Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Chmel (* 1954)

• narodil se 24. května 1954 v Mostě

• dětství i mládí prožil v Korozlukách

• fingoval pokus o sebevraždu, aby nemusel na vojnu

• v únoru 1977 spolu s patnácti dalšími přáteli podepsal v Korozlukách Chartu 77

• za to byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení

• v dubnu 1982 v rámci akce Asanace s rodinou emigroval do Vídně

• 1. září 1987 otevřel klub Nachtasyl

• Nachtasyl se v průběhu 80. a 90. let stal výjimečným místem pro prezentaci exilové i alternativní kultury

• v roce 2012 dostal cenu Gratias Agit

• klub Nachtasyl uzavřel v důsledku protipandemických opatření 13. března 2020

Stumpergasse 53, Vídeň. Adresa, která na konci osmdesátých let znamenala velmi mnoho pro českou exilovou kulturu. Právě zde v roce 1987 vznikl noční bar Nachtasyl, místo setkávání emigrantů, vystoupení exilových písničkářů, ale také platforma, kde se česká kultura představovala rakouskému publiku. 

Jeho zakladatel Jiří Chmel se narodil 24. května 1954 v Mostě. Pocházel z nedaleké vesničky Korozluky a jeho rodina má typicky sudetské česko-německé kořeny. Prastrýc Leo Jelinek bojoval za druhé světové války ve wehrmachtu, na východní frontě padl do zajetí a z gulagu se vrátil až v roce 1955, další část rodiny musela po osvobození do odsunu. V Jiřího užší rodině převažovaly české vlivy, přesto se Jiří už od dětství učil také německy. 

Rodinná historie a velké dějinné události se proťaly v srpnu 1968, kdy strýc Leo Jelinek pozval Jiřího a jeho otce na návštěvu do Německa. Republiku opustili 20. srpna 1968 večer, když vlakem přejeli hranici u Chebu. Když o pár hodin později, po půlnoci na 21. srpna přesedali na nádraží ve Fuldě, jakýsi bezdomovec jim řekl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Následující dny trávili u strýce Lea v Kasselu, kde okupaci sledovali v západoněmecké televizi ARD, a byli tedy o průběhu událostí informováni možná ještě lépe než lidé v Československu. 

„Kdyby mi tehdy bylo už šestnáct, možná bych uvažoval, že emigruju a zůstanu u strýce. Ale bylo mi teprve čtrnáct, takže jsem se vrátil s otcem domů,“ vypráví Jiří Chmel. Hned po přejetí hranice zpět do Československa se setkali s nápisy určenými sovětským vojákům, například se směrovkami „Moskva – 1000 km“. V následujících měsících Jiřího čekalo „naprosto konečné a definitivní rozčarování z představy, že bude nějaký socialismus s lidskou tváří. Ještě při pohřbu Palacha si člověk mohl něco nalhávat, ale skutečnost se velmi rychle změnila. Následoval brutální nástup normalizace“. Jiří Chmel si vzpomíná, že jednoho souseda z vesnice viděl, jak přátelsky mává ruským tankům, a bílým vápnem napsal na jeho vrata slovo „kolaborant“. „Tím jsem se definitivně vyřadil z možnosti jít dál studovat,“ konstatuje.

Veselé ghetto undergroundu

Díky rádiu Luxembourg již od třinácti nebo čtrnácti let objevoval rockovou hudbu, ale zároveň se mu otevíral i svět literatury: jedna z pratet mu věnovala knihu projevů ze IV. sjezdu československých spisovatelů roku 1967 a projevy Ludvíka Vaculíka, Milana Kundery nebo Václava Havla tehdy zásadně ovlivnily jeho nazírání na svět. 

Přál si studovat biologii nebo přírodovědu, ale gymnázium kvůli jeho průšvihu se sousedem nepřipadalo v úvahu, nebyl přijat ani na střední průmyslovku. Přihlásil se tedy na pražské učiliště s maturitou, které podle něj mělo překvapivě dobrou úroveň, protože tam učilo mnoho pedagogů vyhozených na počátku normalizace z vysokých škol. 

