Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Noční azyl pro exilovou kulturu
narodil se 24. května 1954 v Mostě
dětství i mládí prožil v Korozlukách
fingoval pokus o sebevraždu, aby nemusel na vojnu
v únoru 1977 spolu s patnácti dalšími přáteli podepsal v Korozlukách Chartu 77
za to byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení
v dubnu 1982 v rámci akce Asanace s rodinou emigroval do Vídně
1. září 1987 otevřel klub Nachtasyl
Nachtasyl se v průběhu 80. a 90. let stal výjimečným místem pro prezentaci exilové i alternativní kultury
v roce 2012 dostal cenu Gratias Agit
klub Nachtasyl uzavřel v důsledku protipandemických opatření 13. března 2020
Vesnička Korozluky u Mostu, která leží v chráněné krajinné oblasti České středohoří, je pro Jiřího Chmela nejen místem, kde strávil celé dětství, ale také místem, kde se v roce 1977 rozhodlo o jeho dalším osudu. Z Mostecka pochází celá rodina ze strany jeho otce, který se sice narodil v roce 1930 v Kladně, nicméně v roce 1945, když zemřel jeho otec na zápal plic, se matka odstěhovala zpátky do Sudet. „My jsme nebyli ti nájezdníci,“ upřesňuje pamětník. V roce, jenž byl pro rodinu tak tragický, došlo ale k události, která zřejmě poznamenala otcovo uvažování. „Tatínek se v patnácti letech zřejmě v nějakém pubertálním záchvatu dostal s ruskými vojáky do Prahy, ono to z Kladna není tak daleko, takže z toho měl obrovský Vánoce a zážitky.“ Možná pod jejich dojmem v dospělosti vstoupil do KSČ. Jeho nadšení však netrvalo dlouho. „Nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk do Maďarska v roce 1956 a tehdy už takhle poměrně brzo a prozíravě tu legitimaci vrátil a pak už se živil v tamních mosteckých hutích jako hutník.“ Jiřímu Chmelovi tehdy byly teprve dva roky, ale ví, že od té doby otec o komunistech nikdy nemluvil hezky a myslel si, že je to parta zločinců, kteří zneužívají ideály „ve svůj vlastní prospěch nebo k ještě horším věcem“, jak se ostatně v padesátých letech potvrzovalo.
Pamětník byl tedy vychováván v antikomunistickém duchu, což připisuje i národnostní smíšenosti rodiny: „Měl jsem dva strýce a jeden z nich byl Němec. Bratr babičky Jelínek si vzal Němku, přihlásil se k německé národnosti v době, kdy se to samozřejmě muselo nějak rozhodnout, šel do wehrmachtu, samozřejmě jako Čech, ale přihlášenej Němcům, a uvízl na deset let v sovětském gulagu. Teta Češka Jelínková-Müller ho našla až po deseti letech – v roce 1955 přes Červený kříž – a dostala ho z Ruska. Všichni si mysleli, že už dávno není. Od té doby žil v tehdy západoněmeckém Kasselu.“
Druhý strýc Müller naopak nikdy česky neuměl nebo uměl špatně. Ten v Sudetech zůstat mohl, nebyl odsunut, „protože malinko pomáhal ruským zajatcům, které tam hlídal v kamenolomu, a to byl důvod, proč s tetou Češkou v Korozlukách zůstali, a do konce života byl z toho fakt hodně podělanej – asi měl odejít. Ale to jsou takový příběhy,“ poukazuje Jiří Chmel na jistý paradox: „Čech bojoval někde u Stalingradu a tenhle Němec nakonec zůstal v Čechách, zatímco ten Čech skončil v západním Německu...“
Strýc Jelínek přijel do rodných Korozluk až v roce 1966 nebo 1967, tedy v době, kdy to umožňovalo politické uvolnění šedesátých let. V roce 1968 pozval k sobě na návštěvu i Chmelovy. Matka s bratrem však zůstali v Čechách a otec se s tehdy třináctiletým Jiřím vydal do Kasselu sám. Hranice překročili 20. srpna, přestupovali ve Fuldě, v Kasselu vystupovali v jednu hodinu v noci, již 21. srpna, a právě tam jim někdo řekl, že v Československu jsou Rusové. „A to mě, myslím, velmi poznamenalo na celej život, protože jsem si sedl k televizi a těch sedm nebo deset dní jsem jenom zíral na zpravodajství z Prahy, velmi intenzivně jsem to vnímal – tak to mě, myslím, vyřadilo z možnosti se ještě zařadit tady do tý většinový společnosti.“
Pamětníkovi bylo v té době čtrnáct let a je přesvědčen, že kdyby byl jen o rok či dva starší, u strýce, vlastníka malé prosperující továrny, by zůstal. Nepochybuje, že by se brzy domluvil – od páté třídy dojížděl do Mostu na němčinu a strýc Müller s ním mluvil raději německy než česky.
Od výletu do Kasselu už nic nebylo jako dřív. Když Jiří Chmel po příjezdu do rodné vísky viděl, jak „nějakej komunista“ mával ruským tankům na uvítanou, nerozmýšlel se, vzal kyblík s vápnem a napsal mu na vrata, že je kolaborant. Důsledky nepřišly ihned. „Psal se 29. srpen, to ještě vypadalo, že celej národ bude držet pohromadě a že se nevzdáme.“ Záhy však pamětník odešel na střední školu do Prahy. Nejprve se přihlásil na strojní průmyslovku do Žitné ulice, ale neuspěl. Dostal však možnost studovat učební obor s maturitou. V roce 1974 maturoval z němčiny, matematiky a češtiny – záhadou zůstává, proč ne z ruštiny.
