na zemi. (Pak jsme postupně vcházely do sprch). Ženy, které čekaly, aby je (esesačky) nahnaly do koupelny, nám házely oblečení, když jsme už vycházely. Ale ne to vlastní. Jakékoliv. A já jsem chytila svetřík s dvěma kapsičkami. A v těch kapsičkách bylo několik tablet léku sulfonamidu. To byly takové náhody. Vy to asi nebudete znát, ale já jsem sulfonamid znala, sice to tehdy nebyl nějaký lék speciálně na angínu, ale pomohl. Staří lékaři ho určitě znají, antibiotika ještě nebyla. Tak jsem ten sulfonamid brala a teplota mi začala klesat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 27.09.2016

    (audio)
    délka: 02:32:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekla jsem, že do tohoto světa po mých zkušenostech já druhé dítě nepřivedu

Marta Charvátová po válce
Marta Charvátová po válce
zdroj: archiv pamětnice

Marta Charvátová, za svobodna Dušinská, se narodila 2. dubna 1926 ve slovenské Trnavě. Vyrůstala v Bohunicích, kde její otec působil jako správce lihovaru. Po vzniku Slovenského štátu byla kvůli svému židovskému původu diskriminována. Vyloučili ji ze školy v Trnavě a znemožnili jí studium. Rodina se snažila neúspěšně emigrovat do Jižní Ameriky či uprchnout do Maďarska. Potom se Dušinští usadili v Novém Městě nad Váhom. Na podzim 1944 se celá rodina uchýlila před pronásledováním do lesního bunkru u obce Kálnice, kde se dva měsíce skrývali. V listopadu 1944 je však Němci odhalili, chytili a uvěznili ve sběrném táboře Sereď. V prosinci nastoupila Marta a její matka do transportu do koncentračního tábora Ravensbrück. Poté prošly ještě bavorskými koncentračními tábory Burgau a Türkheim. Marta za války ztratila třináct blízkých příbuzných, včetně bratra Osvalda, který zahynul na pochodu smrti ze Sachsenhausenu. V roce 1949 se provdala za vojáka z povolání Jaroslava Charváta, jenž se za války zapojil do protifašistického odboje a byl vězněn v německých trestnicích. Následovala manžela na jeho vojenská působiště, stěhovali se nejprve do Kolína a poté do Plzně, kde žije pamětnice dodnes. V roce 1951 se jí narodil syn, deset let se věnovala dítěti a péči o domácnost. Poté až do odchodu do důchodu pracovala jako prodavačka a vedoucí drogerie.