„Budu o tom vyprávět očima prostého člověka, nikoli veřejné osoby, prostě jako žena. Probudili jsme se v pět hodin, když letadla…, slyšeli jsme střelbu a zjistili jsme, že je to kramatorské letiště. Probudili jsme se, a až z televize jsme pochopili, že je válka. Oblékli jsme se se synem, došli jsme do obchodu a viděli jsme fronty u bankomatů. Lidé už stáli ve frontách v obchodech. Vybrali jsme peníze, vzali jsme, co se dalo, bylo to tak nějak… Mám průduškové astma, koupila jsem si nějaké léky a šla domů. To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela do kostela a stáli tam lidé, kteří nechtěli vstoupit do chrámu moskevského patriarchátu. Byla jsem na té bohoslužbě. Jela jsem domů; chtělo se mi, víte…, psychicky se mi chtělo brečet. Přijela jsem domů a říkám mámě… Já říkám, mám osobní otázky, maminka je po covidu, my se synem jsme ho prodělali, ale já jsem jen cítila vůni kávy, nemohla jsem ji pít, ale matka byla velmi vážně nemocná. Plakala jsem a říkám: ‚Mami, to není to, co bylo v roce [20]14, tohle je na dlouhou dobu.‘ A dál – jaro bylo studené, mrzlo. Od 1. března začali lidé odjíždět. V obchodech fronty, ceny na trhu vyrostly, artemivskou sůl bylo možné koupit za 70 hřiven. Fronty v lékárnách, jód se nedá koupit, to, co měli před dvěma dny, mohl sis to koupit – dnes už to není. Vidíš, jak se město vyprazdňuje, přicházíš domů, v ledničce máš chleba, aby se dal [jíst] týden nebo dva. Nadělal sis zásoby té mouky, dal sis něco dohromady a pak se díváš na televizi. Máme anténu a neodřízli nás hned [od ruské televize], takže to byla informační válka. Byla to prostě informační hrůza, co Rusko říká, že bude. Vidíš, jak letí letadla, už jsme byli pod palbou. Pak v březnu začali lidé odjíždět, trh prázdný, ulice prázdné, v dubnu vidíš, jak se stěhují ‚ATB‘, ‚Eva‘ [supermarkety] a město se prostě stává takovým, jak jsi ho viděl v roce [20]14, když sis přišel pro věci [z evakuace]: je prázdné. Ty víš… Ty ženy, které například byly nemocné s matkou, a ty chápeš, že musíš pomáhat, tak právě bereš tu mouku… Měla jsem tři nebo čtyři ženy, kterým jsem nosila; ony bydlí v pátém patře – no ano, v pátém nebo čtvrtém patře a já jsem jim prostě nosila. Protože jsem věděla, že je pro ně těžké sejít dolů. Obchody jsou zavřené. Ceny. A pak už začalo takové… Už bylo vidět humanitární pomoc; nejsou žádné skupiny, prostě ti říkají – tam a tam se vydává. Vydali, a pak už tam ti lidé nejsou. Tak jsem do dubna zůstala doma, všechno jsem pouklízela, porozhlédla se a šla pracovat na pokladnu. Prostě jsem šílela, nevěděla jsem, co mám dělat. Takže, žena, která se věnovala fotografii, chtěla si otevřít vlastní fotografickou školu, realizovat sociální projekty, věnovat se společenským aktivitám, si sedá na pokladnu…, protože chápeš, že máš dítě, matku, která neodejde, a pokud ano, tak to prostě fyzicky nevydrží. Bez nějakého prostoru nejsi nic, a to jsem chápala. Navíc jsme se rozhodli, že máme zvířata. Rozhodli jsme se pomáhat lidem, nikam neodjíždět. Obecný obraz byl prázdné město. Teprve později se objevili chlapci, vojáci, to už je jiná stránka, ale zpočátku to máš takhle; chodíš pěšky, lékárny pracují nepravidelně po chvilkách, sirény, tvůj pokoj se stává takovým… Plazmovou televizi ze zdi jsem úplně sundala a řekla: ‚Na televizi se nedíváme.‘ Takže informace o městě získáváme na internetu. Zatahuješ okna, protože začíná zákaz vycházení. Ze začátku začínal v pět hodin a už byla tma, světlo se vypínalo, a tak dále. To už je válka. Je to takové období. Děvčata [z nevládní organizace „Asociace žen ‚Paní‘“], scházely jsme se… Zoom nebyl v Doněcké oblasti dostupný a není dostupný ani nyní, s děvčaty jsme se setkávali na ‚Mítu‘ [Google Meet]. Ony si myslely, že jsem psychicky labilní, že je třeba mě odvézt, ale já jsem řekla, že potřebuji pomáhat zdejším lidem, a zůstala jsem.“