Největším strašákem byl pro čerstvého maturanta povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu. Tehdy Jiří Chmel viděl jediné řešení – uchýlit se do psychiatrické léčebny v Bohnicích, což rozhodně nepovažuje za hrdinství. „Někteří to zvládli i statečněji a nechali se zavřít, třeba můj přítel Aleš Březina, ale i další z nás, napůl podvody nebo i opravdový šílenství...“
Pamětník patrně volil v té době poměrně běžnou cestu k vysněné modré knížce. „Já jsem fingoval pokus o sebevraždu a v Bohnicích jsem byl jeden ubohý týden,“ konstatuje s jistým zklamáním, jako by to ani nestálo za řeč. A jakou sebevraždu předstíral? „Pokus podříznout si žíly za účasti dvou kamarádů, který mě hlídali. Omdlívali, chudáci, u toho, já jsem se tam pižlal opravdu jak ňákej cvok, byl jsem pro jistotu asi sto padesát metrů od Nemocnice pod Petřínem. No tak mě odvezli do blázince.“ Jiří Chmel neměl sílu dvouletou vojenskou službu přímo odmítnout, což považuje za nejčestnější formu. Ve svých devatenácti letech už se však pohyboval v hospodském prostředí „závadové mládeže“ pražského undergroundu (The Plastic People of the Universe, DG 307), tedy veskrze v prostředí „modráků“, kde bylo běžné pročítat učebnice biologie a spekulovat o možných strategiích, jak se k modré knížce propracovat.
Nicméně nešlo jen o kolektivní snahu nebo jistou „štábní kulturu“, odpor k vojně byl u pamětníka skutečně nepřekonatelný. Na vojnu nechtěl, aby nemusel dobrovolně přísahat, že je v boji proti nepřátelům socialismu ochoten po boku sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí vždy připraven k dosažení vítězství nasadit i svůj život. Navíc měl ve svém okolí příklady bývalých vojáků nehodných následování. Ještě v Bohnicích však musel trochu zabojovat: „Hezký bylo, jak primář Fojtík z tý sedmičky, kde byli zavřený mladý lidi, vytáhl trestní kodex a přečetl mi paragraf o vyhýbání se vojenské službě. Pak jsem rychle podepsal deset let do dolů a odešel jsem z Prahy. To bylo v roce 1974 a u dalšího odvodu jsem dostal modrou knížku, takže jsem to měl relativně lehký, protože znám celou řadu kamarádů, kteří tam strávili měsíce a ještě je na tu vojnu poslali. Ani předtím, ani potom jsem už žádného psychiatra nepotřeboval, v modré knížce se skvělo pět krásných diagnóz a já jsem měl problém vyřešen.“
V mosteckých povrchových dolech naštěstí Jiří Chmel namísto deseti let pracoval necelý rok. „Když jsem tam nastoupil na těch deset let, tak mě přiřadili do pojízdný dílny jako zámečníka, takže jsem s chlápkama, co tam dělali celej život, jezdil nahodit pás buldozeru, když spadl nebo když se musela vyrobit nějaká součástka, kterou bylo třeba v tom terénu umístit.“ Nutno říct, že terén na Mostecku byl už tehdy značně zplundrovaný. S likvidací původně středověkého města s množstvím cenných historických památek se začalo v roce 1965, kdy bylo pamětníkovi jedenáct let.
Po návratu z dolů do Prahy se, samozřejmě neúspěšně, hlásil na několik vysokých škol. Nejraději by chodil na gymnázium a studoval přírodní vědy. Nastoupil do Geofyziky, kde vedl gravimetrickou skupinu. Anebo se ponořil do studia literatury a filozofie. „Ale kdo ví, jestli bych na to měl. Chodil jsem na přednášky kolem Patočky a Dejmala nebo do Ječný, kde přednášel Jirka Němec nebo Radim Palouš. Otázkou je, zda bych dosáhl těch výsledků, který by se po mně požadovaly, kdyby to nebylo takhle zakapslovaný do určitýho ghetta.“
Do ghetta se Jiří Chmel „zakapsloval“ už ve svých sedmnácti či osmnácti letech díky kamarádovi Zdeňku Pospíšilovi (bratr písničkáře Luboše Pospíšila) z Kutné Hory, který ho v roce 1973 pozval na výlet do Zruče nad Sázavou. Tamní koncert byl pro pamětníka iniciačním zážitkem: „Přijelo tam z Prahy několik vlaků těchhle zarostlých, neuvěřitelných lidí jako z jiný planety – pro mě byl velikej zážitek, že jich je tolik, chovaj se svobodně, je s nima sranda... Magorovi se podařilo přes ňáký svazáky vetřít se do tamního hotelu. Když to viděli ti zaměstnanci, tak si s tím vůbec nevěděli rady, vypnuli hlavní pojistky, vypálili jim aparaturu, pak to zase zapnuli a nějak se to zklidnilo, proběhla tam diskotéka, kde se pouštěly krásný věci od Fugs, Franka Zappy... Pepa Janíček tam letoval ten vypálenej zesilovač a pak ten koncert ještě nakonec proběhl. Druhej den vyšel v tamním plátku SSM takovej štvavej článek: O podobnou zábavu nestojíme.“
