Ольга Чернікова Olga Chernikova

* 1978

  • „Chtěla jsem ještě na závěr vyprávět takový příběh. Stal se pro mě bariérou, další bariérou, psychologickou bariérou. Vloni, 14. dubna [20]23, byl Velký pátek před Velikonocemi, podle moskevského patriarchátu. Jak se tomu říká? U nás [ve Slovjansku] jsme byli pod palbou. Stála jsem v obchodě, syn byl ve službě a máma byla doma. Po patnácti explozích jsem přestala počítat. A pak už jsme pohřbívali své známé. A [tehdy] zahynula rodina, pokládám je za rodinu. Ten den jsem pochopila, proč jsem nemohla sbalit tašku v roce [20]22. Přišla rodina, fotografuji svatbu, žena a její partner. Čas běží, a já jsem rodinná fotografka. Najali si mě, fotím, a ona už je těhotná. A pak ji vidím, chodí po obchodě, úplně se zbláznila, protože přijela z Dnipru s tříletým chlapcem za manželem, který měl na starosti evakuaci lidí. Ona šla v pátek koupit chleba a otec s dítětem zůstali [doma] a zahynuli. Toho kluka vytahoval ze záchranky můj syn, on mu zemřel v náručí. Pak jsem tu fotku poslala všem svým známým [Rusům] a zeptala se jich: ‚To jsou ti banderovci, které zabíjíte?‘ A je to takové ujištění, že jsem udělala dobře, že jsem v roce [20]22 nikam neodjela. Už začala taková práce s lidmi: povídáme si, otázka – odpověď. Protože vědomí je třeba se učit; vzdělávat lidi, protože jde o informovanost, a mnozí nevědí.“

  • „Budu o tom vyprávět očima prostého člověka, nikoli veřejné osoby, prostě jako žena. Probudili jsme se v pět hodin, když letadla…, slyšeli jsme střelbu a zjistili jsme, že je to kramatorské letiště. Probudili jsme se, a až z televize jsme pochopili, že je válka. Oblékli jsme se se synem, došli jsme do obchodu a viděli jsme fronty u bankomatů. Lidé už stáli ve frontách v obchodech. Vybrali jsme peníze, vzali jsme, co se dalo, bylo to tak nějak… Mám průduškové astma, koupila jsem si nějaké léky a šla domů. To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela do kostela a stáli tam lidé, kteří nechtěli vstoupit do chrámu moskevského patriarchátu. Byla jsem na té bohoslužbě. Jela jsem domů; chtělo se mi, víte…, psychicky se mi chtělo brečet. Přijela jsem domů a říkám mámě… Já říkám, mám osobní otázky, maminka je po covidu, my se synem jsme ho prodělali, ale já jsem jen cítila vůni kávy, nemohla jsem ji pít, ale matka byla velmi vážně nemocná. Plakala jsem a říkám: ‚Mami, to není to, co bylo v roce [20]14, tohle je na dlouhou dobu.‘ A dál – jaro bylo studené, mrzlo. Od 1. března začali lidé odjíždět. V obchodech fronty, ceny na trhu vyrostly, artemivskou sůl bylo možné koupit za 70 hřiven. Fronty v lékárnách, jód se nedá koupit, to, co měli před dvěma dny, mohl sis to koupit – dnes už to není. Vidíš, jak se město vyprazdňuje, přicházíš domů, v ledničce máš chleba, aby se dal [jíst] týden nebo dva. Nadělal sis zásoby té mouky, dal sis něco dohromady a pak se díváš na televizi. Máme anténu a neodřízli nás hned [od ruské televize], takže to byla informační válka. Byla to prostě informační hrůza, co Rusko říká, že bude. Vidíš, jak letí letadla, už jsme byli pod palbou. Pak v březnu začali lidé odjíždět, trh prázdný, ulice prázdné, v dubnu vidíš, jak se stěhují ‚ATB‘, ‚Eva‘ [supermarkety] a město se prostě stává takovým, jak jsi ho viděl v roce [20]14, když sis přišel pro věci [z evakuace]: je prázdné. Ty víš… Ty ženy, které například byly nemocné s matkou, a ty chápeš, že musíš pomáhat, tak právě bereš tu mouku… Měla jsem tři nebo čtyři ženy, kterým jsem nosila; ony bydlí v pátém patře – no ano, v pátém nebo čtvrtém patře a já jsem jim prostě nosila. Protože jsem věděla, že je pro ně těžké sejít dolů. Obchody jsou zavřené. Ceny. A pak už začalo takové… Už bylo vidět humanitární pomoc; nejsou žádné skupiny, prostě ti říkají – tam a tam se vydává. Vydali, a pak už tam ti lidé nejsou. Tak jsem do dubna zůstala doma, všechno jsem pouklízela, porozhlédla se a šla pracovat na pokladnu. Prostě jsem šílela, nevěděla jsem, co mám dělat. Takže, žena, která se věnovala fotografii, chtěla si otevřít vlastní fotografickou školu, realizovat sociální projekty, věnovat se společenským aktivitám, si sedá na pokladnu…, protože chápeš, že máš dítě, matku, která neodejde, a pokud ano, tak to prostě fyzicky nevydrží. Bez nějakého prostoru nejsi nic, a to jsem chápala. Navíc jsme se rozhodli, že máme zvířata. Rozhodli jsme se pomáhat lidem, nikam neodjíždět. Obecný obraz byl prázdné město. Teprve později se objevili chlapci, vojáci, to už je jiná stránka, ale zpočátku to máš takhle; chodíš pěšky, lékárny pracují nepravidelně po chvilkách, sirény, tvůj pokoj se stává takovým… Plazmovou televizi ze zdi jsem úplně sundala a řekla: ‚Na televizi se nedíváme.‘ Takže informace o městě získáváme na internetu. Zatahuješ okna, protože začíná zákaz vycházení. Ze začátku začínal v pět hodin a už byla tma, světlo se vypínalo, a tak dále. To už je válka. Je to takové období. Děvčata [z nevládní organizace „Asociace žen ‚Paní‘“], scházely jsme se… Zoom nebyl v Doněcké oblasti dostupný a není dostupný ani nyní, s děvčaty jsme se setkávali na ‚Mítu‘ [Google Meet]. Ony si myslely, že jsem psychicky labilní, že je třeba mě odvézt, ale já jsem řekla, že potřebuji pomáhat zdejším lidem, a zůstala jsem.“