„V těch šestnácti jsem viděl, že se věci mění k horšímu, zavírá se možnost vyjet na Západ, začínají stranické čistky. Navíc jsem se už v té době začal pohybovat ve společnosti ,neorganizované mládeže‘,“ vzpomíná. Už v roce 1972 se začal přátelit s lidmi z okruhu kapely Plastic people, ještě víc se mu líbila kapela DG 307 Pavla Zajíčka a brzy skončil ve „veselém ghettu“ undergroundu. Podle svých slov chodil i na koncerty písničkářů – Vladimíra Merty, Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky, ale prostředí undergroundu mu bylo nejbližší díky své nekompromisnosti a nepřizpůsobivosti.

V roce 1974 dostal povolávací rozkaz. Zpočátku se snažil vojně uniknout přihláškou na vysokou školu, později, jako mnoho mladých mužů z undergroundové komunity, skrze psychiatrickou diagnózu, předstíraným pokusem o sebevraždu. „Podřezal jsem si žíly pod dohledem dvou kamarádů, kteří mě okamžitě odvlekli do nejbližší nemocnice,“ vysvětluje Jiří Chmel. „Ocitl jsem se v Bohnicích, v pavilonu číslo sedm. Bylo tam plno mladých kluků s podobným problémem. Primář Fojtík přede mě hodil trestní zákoník, přečetl mi paragraf o vyhýbání se vojenské službě a zeptal se mě, co tomu říkám. Různě jsem se vykrucoval. Měl jsem veliké štěstí, že do mě nenasypali nějaký plegomazin a neposlali mě domů. Kluci, kteří takto dopadli, na vojnu odešli nebo ty sebevražedné pokusy museli opakovat donekonečna. Bylo to jako na ruletě, někdo dopadl tak, někdo onak. Já jsem byl v Bohnicích jen jednou a při dalším odvodu jsem v Mostě dostal modrou knížku.“

V té době se odstěhoval zpátky na sever Čech, do Korozluk, kde se staral o nemocného strýce Antonína Müllera a později po něm zdědil dům. Ten se měl stát dějištěm důležitého okamžiku jeho života – Jiří Chmel totiž právě zde i s dalšími lidmi podepsal prohlášení Charty 77.

Podepsat Chartu bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat 

V druhé polovině sedmdesátých let se Jiří Chmel podle svých slov „definitivně vyřadil z možností, které se v normalizaci nabízely“. Začlenil se do undergroundové komunity, jezdil na zakázané koncerty, účastnil se také setkání v Přešticích, kde Ivan Martin Jirous přečetl zprávu o českém hudebním obrození. K jeho nejbližším přátelům patřil Karel Havelka, řečený Kocour, a Miroslav Skalický, přezdívaný Skalák. Přátelé ho navštěvovali v Korozlukách, kde se rozmnožovaly magnetofonové pásky se zakázanou hudbou i ilegální tiskoviny. V té době byl už Jiří Chmel ženatý a pracoval v mosteckém pivovaře. Stal se také jedním ze spolumajitelů legendární komunitní usedlosti v Nové Vísce. „Mysleli jsme si, že vybudujeme něco, co nás bude bavit,“ říká Jiří Chmel. Z Korozluk to měl do Nové Vísky jen čtyřicet kilometrů, a tak přespával doma a dojížděl do Nové Vísky, kterou se snažili rekonstruovat. Ale dříve, než se život undergroundového společenství v Nové Vísce mohl rozběhnout, zasáhlo do života Jiřího Chmela prohlášení Charty 77 a brzy nato byl uvězněn. 

„Podepsat Chartu 77 bylo to minimum, co jsem mohl udělat, z vděčnosti, že se někdo zastal undergroundu,“ říká Jiří Chmel, i když text prohlášení byl podle něj „trochu vágní, mohl být ostřejší“. Zárukou však pro něj bylo široké spektrum lidí, kteří prohlášení podepsali. „Viděl jsem, že bez toho zastání a bez iniciativy, kterou vedl Václav Havel, by ty procesy s undergroundem dopadly jinak,“ dodává. Chartu podepsal v únoru 1977 ve svém domě v Korozlukách, kde se toho večera shromáždilo dvacet až třicet lidí, včetně jeho přátel Miroslava Skalického a Františka Stárka – Čuňase. 

Když si o několik dnů později šel v pivovaře pro výplatu, dali mu k podpisu prohlášení Anticharty. „Řekl jsem jim, že už jsem podepsal Chartu, a byl jsem propuštěn,“ konstatuje Jiří Chmel. Novou práci našel v zeměměřičském podniku Geofyzika Praha, který zaměstnával mnoho odpůrců režimu.  