V Praze pamětník zjistil, do kterých hospod máničky chodí, a u pivních stolů už poměrně snadno navázal přátelství. Jiří Chmel se v Praze, kde studoval od roku 1969, zajímal především o rockovou muziku, i když možností jejího legálního veřejného provozování s postupující normalizací ubývalo. Chodil na antidiskotéky Jiřího Černého, gramosession nebo do strahovských klubů. Rocková hudba tehdy objevovala nové formy a začínala přecházet v koncepty à la Pink Floyd. Pamětníka ale zajímal i jazz, stal se členem Jazzové sekce, odebíral Jazz bulletin. Navštěvoval i klub Sedmička, kde se scházeli muzikanti, kteří jazz s rockem propojovali. Tam hrál například Kratochvíl, Andršt, Padrůněk, Jazz Q, Energit, Erno Šedivý a Pavel Kühn z Flamenga. Zažil ale i diskotéky Jiřího Berana a Jiřího Vochomůrky, kteří se 8. června 1972 účastnili únosu letounu z Mariánských Lázní do Německa, přičemž vedoucí únosu Lubomír Adamica nešťastnou náhodou zastřelil kapitána letounu Jána Mičicu a všichni byli odsouzeni na několik let. „Od nich jsem měl desky, jenomže mně samozřejmě, klukovi o pět let mladšímu, nevykládali, že desky prodávaj, protože za tejden se tím známým způsobem pokusej odjet z Česka.“
Postupně ho přitahovaly hlavně akce undergroundu. Viděl skoro všechny koncerty Plastiků od roku 1973, Umělou hmotu, DG 307, Doktor Prostěradlo Band – scházeli se skoro denně na Malé Straně v hospodách U Slunců, U Bonaparta, U krále brabantského, U Glaubiců, U Tří srdcí, na Kampě. Bylo tam možné potkat Jaroslava Neduhu i Jaroslava Hutku, byť, podle Jiřího Chmela, „underground a písničkáři se na sebe trochu dívali skrz prsty, což trvá možná dodnes“. Písničkáři se scházeli zejména U krále brabantského, „androši“ U Slunců a byli poměrně uzavřenou společností. Tehdy se ale v hospodách nevysedávalo moc dlouho. Například U Slunců zavírali už v půl osmé, v deset hodin U Glaubiců. Většina návštěvníků musela totiž do práce na šestou ranní.
Samozřejmě se jezdilo na koncerty i mimo Prahu. „Ale toho, co nás zajímalo, bylo pořád míň a míň,“ podotýká pamětník. Jak dokládá i Mikoláš Chadima v knize Alternativa o české hudební scéně sedmdesátých let, koncerty The Plastic People of The Universe, DG 307 nebo Extempore měly unikátní, konceptuální podobu, šlo o hudební představení propracovaná i výtvarně. Proto každý takový koncert, který se odehrál jen jednou, byl v pravém slova smyslu událostí a svátkem. „Extempore ještě pořád přežívali na hraně ano – ne, dokud se nepustili do Jazzové sekce, tak byli v pološeru. Plastici, DG 307, Umělá hmota, to neexistovalo jinak než nějakým podvodem... Plastici už začátkem sedmdesátých let s možností napůl oficiálně hrát definitivně končili. To byl ten rozdíl.“
Sám Jiří Chmel dvakrát nebo třikrát vystoupil jako tzv. pomocný zpěvák nebo, podle svých slov, „někdo, kdo tam do něčeho mlátí“ s kapelou Hever and Vazelina Band. Většinu písní hráli ve stylu country blues ze čtyřicátých let, staré bluesové kusy, na které psal Miroslav Skalák úderné texty, například Červený výložky, Kombajnéři atd., celkem asi patnáct písní. Zpívali je u ohňů nebo na malých festivalech – například v Bojanovicích či v Chomutově. „Začalo přituhovat až v polovině sedmdesátých let a vyvrcholilo to až v Bojanovicích koncertem, po kterém byla zatčeno víc než pětadvacet lidí. Tehdy také padly první procesy a v tom roce 1976 došlo taky k propojení roztroušeného disentu s undergroundem, Plastiků se zastali i lidé zvenku. Ale teprve na základě intervencí třeba Pavla Kohouta, Václava Havla, Mlynáře apod., kteří zas dokázali oslovit na Západě ty správný lidi a díky tomu nedošlo k drastickým trestům, konkrétně v tom procesu s Plastic People – naopak, dvacet lidí pustili a čtyři zatkli.“ Teprve po těchto procesech a po návratu do severních Čech začal Jiří Chmel spolu s Miroslavem Skalickým, Františkem Stárkem alias Čuňasem a dalšími kamarády uvažovat o Nové Vísce.