  • „Také si vzpomínám, že před [Euro]Majdanem začala olympiáda v Soči, a vzpomínám si na oči. Velmi se mi vryly [do paměti] oči [Viktora] Janukovyče, který se díval, a byl takový smutný, smutný. Potom byl Majdan a naši z Kramatorsku a Slovjansku na ten Majdan jeli; a existují fotografie. Jeli jsme takto: ti, kdo byli pro Majdan, a ti, kdo byli z Doněcka; to byli ti, kdo stáli u Kyjeva a čekali, co bude dál. Já takové také znám. Takže tam už bylo rozdělení. Už to bylo možné jasně vidět, už jsem začala škrtat lidi, protože mám ekonomické vzdělání a jsem účetní; píšu si do sešitů a pak si to zapisuji do telefonu. Začaly…, začala jsem ze svého života vyškrtávat lidi. Prostě proto, že mluvíme různými jazyky, odlišnými řečmi. Nemůžeme ‚ty mi řekneš jedno, já druhé‘, my si nerozumíme.“ – „Co se tehdy dělo ve Slovjansku?“ – „Oj. To bylo takové ticho. Jen si vzpomínám, že když začal Majdan, všichni byli u televize a sledovali, co se bude dít dál. Ale já si dobře pamatuji, jak všechno to spojené s ‚DLR‘ začalo ve Slovjansku. Šla jsem do kostela, bylo to v sobotu před Květnou nedělí, to ještě podle moskevského kalendáře [na pravoslavné Velikonoce]. Když jsem se vracela z bohoslužby, po městě už začala jezdit auta s takovými koly…, nějaké velké trámy…, a byly vidět ohně. Takže začali stavět kontrolní stanoviště. A v neděli už jsme přesně věděli, co a jak. Protože nás ukazovali po celém světě. Že třeba báťuška, tam, kde jsem zpívala, byl za Kyjevskou Rus. Že existují kontrolní stanoviště. Později jsme s maminkou vařily boršč a vozily ho našim chlapcům [vojákům], ale byli i sousedé, kteří vařili okrošku a vozili ji těm, kteří byli na kontrolních stanovištích ‚déelerovců‘ [příslušníků ‚DLR‘]. Rozdělení bylo, a byli i tací, kteří chápali, co se bude dít, tak se prostě sbalili a odjeli ze Slovjansku. A byli jiní, kteří měli vlastní byznys a vydělávali na něm peníze, takže ceny rostly, když už bylo město obklíčené a nikdo nechtěl pochopit, co s tím dělat.“

  • „Na západní Ukrajině jsem neměla žádné problémy, protože lidé jsou velmi milí; důvěřují, zvou domů. Jsou to v první řadě takové telefony, dokonce i teď. Víte, my například máme rodinu, maminka, syn, já, já mám psa a tři kočky. A lidé, kteří zůstali tady ve Lvově, jsou už rodina, chápete? Velká rodina; někdo něco potřebuje nebo je nějaký svátek – a už jsme jeli. Znám Lvov velmi dobře, Truskavec i celou oblast. Jsou rodiny, které opustily Doněckou oblast. Když jsem odjížděla, máma říká: ‚Neukazuj pas, že jsi z Doněcké oblasti.‘ Já říkám: ‚Přestaň.‘ Tak se stalo, že se mnoho rodin stalo mými…, nejprve jsou to přátelé, pak už rodinné vazby, potom – jak říkám – vzájemná pomoc. A to je doteď, tedy od roku [200]8 mám spojení se západní Ukrajinou a nikdy nemůžu říct, že je to tady nějak špatné, že mě nepřijali, nenakrmili, nebyli vstřícní. Dokonce i ti, co jeli do Lvova v roce [20]22… První, co udělali, bylo, že zavolali a řekli: ‚Oljo, jedeme.‘ Protože věděli, že máma je po covidu, no, to potom. Ve Slovjansku... Slovjansk je město keramiků, je tam keramika, u nás se vytvářely výrobky z keramiky. Jsou to spíš pragmatičtí lidé, jsou to lidé, kteří umějí pracovat. Já si všech vážím, takže nejsou špatní lidé, jde o tvůj osobní postoj k nim. Když se k nim chováš dobře, důvěřuješ jim, když jim chceš důvěřovat a věřit, tak se i oni k tobě…, oni to cítí. Prostě tady je pro mě jednodušší osobní komunikace, ale tam…, ano, tam není taková důvěra jako na západní Ukrajině, tam prověřují. Protože ta nálepka ‚doněcký‘ existuje, je takové…, je to jako mentalita. [Lidé] jsou velmi pracovití. Tomu neuvěříte, na Východě jsou to workoholici, jsou to lidé, kteří sbírají všechno po kouskách. Je to na sto procent.“

