Evangelos Chaziantonis

„No, my jsme jeli z Jugoslávie, to byl ten tábor Monasteri… Monasteraki… vlakem, nákladním, jo. No a já sedím ve vlaku a teďka, já sedím a přitom jedu, já byl vyvalený, já jsem to neznal, no. Sedím a tak jsme se dostali do Mariánských Lázní, tam též náš rozdělili po těch, po hotelech, no.“ Tazatelka: „Nedělili vás podle ročníku nebo tak?“ - „Já nevím. Ale hned, co bylo první, šaty pryč, všecko, jo, dostali jsme z UNRRA, nebo co bylo tehdy. No čistý prostě, všiváci nevšiváci. A bylo to fakt dobré. Pak jsme se dostali do toho Ujčina. Já jsem s kolegou Pataridisem vždycky po večeři postavili tu. To byl, tam byla kasárna předtím, Němci tam byli. Tak jsme běhali kolem, on tak a já tak. Vždycky jsem ho předběhnul a on říká: ‚Ne, to byla kratší trasa, pudeš teraz tam.‘ On dneska žije též v Praze, no.“

„Poprvé jsem viděl mámu, to mi bylo kolik, čtrnáct, patnáct roků. Patnáct roků. Od Řecka, jo, od osmačtyřicátýho, jo. Já jsem ji viděl poprvé v 53. roce. A já tu byl, strýc, tu jeho táta jako, další strýc a tak dále. Já jsem jí neříkal, to je strýc Kos, ale to je Nikolas, to je Kostas a to je to a to a tak. A máma mi říká: ‚Jak to říkáš pánům, řekni strýc!‘ Už je teď nebožtík, ten též je nebožtík.“

„Otec mi zemřel v čytřicátem, v šedesátem, ne kecám, v čtyřicátem šestém, já tam musel, byl jsem z rodiny nejstarší ze sourozenců a musel jsem makat. To mi bylo deset roků a já jsem oral, no. Co ještě. Do školy jsem nechodil. Mám čtyři sourozence. No a co ještě.“

„Ono tam z těch vesnic to vládní vojsko bralo ty děcka. A my jsme se dostali, zas nás vzali ty partyzáni a jsme se dostali do těch lidově demokratických států. Jsme dostali se do Jugoslávie a tam jsme byli, takovej tábor to byl. Jsme tam byli asi půl roku. Potom jsme se dostali tu do republiky, v Mariánských Lázních jsme byli. A teď nevím, jestli to byl rok čtyřicátý osmý, čtyřicátý osmý asi. Poprvé jak jsem dostal polívku, to jsem úplně byl vyvalený, tak jsem jedl. No a co ještě. Potom nás rozdělili, nás tam bylo víc, po těch dětských domovech. Já jsem se dostal sestra a bratr do Ujčina do dětského domova, to je při Teplicích. Teplice tenkrát nebyly Teplice, Šanov, dneska to jsou Teplice vlastně.“