Nová kapitola v životě Jiřího Chmela nastala od roku 1974, kdy zdědil po svém bezdětném strýci Müllerovi v Korozlukách dům. Později za ním z Prahy přijela první žena, a protože režim přitvrzoval a volněji se dalo dýchat spíše mimo velká města, jezdilo za pamětníkem mnoho kamarádů a známých z Prahy, z Plzně i ze severních Čech. Společně rozmnožovali nahrávky Plastiků, DG 307, samizdat, rozepisovali dokumenty VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) i Charty 77. „V únoru 77 nebo možná v půlce ledna jsme se tam takhle sešli – Čuňas, Skalák a řada dalších – a asi patnáct lidí u mě podepsalo Chartu 77. Já už jsem sice byl na několika výsleších předtím, už roce 77, ne-li 76 mi byla odebrána výjezdní doložka, protože nebylo ve státním zájmu, abych byl držitelem cestovního dokladu, měl jsem jenom tu výjezdní doložku, na kterou jsem jezdil do spřátelených zemí, takže jsem jezdil do Polska a do Maďarska, právě na jazz, a když jsme jeli naposled do Polska s Abbém, Kocourem, Karáskem a se Skalákem na čenstochovský slavnosti, Karáska vysadili už rovnou z vlaku, možná i Abbého, nás tam už nechali dojet, ale čtrnáct dní po návratu jsem měl doma dopis a od tý doby už jsem neměl žádnej cestovní doklad, takže jsem byl v Československu a později až na Borech.“
Po podpisu Charty 77 v Korozlukách (arch Čuňas odvezl do Ječné) se podezření, že Jiří Chmel je závadový živel, potvrdilo. „V tu chvíli jsem se stal pro estébáky z Mostu, v tom rudým kraji, soustem. Možná kvůli tomu domu jsem se dostal do vězení. V Praze bych možná prošel.“ V Praze Státní bezpečnost na pamětníka vedla už jeden svazek – Pavouk I, založený v roce 1976 nebo 1977, a v Mostu založili druhý – Pavouk II. Zvláštností je, že skartovány byly jen vybrané části.
Obžaloba však měla překvapivě dvě části. Podle dvou svědků, které pamětník neznal, údajně v mostecké hospodě Luna pouštěl písně Karla Kryla. Jiří Chmel proto trval na konfrontaci svědků. „Dopadlo to tak, že to došlo k soudu, kdy já jsem ještě tehdy dostal (sehnal mi ho Jarda Hutka) obhájce, kterej se jmenoval Danisz, taky později taková nechvalně známá figura v celém tom příběhu Charty, ale v té době on s mým procesem skončil, vyhodili ho na základě způsobu, jakým mě obhajoval, dokonce dostal rok podmínku za urážku mého soudce Matěchy, přece jen v těch severních Čechách to byla ještě jiná soudcovská liga než v Praze, opravdu katani rudí, tak za to ho vyhodili z advokacie, ale mě ještě celej proces obhajoval a snažil se v rámci možností ještě velmi slušně, tehdy ještě nespolupracoval s StB, to se všechno odehrálo v polovině osmdesátých let, kdy ho vyhodili z advokacie, v tu chvíli se stal velkou hvězdou a pomocníkem chartistů a znal se dobře s Havlem, kterýho na ten soud propašoval...“
Jiří Chmel měl v Mostě dvě přelíčení, přičemž byla pokaždé vyloučena veřejnost, ale mohl si přizvat dvě osoby – v prvním případě to byla Dana Němcová, v druhém Jiří Němec, pamětníkův mentor, s nímž se stýkal i později v rakouském exilu. Od podniku Geofyzika dostal společenskou záruku, tu ovšem soud okamžitě odmítl – bylo známo, že je zde zaměstnána řada chartistů...
Druhá část obžaloby se týkala podpisu Charty 77 v Korozlukách. Čtyři svědci, kteří popírali, že v Korozlukách k podpisu došlo, byli odsouzeni za křivé svědectví na rok a půl, dva roky či čtrnáct měsíců, vždy nepodmíněně. Dva měsíce poté se na odvolací soud v Ústí nad Labem podařilo propašovat důvěrníka Jiřího Chmela – Václava Havla: „To byl pro mě jeden z nejhezčích zážitků v životě, když do té síně plné estébáků a soudců vstoupil Havel. Musel hned všechno vysypat z tašky. Mně to jenom přitížilo, soud byl raz dva vyřízenej, ale pro mě to byl opravdu velkej zážitek, na to nezapomenu nikdy. Od tý doby jsme se setkávali i privátně.“
Vrata věznice na Borech se za ním zavřela až v červenci 1978. Mezitím byl několikrát na Hrádečku a na koncertě Plastiků, kde se s Václavem Havlem seznámil.