  • „V naší rodině vždycky zněla píseň, protože babička zpívala. Moje babička byla… Za druhé světové války byla, jak se říká, ukradena životu a byla v koncentračním táboře; hodně o tom vyprávěla. V mé rodině je vždycky taková stránka: vzpomínali jsme na ty, kteří tu nejsou; vždycky jsme si povídali a oni mi to vyprávěli. Do pěti let mě babička právě takhle vychovávala; byly to knížky, ukrajinské knížky, Lesja Ukrajinka, Ivan Franko, Taras Ševčenko. Měli jsme hodně knih, bylo to módní. My jsme je ale jenom nestavěli na poličky, my jsme je i četli. Já jsem četla všechno. Učení ukrajinštiny začalo už v dětství. Mluvila jsem rusky, ukrajinsky, a ještě mě babička, babi, učila německy. Chci říct, že se tento jazyk učím dodnes. Ale jsem šťastná a potěšená, že máme svobodu mluvit ukrajinsky, a teď bojujeme za to, aby [ukrajinsky] mohly mluvit i naše děti. Na Ukrajině by měla znít pouze ukrajinština. Může být mnoho jazyků, to nepopírám, i němčina, i polština. Z otcovy strany jsme měli Poláky, židovské Poláky. To je můj pradědeček, takže tam byla smíšená krev. A zněla polština, vyprávěl táta. To je takový poklad, který se dostal až k mému synovi. Můj syn nemá příjmení po svém otci, ale po dědovi. Jmenuje se Ilja Volodymyrovyč Černikov. Protože otcův otec byl Hrdina Sovětského svazu a dostal Hvězdu za překročení Dněpru [medaili ‚Zlatá hvězda‘]. Bohužel, teď mluvím a všechno se ve mně třese, protože… Naše rodina…, Matka Vlast, je v Kyjevě, viděli jsme tam jméno našeho pradědečka. Bohužel jsme přišli i o Hvězdu hrdiny, vyznamenání, která teď na Ukrajině nejsou. Mrzí mě, že nemůžeme jet ani do otcova rodiště, to je město Horlivka. Protože dědeček pracoval jako zástupce ředitele dolu. [Tam] byla ulice, která se jmenovala Černikova, a já jsem byla vychovaná vlastenecky. Všechno se cenilo, protože se tolik cenilo vítězství, že jsou lidé naživu a nasyceni. Vždycky jsme na to vzpomínali, na tu vlasteneckou Ukrajinu, která zrodila ty vojáky, z nichž se stali hrdinové.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lviv, 31.03.2024

    (audio)
    délka: 02:38:52
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dříve jsem také zpívala hymnu, slzy mi ale začaly téct až v roce 2014

Olha Černikova, 2024
Olha Černikova, 2024
zdroj: Post Bellum Ukrajina

Olha Černikova je fotografka a občanská aktivistka. Narodila se 6. května 1978 ve Slovjansku v Doněcké oblasti. V jejím životě hrály důležitou roli osudy jejích příbuzných za druhé světové války: babička byla odvezena na nucené práce do Německa a dědeček získal titul Hrdina Sovětského svazu. Na přelomu století dosáhla vysokoškolského titulu v oboru ekonomie. V téže době se jí narodil syn a otevřela si vlastní advokátní kancelář, která působila v oblasti hutnictví a stavebních materiálů. V roce 2008 se kvůli výchově syna rozhodla vzdát svého zaměstnání, které vyžadovalo neustálé služební cesty. To následně vedlo k jejímu dalšímu rozhodnutí – věnovat se své oblíbené činnosti, fotografování. V roce 2014, během bojů o Slovjansk, se se synem evakuovala na Krym. Po návratu se rozhodla za jakýchkoli okolností zůstat na místě, měnit společnost a starat se o ty, kteří zůstali sami v těžké situaci. Paní Olha se stala hlasem mnoha žen na východní Ukrajině a v rámci nevládní organizace „Asociace žen ‚Paní‘“ organizuje akce a projekty. V desátém roce rusko-ukrajinské války pracuje pro nevládní organizaci „Desátý duben“ v přífrontovém Slovjansku a je členkou Veřejné rady při Doněcké oblastní státní správě.