O setkání v jeho domě v Korozlukách, kde se hromadně podepisovalo prohlášení Charty, se dozvěděla Státní bezpečnost. „Policii upozornil můj soused, nějaký pan Buksa, místní pomocník VB. On nevěděl, že podepisujeme Chartu, ale nahlásil, že jsme se tam toho dne sešli,“ vysvěltuje Jiří Chmel. 

Od podpisu Charty se na něj soustředila intenzivní pozornost Státní bezpečnosti a v červenci 1978 byl nakonec zatčen: „Zatčení proběhlo kuriózně. Má první manželka bydlela v Kobylisích, v létě jsme tam bydleli u jejích rodičů. Volal nějaký pán, že mi přivezou ledničku. Místo toho přijelo auto plné estébáků z Mostu. Naložili mě do auta a vrátil jsem se za rok a půl.“

Nechtěli mě zavřít za Chartu, ale zpackali to 

Protože normalizační režim si dával záležet na zdání legality svých kroků i při perzekuci disidentů, Jiří Chmel neměl být uvězněn jen za to, že ve svém soukromém domě dával k podpisu prohlášení Charty 77. K jeho obvinění tedy přibyla ještě další položka: ve veřejném prostoru mostecké restaurace Luna měl prý přehrávat písničky Karla Kryla a text Charty 77, čímž se dopustil pobuřování. Během vyšetřování proti Jiřímu Chmelovi jako svědkové vystupovaly – dle jeho slov – podplacené kriminální živly, které měly toto lživé obvinění přednést i u soudu. 

K soudu došlo v říjnu 1978. „Byly to obrovské manévry, soud se odehrával s vyloučením veřejnosti, protože hrozilo přeplňování soudní síně,“ popisuje Jiří Chmel. Jeho obhájcem byl Josef Danisz, pozdější člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (a také spolupracovník StB). Kriminálníci, kteří byli podplaceni, aby proti Jiřímu Chmelovi svědčili, však před soudem výpověď změnili: „Přišli k soudu a řekli, že mě v životě neviděli. Jim se to rozpadlo přímo při soudním řízení. Oni mě nechtěli zavřít za Chartu, ale za toto.“ 

Během soudního řízení tak došlo k tomu, že Jiří Chmel byl odsouzen přímo za to, že v jeho domě několik lidí podepsalo Chartu 77. Jeho případ tak vzbudil velkou pozornost, prvního soudního řízení se účastnila Dana Němcová, při odvolacím řízení byl přítomen Václav Havel. „Lidé se opravdu lekli toho, že někoho zavřeli skutečně za podpis Charty, a ne za nějakou záminku. Zpackali to,“ říká Jiří Chmel. K jeho procesu „přifařili“ dalších pět obviněných, z toho tři signatáře Charty a ony dva kriminálníky, kteří proti němu původně měli svědčit. Jiří Chmel nakonec dostal osmnáct měsíců nepodmíněně za pobuřování. 

Z vyšetřovací vazby v Litoměřicích byl přesunut k výkonu trestu na Pankrác a posléze do Plzně na Bory. Tam se cítil lépe než ve vyšetřovací vazbě už proto, že zde potkal i další politické vězně: Petra Cibulku, Vladimíra Laštůvku, Aleše Březinu a zejména Františka Pitora, v té době více než padesátiletého muže, který byl z politických důvodů vězněn už v 50. letech. „Byl jsem pod jeho ochranou. On tam měl velké slovo, protože psal kriminálníkům dopisy a podobně. Měl tam velké slovo, byl velmi respektovaný a ušetřil mě řady věcí. Díky němu jsem to tam měl úplně fešácké,“ konstatuje Jiří Chmel. 

Pokud jde o návštěvy, Jiří Chmel do seznamu svých příbuzných napsal Karla „Kocoura“ Havelku, Charlieho Soukupa, Pavla Zajíčka a Miroslava Skalického, které vydával za své bratrance. Dvakrát se jim dokonce podařilo propašovat mu do vězení materiály Charty. Nakonec ale za to neunikl kázeňskému trestu, dvacet dní na samotce: „Betonové lůžko, v půl páté odevzdat deku, polovička stravy,“ popisuje podmínky v „díře“, ačkoli jedním dechem dodává, že si to tam chtěl „vyzkoušet“.