Přítomnost Václava Havla byla pro pamětníka velkým povzbuzením. „Tudíž jsem taky celej ten kriminál dobře snášel a rozhodl jsem se ho celej poznat, takže jsem zlobil, napsal jsem si jako bratrance Pavla Zajíčka, Karla Havelku, Miroslava Skalického a Charlieho Soukupa, když se mě ptali, kdo mě bude navštěvovat z příbuzných. A ono nám to dvakrát prošlo. Kocour a Skalický, který tam seděli, přišli do tý tělocvičny, brašnu plnou materiálů Charty, novinek z Nový Vísky, teprve pak jim to docvaklo, jak ty složky spolu špatně spolupracovaly, a pak už jsem měl uzavřený návštěvy za přítomnosti StB. Když měl přijet na návštěvu Pavel Zajíček, zatkli ho už v Praze.“ Jiří Chmel si za to vykoledoval nejvyšší možný kázeňský trest. Dostal dvacet dní na samotce, aniž mu to vadilo. „Chtěl jsem to poznat.“
Záhy poznal i veškerá uzavřená oddělení. A v každém našel několik kamarádů, z Brna například Libor Chloupek, Petr Pospíchal, Petr Cibulka, z Prahy František Stárek čili Čuňas, Tomáš Zmatlík, Aleš Březina, Laštůvka, Macháček a další signatáři Charty 77. Na Borech byl v době, kdy Petr Cibulka držel pověstné hladovky, a viděl, jak ho, tehdy asi čtyřicetikilového, vynášejí na procházku. Život za mřížemi měl na pamětníka přesně opačné účinky, než zamýšlel státní aparát. „Ta věznice mě jenom posílila ve všech směrech. Člověk se tam dal trochu dohromady, zhubnul, kašlal jim na ten jejich slavnej systém, nějaký nápady, že by v polovině požádal o podmínečné propuštění, to jsem si zakázal už na vazbě...“ Pro Jiřího Chmela byla věznice spíše terapií. Ve vazbě strávil sedm měsíců a jedenáct pak ve výkonu trestu.
Přestože líčí pobyt ve vězení s lehkostí a humorem, zvláště zpočátku zažil perné chvilky. „Nejhorší na tom zavření bylo následující. Někdo zavolal, že přiveze ledničku. A já jsem čekal na ledničku a místo toho přijelo auto z Mostu s pěti estébáky a hned mě odvezli. A hned mě ostříhali. Tak tam jsem měl velmi těžký chvíle, než jsem pochopil, že po osmačtyřicítce nejdu domů a že tam zůstanu. Takže přežít těch prvních pár dní nebylo nic jednoduchýho.“ Ve vazbě se však pamětník poměrně rychle vzpamatoval a aklimatizoval. „Nebyl jsem na tý vojně, tak jsem měl aspoň tohle,“ dodává lakonicky.
Celu sdílel s pětadvaceti vězni, mimo jiné i s letcem Františkem Pitorem, který si v padesátých letech odseděl osm nebo deset let a teď si odpykával tříletý trest za rozmnožování a podpis Charty 77. Měl v cele velké slovo, otcovsky ho chránil a nikdo si k němu nic nedovolil. Podmínky se však daly snášet jen těžko – pětadvacet vězňů se muselo dělit o jediný záchod. „To byl hroznej zážitek, asi jeden z nejhorších.“ Hovořit se dalo jen na chodbách (asi stometrových), bylo možné hodiny korzovat po chodbě nebo se ve společenské místnosti hrály šachy. Společně se chodilo na dvůr v sobotu nebo v neděli. I na svém úseku měl, jak říká, „vždycky svý lidi“. „Ale ona ta vazba je vždycky o tom člověka zdeptat, je to horší než v tom kriminálu – musíte být dvacet čtyři hodin jednak bez světla a jednak s lidmi, který furt fňukaj, že jsou nevinný. Ve vazbě jsem nepotkal ani jednoho, s kým bych si mohl povídat o něčem jiným než o tom, jak někomu uříznout hlavu.“
Jiří Chmel byl zařazen do „předvýstupního oddělení“, určeného zejména pro trestance s průměrným trestem osm let, takže tu byli vrazi například z Valdic a Mírova. Měl tu nejnižší trest. Ačkoli soužití s dalšími vězni bylo komplikované, říká: „Měl jsem průšvihy jen s vězeňskou správou, ne s muklama.“ Na otázku, jak snášel nedostatek soukromí, odvětí: „Tady aspoň byly dveře. Na vazbě to bylo stokrát horší. Tam jste v prostoru s pěti lidma na deseti nebo jedenácti metrech čtverečních a v koutě je jedna díra, u který se pořád točej.“ Ve srovnání s vazbou Jiří Chmel tedy věznici na Borech pokládá za „úplnej luxus“.
Pamětník byl ještě v rámci vazby na tři měsíce přeřazen mezi romské vězně. „Oni si snad mysleli, že mě tím potrestaj, ale to bylo to nejhezčí, co jsem na tý vazbě zažil! Ty nefňukali, ty byli všichni vinni, ne nevinní jako všichni ti bílí. Ještě si zpívali, byla s nima sranda, já jsem se naučil tu jejich řeč, bohužel jsem to už zas po těch třiceti letech zapomněl, ale tenkrát jsem to fakt uměl dobře. Byli teda jednoduchý, ale mnohem příjemnější než ti jejich bílí spoluvězni. Ten jejich trest byl pozitivní v tom, že to pro mě bylo mnohem lehčí. Naučil jsem se jejich písničky, konflikty s nima nějaký zvláštní nebyly, oni se v tý věznici chovaj jinak než venku, soutěžej, choděj do práce, člověk někdy žasl.“ Jiří Chmel z romské mentality, jak sám říká, poznal to nejlepší, což se mu později hodilo jako pořadateli několika romských koncertů v Nachtasylu. „Tenhle trest bylo to nejhezčí, co se mi tam mohlo stát!“
Další radostí bylo čtení. Vězeňská knihovna obsahovala nejen učebnice angličtiny, ale dokonce i knihy zapsané na indexu, například od Milana Kundery nebo Josefa Škvoreckého. „Ale to jsou absurdity, který si člověk nevymyslí. Bachaři i StB na to kašlali, ty lidi už byli zavřený, oni už svou práci odvedli.“ Dokonce se mohl učit knihy i vyrábět v tzv. knihárně.
Další absurditou byl možný poslech Hlasu Ameriky. Pamětníkovu spoluvězni Aleši Březinovi, který dostal tři roky za odmítnutí vojenské služby a podpis Charty 77, kdosi přivezl krabičku mýdla. „Jenže místo mejdla tam byl rozhlasovej přijímač a na tom se daly naladit jenom tři stanice: Deutsche Welle, Hlas Ameriky a BBC a tahle věc, o který oni věděli, že ji tam máme, kolovala mezi tzv. politickými vězni, takže i já jsem to asi čtrnáct dní měl, i když tam probíhaly tzv. filcunky, ty tvrdý prohlídky.“ A rádio po Borech jako podařený žert kolovalo zřejmě i poté, co byl Jiří Chmel propuštěn.
Na Borech byl zaměstnán v úseku dílen plzeňské Škodovky. Aby vězni nepřišli do styku s „civilama“, pracovalo se ve sklepě na tři směny. Většina vězňů pracovala na automatu a Jiřímu Chmelovi se hodilo vyučení v oboru zámečnictví – seřizoval soustruhy.
Kontakt se světem za vězeňskými zdmi se uskutečňoval přes zmiňované amatérské rádio nebo přes návštěvy. Po předstírání, že je bratrancem Pavla Zajíčka, nemohl mít návštěvy skupinové, ale pouze izolované a bedlivě hlídané. Kuriozitou byla například „místnost s asparágusem“, kde vězni mimo jiné poprvé po patnácti letech zacházení s ešusem a lžící dostali do ruky příbor a učili se jím jíst z talíře. Tolik však Jiří Chmel za osmnáct měsíců civilizaci neodvykl.
„Nikdy proti mně nepoužili násilí. To říkám nerad, ale nebudu lhát.“ Poslední dvě návštěvy měl tzv. izolované. Místo bachaře jej sledoval příslušník ministerstva vnitra a se svou ženou se pamětník mohl bavit hodinu.
Na den svého propuštění 20. ledna 1980 vzpomíná ještě dnes s euforií: „To byla nádhera. Čekali tam estébáci, ale i kamarádi. Bylo tam asi patnáct lidí: Kocour (pozn. aut. Karel Havelka), většina z Nový Vísky, ty první dny jsem byl opravdu hýčkán všemi směry, bylo to moc krásný. Bydlel jsem asi tři dny u Kocoura v Plzni. To je ten případ před Plastikama: Čuňas, Havelka, Skalický – odsoudili je za to, že uspořádali Magorovi přednášku v Plzni v Přešticích. Dostali vyšší tresty než Plastici. Havelka také emigroval. Jedinej, kdo to z nás vydržel, byl Čuňas.“ Po propuštění se Jiří Chmel angažoval více než předtím. Protože neměl umělecké ambice a nepřispíval ani do samizdatového časopisu Vokno, využíval svých organizačních a komunikačních schopností a jezdil po soudech s Petrem Cibulkou a Danou Němcovou, angažoval se pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, kreslil plány borské věznice apod.
Jiří Chmel se pokoušel ještě asi dva roky žít v Praze. Vrátil se do podniku Geofyzika, směli ho po půl roce zaměstnávat už jenom jako figuranta, dávali mu sice dva platy, aby si ho udrželi, ale vlétli tam dva estébáci, protože ho museli „vyasanovat“, jak se pak dočetl ve spisu, tak ho byli nuceni propustit, a pracoval jako pošťák. Tenkrát republiku opustil Karel Sidon. Když pamětník nedostal jeho místo topiče v hotelu Merkur v Jindřišské ulici, kde topil i Andrej Stankovič a Václav Malý, uzrálo v něm rozhodnutí. „Tak to už byl vrchol. Koksová hnusná kotelna, teď ty dva, kterým jsem fakt ublížit nemohl, spíš naopak... Už jsem se řítil do toho, že budu bez práce. A to znamenalo příživa.“
V Praze proto na začátku roku 1982 požádal o vystěhování a v dubnu 1982 s potvrzením, že má opustit republiku, vyrazil do Rakouska. Pro signatáře Charty 77 vyjednal výjimku rakouský socialistický spolkový kancléř Bruno Kreisky, Žid, který strávil část života za druhé světové války ve Švédsku a byl výraznou postavou rakouské sociální demokracie a v době, kdy vznikla Charta, nabídl jejím signatářům možnost odchodu a politický azyl v Rakousku. Jiří Chmel jej dostal už v Praze, ale prakticky až za čtyři měsíce v Rakousku – musel absolvovat kurz němčiny a už po čtyřech měsících dostal pracovní povolení a měl stejná práva jako rakouští občané.