Během věznění se s Jiřím Chmelem rozvedla jeho první žena. Nebylo to z politických důvodů, žena byla také signatářkou Charty, během jeho nepřítomnosti si ale našla nového partnera. „To rozhodnutí mi přišlo, aniž by se mě kdokoli na cokoli zeptal,“ popisuje Jiří Chmel zkušenost rozvodu za mřížemi. „Ale zas tolik mi to nevadilo, naše manželství bylo unáhlené a naštěstí bezdětné.“

Na cestě do exilu

První dny po propuštění v lednu 1980 Jiří Chmel strávil v Plzni u Karla Havelky, poté se přesunul do Prahy a znovu začal pracovat pro zeměměřičský podnik Geofyzika. Nemohl už sice dělat vedoucího skupiny zeměměřičů, nadále však dostával dva platy figuranta, aby se mu nesnížil příjem. 

V nadcházejících měsících jezdil Jiří Chmel na soudní přelíčení s bývalým spoluvězněm Petrem Cibulkou, který během pobytu na Borech držel hladovky, což k němu opět připoutávalo pozornost Státní bezpečnosti. Usedlost Nová Víska, jejímž byl spolumajitelem, byla v té době již vyvlastněna a komunita směřovala k zániku: „Panovala tam mizerná nálada, k určitému dni bylo nutno budovu opustit. Z těch dvanácti lidí, co tam byli, potom asi deset opustilo republiku v rámci akce Asanace. Byl to jeden z důvodů, proč jsem i já nakonec přistoupil na vystěhování,“ vysvětluje Jiří Chmel. 

Jeho nová partnerka byla dcerou televizní osobnosti Štěpánky Haničincové a sama pracovala v Československé televizi jako úřednice. Jiří Chmel nějakou dobu žil ve vinohradském bytě Štěpánky Haničincové a herce Jana Přeučila, což pro všechny zúčastněné mělo vážné následky. „Přeučilovi zavedli odposlech telefonu, musel chodit na výslechy. Ředitel televize Zelenka mi nabídl televizní vystoupení, ve kterém bych pomluvil lidi z okruhu Charty. Za to by moje žena nebyla propuštěna ze zaměstnání a Štěpánka by nemusela zmizet z obrazovky. Já jsem to odmítl. Důsledkem bylo, že mou ženu okamžitě propustili a Štěpánka nesměla na obrazovku,“ popisuje situaci Jiří Chmel. 

„Choval se ke mně dobře, zval mě na svá představení. Ale nechtěl jsem vědět, jaká byla míra jeho spolupráce,“ říká Jiří Chmel o herci Janu Přeučilovi. (Ten pocházel z rodiny Františka Přeučila, jednoho z odsouzených v procesu s Miladou Horákovou, ale sám v době normalizace vstoupil do KSČ.) 

Jiří Chmel nakonec přišel o svou práci v Geofyzice a stal se jednou z obětí akce Asanace: Státní bezpečnost se ho snažila donutit k vystěhování na Západ. On sám se k tomu definitivně rozhodl po odjezdu blízkého kamaráda Karla Havelky v roce 1981.

Proces vystěhování běžel podle jeho slov hladce. Musel zaplatit částku několika tisíc, představující náhradu za jeho studium po základní škole. Dostal možnost odvézt si do zahraničí osobní věci a zařízení bytu. „Jeho“ estébák se s ním dokonce přišel „rozloučit“ na nádraží, když 28. dubna 1982 opouštěl republiku. Do zahraničí odcházel se svou ženou, jejich sedmiměsíčním synem a sedmiletou dcerou z manželčina prvního vztahu.

První měsíce ve Vídni

Jiří Chmel uvádí, že jako signatář Charty 77 dostal v Rakousku bez problémů politický azyl. Nemusel jít do uprchlického lágru, ale již na nádraží je přivítal úředník ministerstva, který jej doprovodil do prvního přechodného ubytování. „Druhý nebo třetí den jsem byl předvolán k výslechu na rakouské ministerstvo vnitra. Po určitých zkušenostech jsem věděl, že ani jim nebudu říkat úplně všechno. Věděl jsem, že i tam má Státní bezpečnost své lidi, takže jsem jim neprozradil, kdo mi dal podepsat Chartu a podobně,“ vysvětluje. 

Dokud nebylo vyřízeno azylové řízení, Jiří Chmel nesměl pracovat a byl s rodinou zdarma ubytován v bytě na Obere Donaustraße, kterým prošla v prvních měsících emigrace většina disidentů. Po necelém půlroce dostali od ministerstva vnitra přidělený třípokojový byt do stálého pronájmu. 