V Československu už pamětníka téměř nic nedrželo. Přátelé z Nové Vísky se vystěhovali před ním. Rakousko brali spíše jako přestupní stanici, odkud budou pokračovat do Austrálie, USA a Kanady. Určité procento přátel se však rozhodlo v Rakousku zůstat. Kromě Jiřího Chmela také Miroslav Skalický, Karel Havelka, Banán... „Já té exilové zkušenosti nelituju vůbec a jsem rád a tím spíš poté, co jsem si přečetl, co by mě tu čekalo. To znamená, že jsem požádal o vystěhování a takhle jsem s mojí další ženou a dvěma dětmi odjel do Rakouska. Magor a další nám to zazlívali.“
Osobní rozvoj, jak říká, prý proběhl až v emigraci, kdy trávil mnoho času s Jiřím Němcem, se Zdeňkem Mlynářem, s Ivanem Medkem či s Pavlem Kohoutem. „Posunuli mě ještě jinam než underground. Já jsem v tom nezůstal uzavřenej, i když tak asi vypadám, jako třeba Čuňas, kterej tím žije.“
První žena Hana Pšeničková se s ním rozešla už ve výkonu trestu: „Prostě mi přišel papír, že jsme rozvedený.“ Po návratu z vězení se seznámil s Alexandrou Haničincovou, tehdy Prokešovou, dcerou Petra a Štěpánky Haničincových, s níž bydlel v Mánesově ulici. Mladý pár se po svatbě přestěhoval k rodičům nevěsty. StB rázem začala perzekvovat nejen jeho ženu, ale i tchyni Štěpánku Haničincovou a tchána Jana Přeučila. „Začali nás odposlouchávat a dusit. Štěpánce zakázali obrazovku. Tehdejší ředitel Český televize Zelenka mi nabídl přes Štěpánku, ať přijdu do televize pomluvit Havla a spol., nebo že je obě propustěj. Já jsem teda řek, že v žádným případě, a ony to obě odskákaly.“ O herci Janu Přeučilovi říká: „To je zvláštní případ, vstoupil do KSČ v naději, že zachrání rodinu, ale muselo to být pro něj tristní, když byl jeho táta odsouzen na doživotí v případu s Horákovou a jeho zeť se kamarádil s Havlem.“ Otec Jana Přeučila František zemřel tragickým způsobem ve svých devadesáti letech tak, že podpálil vilu v Černošicích, v níž uhořel.
S pamětníkem, jeho ženou Alexandrou, sedmiletou dcerou a devítiměsíčním synem se na pražské hlavní nádraží přišlo rozloučit asi dvacet přátel včetně majora StB, který se rodinu snažil šikanovat ještě před odjezdem. „Za nějakých pět hodin jsme dojeli do Vídně, tam čekali přátelé a úředník z ministerstva vnitra, který nás uvedl do prvního provizorního bydlení, a to do penzionu nedaleko nádraží. Tam jsme byli asi tři týdny, pak jsme bydleli ve společném bytě, asi po třech čtyřech měsících jsme dostali byt, kde jsme byli hodně dlouho, než nám ho vrátili – byly to byty rakouského uprchlického fondu. Měli jsme malinko lehčí začátek, nemuseli jsme být v lágru ani jít do nějakého penzionu do hor, ale jakmile jsme nabyli azyl, přestali se o nás starat a šli jsme na pracovní úřad – sehnal jsem si poměrně rychle práci.“
Velký dům na Obere Donaustrasse měl tu výhodu, že stál relativně v centru města a bydlelo tam asi patnáct až sedmnáct rodin, z nichž Jiří Chmel asi deset znal. Jednotlivci bydleli jinde. A tak čeští emigranti v domě na Obere Donaustrasse v podstatě vytvořili ghetto. Situace jeho rodiny byla o něco složitější, protože sedmiletá Alice byla Alexandřinou dcerou z prvního manželství, a její otec tedy musel s výjezdem za hranice souhlasit. To naštěstí udělal, a tak začala chodit do vídeňské české školy. S životem v jiném jazykovém prostředí se vyrovnávala dobře a pamětníkovi jej nikdy nevyčítala. Syn do české školy nedocházel. „Doma je tam, tady se jenom narodil,“ říká Jiří Chmel o svém synovi, kterého od začátku vychovávali jako Rakušana v rakouské školce, škole i gymnáziu. Žena trochu německy uměla, i anglicky, a chodila do intenzivního přípravného kurzu pro budoucí studenty univerzity Mimořádný student. Německy se naučila velmi rychle, ale ve studiu nepokračovala. Zkoušky z německého jazyka nebyly podmínkou pro získání rakouského občanství.
Tehdejší přístup rakouské policie byl velmi vstřícný. „Ve srovnání s dnešní dobou to bylo ještě vstřícnější, tehdy ta policie byla obsazena kvalitními lidmi, to se za těch třicet let, co tam jsem, zhoršilo, to bylo opravdu ‚Pomáhat a chránit‘, bez komplikací, se vší slušností, policie byla úžasná a vlastně jsme s ní moc do kontaktu nepřišli.“
Krajanská komunita byla ve Vídni poměrně početná. Jiří Chmel se spřátelil s lidmi z tzv. Kulturního klubu Čechů a Slováků, jemuž dokonce chvíli předsedal, do doby, než jej odradily vnitřní spory. „Ty různé menšiny, ti úplně starý Vídeňáci, ti sokolové a všechny tyhlety spolky, který tam byly už z konce 19. století, tak těm jsme se zas nezdáli my – ti brali možná ještě tak osmačtyřicátníky, ale osmašedesátníky už ne. A tohle dělení bylo taky jedním z důvodů, proč vznikl Nachtasyl. Protože my jsme se v duchu té Charty, kde se sešli exkomunisti až po katolíky, dokázali sjednotit na jednom textu.“ Platformou pro dialog a polemiku se však ještě před Nachtasylem stal samizdatový exilový časopis Paternoster, jenž vznikl v roce 1983 a jehož šéfredaktorem byl malíř a spisovatel Zbyněk Benýšek, který obýval ateliér přímo v Nachtasylu, členy redakční rady pak Jiří Němec, Eugen Brikcius, Václav Havel a Ivan Martin Jirous.
S undergroundovou a disidentskou komunitou pamětník udržoval kontakty i prostřednictvím mezinárodních setkání ve Frankenu a Röhru, která začala vznikat koncem sedmdesátých let především z iniciativy opata Anastáze Opaska a kulturního laického sdružení Opus bonum, jež pravděpodobně vzniklo jako reakce na Chartu 77, a mnoho chartistů-emigrantů se také setkávání, ve Frankenu sestávajícího zejména ze čtyřdenního přednáškového cyklu, účastnilo. „Pavel Tigrid si oblíbil lidi z undergroundu a z Charty, takže nás, živly, tam pustil taky, což bylo pro mnohý totální zděšení, když jsme se tam začli zjevovat. Tam byli usedlí profesoři z různejch, hlavně americkejch univerzit a my tam s dlouhejma vlasama skáčeme s Karáskem po stolech a zpíváme Say no to the devil.“ Jestliže měla setkávání ve Frankenu spíše akademický charakter, Röhr, benediktinský klášter, místo Opaskova pobytu, byl naopak uvolněnější, určený zejména mladým lidem od osmnácti do pětadvaceti let. „Anastáz Opasek byl takové slunce, moc rád na něj vzpomínám,“ říká pamětník.
Ve Vídni Jiří Chmel pracoval jako nástrojař v malé firmě a toužil otevřít spolek nebo hospodu pro exilové umělce. Po třech letech objevil vhodný prostor a po překonání úředních komplikací 1. září 1987 Nachtasyl konečně otevřeli. O název vyhlásili veřejnou soutěž. Teprve Litevec Alvis, žijící ve Švýcarsku, kterého přivedl Jiří Němec, vymyslel Nachtasyl – byl inspirován německým překladem dramatu Maxima Gorkého Na dně a německým avantgardistickým časopisem. Kromě toho ve Švýcarsku už klub Nachtasyl existoval, což se pamětník dozvěděl až poté, co Zbyněk Benýšek namaloval vývěsní štít.
Slavnostní otevření zahájil písničkář Vlastimil Třešňák. „Byla doba burčáků, pan Třešňák odehrál dvě písničky a pro opilost skončil,“ směje se. Tři týdny nato už v Nachtasylu hrál Karel Kryl a další exiloví písničkáři. Převážil především hudební a výstavní program. Z výtvarníků tu vystavovali například Petr Kouba, Ondřej Kohout, Eva Vonešová, Zbyněk Benýšek, Luboš Hnátovič – po roce 1989 převážil výstavní program, kterého se postupně účastnili i rakouští umělci. Hlavní slovo však měla v Nachtasylu odjakživa hudba. Jakmile se otevřely hranice, nastala příležitost sousedům ukázat nezávislou alternativní scénu: Éčko, Dunaj, Ivu Bittovou, The Plastic People of The Universe, Mikoláše Chadimu, Psí vojáky a DG 307. Od roku 1991 se výstavy přesunuly do přízemního Denního azylu, kdežto převážně rockové koncerty se uskutečňují ve sklepení Nočního azylu. V lednu 1990 Nachtasyl navštívil i prezident Václav Havel, který sem zaskočil z jednání se svým rakouským protějškem.
Jen deset minut odtud chůzí se nachází také spřízněné Divadlo Bret (Teatr Bret) Ludvíka Kavína a Niky Brettschneiderové, které však není primárně zaměřeno na české autory.
Sametovou revoluci prožívali přátelé v Nachtasylu velmi intenzivně. Svobodná Evropa 25. listopadu 1989 vysílala z Nachtasylu živě. „Byla to obrovská oslava, chvíli nato jsme obsadili velvyslanectví, už jsme se sem taky chtěli jít podívat, na ambasádě vůbec nechápali, co se to děje, a nechtěli nám víza dát.“
Jiří Chmel se do Československa poprvé od emigrace podíval s Jiřím Němcem a jeho tehdejší ženou. A přestože to byl radostný zážitek a „fenomenální výlet“, Chmelovi se rozhodli v Rakousku zůstat a pokračovat v objevování české kultury pro rakouské publikum. Dilema vyřešili koupí domu na jižní Moravě, jen sto kilometrů od Vídně. „Nebyl to úplný návrat, ale určitý kontakt s domovem,“ vysvětluje pamětník, byť na vlasti vlastně nikdy nelpěl. „Nemám žádný kořeny, neměl jsem ani emigrantský sny, v Evropě jsem se cítil skoro všude doma mnohem dřív, než vznikla Evropská unie v téhle rozšířené podobě. Nemusím nutně říkat, že jsem Čech, stačí mi, že jsem Evropan, a ještě raději světoobčan.“ Žije mezi Prahou, Vídní a Řídelovem u Telče.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ivana Myšková)