Jak uvádí, oba, ale zejména jeho žena, se potýkali s šokem ze západní společnosti, která je obklopovala nejen plnými obchody a pestrými ulicemi, ale i neomezenou nabídkou kulturních aktivit. Manželčina sedmiletá dcera nastoupila ve Vídni na přání Štěpánky Haničincové do místní české školy, i když Jiří Chmel byl proti tomu: „Bezpečně jsem věděl, že to je spolek, který hodně spolupracuje s československým režimem.“ 

Přestože v prvních letech nemohli Chmelovi příliš cestovat, s uprchlickým pasem se dalo bez víza jezdit jenom do Německa, Jiří si záhy našel práci jako nástrojař v malé firmě. Po čtyřech letech mohl žádat o rakouské občanství, on však tuto žádost ještě o něco odložil až do svých čtyřiatřiceti let, aby nemusel sloužit v rakouské armádě. 

Jiří Chmel se v Rakousku setkával se svými přáteli z undergroundu a účastnil se také exilových setkání v bavorském Rohru a ve Frankenu, které pořádalo křesťanské sdružení Opus Bonum v čele s Anastázem Opaskem. Velkým zastáncem undergroundu byl podle něj Pavel Tigrid, který, přestože patřil k jiné exilové generaci, držel nad undergroundem ochrannou ruku, zaměstnával například Jana Pelce a zasloužil se o vydání jeho knihy A bude hůř.

Život v Nachtasylu byl jako sinusoida

V roce 1985 se Jiří Chmel účastnil večírku na oslavu vydání nového čísla literárního čtvrtletníku Paternoster, jehož vydavatelem byl Zbyněk Benýšek a v redakční radě zasedal například Jiří Němec, Ivan Martin Jirous i Václav Havel. Večírek se konal v prostorách klubu Die Künstler ve vídeňské Stumpergasse. Právě tam připadl Jiří Chmel na myšlenku, že by chtěl také provozovat podobný klub, který by fungoval současně jako bar i prostor pro koncerty a výstavy. Zrodila se vize založení Nachtasylu. Nakonec ho Jiří Chmel otevřel právě na adrese, kde dříve sídlili Die Künstler. Prostory si pronajal roku 1986, ale do otevření baru v té době chyběl ještě celý rok a půl. 

„Nechtěl jsem to dělat na spolkové bázi, jako čistě český klub jen pro emigranty. Chtěl jsem to otevřít i pro rakouské publikum,“ vysvětluje Jiří Chmel. Bar, který si představoval, měl být skutečně „nočním azylem“, otevřeným až do čtyř hodin ráno, a trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo získat barovou koncesi. Nakonec ale uspěl a 1. září 1987 Nachtasyl konečně otevřel. 

V prvních dvou letech byl Nachtasyl platformou pro exilové písničkáře – Karla Kryla, Jaroslava Hutku, Sváťu Karáska, Charlieho Soukupa či Dášu Vokatou. Pořádaly se tu i výstavy exilových výtvarníků Zbyňka Benýška, Ondřeje Kohouta, Evy Vonešové či Petra Kouby. Jeho okruh přátel se postupně rozšiřoval, kromě lidí z undergroundu k nim záhy patřily i undergroundové „celebrity“ jako Pavel a Jelena Kohoutovi nebo redaktoři ze Svobodné Evropy. 

„Česká klientela by mě neuživila, většinu publika v Nachtasylu tvořili Rakušané,“ vysvětluje Jiří Chmel. K těm prvním patřili pankáči, obyvatelé dvou squatů v blízkém sousedství. „Pro mě to bylo nové, žádné pankáče jsem do té doby neznal, takže jsem se šel na ně podívat. Pro ně zas bylo nové, že za rohem měli hospodu otevřenou do půl čtvrté. Tak se stávalo, že do lokálu vlítlo třeba třicet pankáčů a dvacet psů a já jsem jenom zíral.“ Další klientelou se stali hudebníci vystupující v kavárnách, kteří přicházeli na drink po zavírací době svých domovských podniků. „Život Nachtasylu byl jako sinusoida, měl i nemožné fáze, kdy se do podniku nacpali narkomani a bylo těžké se jich zbavit,“ říká Jiří Chmel. Během let musel někdy čelit stížnostem sousedů a platit pokuty za noční hluk, takže později si na adrese Stumpergasse 53 pronajal i přízemí, kde zřídil Tagasyl – tedy „Denní azyl“. 

Postupně se ale dočkal velkého zájmu ze strany Rakušanů. Nachtasyl se ve Vídni stal vyhlášenou kulturní institucí, kam s oblibou přicházeli lidé inklinující k alternativě všeho druhu nebo lidé, kteří byli v rozporu se soudobým establishmentem, jako třeba dramatik Peter Handke. „Když mu po letech konečně uvedli hru v Burgtheatru, všechny primadony musely po premiéře na after party do Nachtasylu, protože jeho dcera Hamina Handke tam dělala dýdžejku,“ usmívá se Jiří Chmel. A v devadesátých letech zamířil do jeho podniku i prezident Václav Havel, vzápětí po setkání s Thomasem Klestilem.

Ta šeď a hrůza, kterou jsme zahlídli

Český exil samozřejmě v Nachtasylu oslavoval i ve dnech sametové revoluce. Velký večírek se tu konal v den, kdy odstoupila vláda Ladislava Adamce. 

„Z Československa jsem roku 1982 odjížděl s představou, že se už nikdy nevrátím. Nikdy bych nevěřil, že se vrátím už za sedm let,“ říká Jiří Chmel. Již v posledních listopadových dnech se spolu s dalšími emigranty vydal na československou ambasádu ve Vídni a žádali o víza. Úředníci však odmítali víza vydat a na několik hodin došlo k „obsazení“ ambasády. Téhož večera ovšem Jiří Chmel odcházel s povolením k návštěvě Československa. 

„První den byl totální šok. Ta šeď a hrůza, kterou jsme tady zahlídli,“ popisuje své pocity poté, co přejeli hranice. V Praze však vzápětí zažíval spolu s místními pocity euforie z nadcházející společenské změny. 

O návratu do Československa v té době neuvažoval, provoz Nachtasylu byl zatížen úvěry, které stále musel splácet. A navíc se mu naskýtala příležitost začít rakouskému publiku představovat českou alternativní hudební scénu – Plastic People, Psí vojáky a mnoho dalších kapel. Velmi populární se ve Vídni staly například koncerty Ivy Bittové. Nachtasyl v nadcházejících letech spolupracoval i s Českým kulturním centrem a s českou ambasádou. 

„V poslanecké sněmovně v té době byli samí kamarádi, ale bylo jasné, že dlouhodobě to takhle nepůjde,“ říká Jiří Chmel, jak sledoval polistopadový politický vývoj. On sám těsně po roce 1989 souhlasil s Václavem Havlem v tom, že KSČ by se neměla zakázat: „Nesmírně jsem mu důvěřoval, ale některé jeho kroky se mi zpětně jeví v jiném světle. Ale já jsem tady nežil. Mně ovšem nepřísluší to posuzovat, nebo dokonce si myslet, že Havel něco dělal špatně.“

Dva domovy 

Podobně jako další Češi z rakouského exilu, i Jiří Chmel nyní má dva domovy – jeden ve Vídni, druhých v Čechách, kde si pořídil dům blízko rakouských hranic.

Éra Nachtasylu skončila 13. března 2020, kdy podnik definitivně uzavřel v důsledku protipandemických opatření. Jak ale Jiří Chmel podotýká, v té době se už stejně snažil předat svůj podnik do rukou nového majitele, protože v šestašedesáti letech už neměl na jeho provozování dost energie. 

Jiří Chmel byl po roce 1989 rehabilitován, roku 2012 pak získal cenu Gratias Agit za reprezentaci Československa v cizině. V roce 2021 se dočkal toho, že Rudolf Peltan, jeden z estébáckých strůjců akce Asanace, který stál za jeho vystěhováním z republiky, byl odsouzen k podmíněnému trestu. 

„Díky tomu, že jsem podepsal Chartu, jsem se seznámil s celou řadou výjimečných lidí a osobností, se kterými bych se nikdy neseznámil, kdybych tento čin, který se zkraje zdál tak zoufalý, dovedl mě do vězení a do exilu, neudělal,“ ohlíží se Jiří Chmel za jedním ze svých životních mezníků.

„A to, že mi vyšlo i podnikání, mě posunulo mnohem dál, než by mě posunul jakýkoli život tady, kdybych tu zůstal, byl konformní a snažil se tu přežít.“