Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Choura (* 1967)

• narozen 13. dubna 1967 v Plzni

• jeho rodiče se seznámili během studií na technologickém institutu v Leningradě, oba pracovali ve Škodovce, otec Josef byl konstruktér turbín, matka Taťána projektovala jaderné elektrárny

• matka (za svobodna Gondži) pocházela z Ruska, její matka byla operní pěvkyně, její otec zažil blokádu Leningradu

• oba jeho rodiče odsoudili invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, otce kvůli tomu vyloučili z komunistické strany a na rozdíl od svých kolegů nesměl jezdit pracovně do ciziny

• vystudoval strojní průmyslovku, na technické vysoké škole pak obor tvářecí stroje a obrábění

• hned po vzniku hudebního klubu Divadlo pod lampou v roce 1990 tu začal pracovat, nejdřív při vysoké škole jako brigádník barman, pak bar vedl, v roce 1995 se stal ředitelem a hudebním dramaturgem

• od mládí ho zajímala alternativní hudba, jezdil na ilegální burzy desek do Prahy a na nepovolené koncerty punkových, elektronických a industriálních kapel

„Jsem inventář Divadla pod lampou,“ říká o sobě Petr Choura. Na podzim roku 2024 oslavil tento hudební klub, který dává prostor alternativním kapelám, 34 let své existence. A Petr Choura je stejný počet let v jeho službách. „Na prvním koncertu jsem v Lampě byl jako divák, na druhém za barem a od té doby je součástí mého života,“ říká. Vzděláním technik se chtěl věnovat vlastnostem materiálů, měl nastoupit do výzkumného ústavu. Sametová revoluce ale jeho plány zamíchala, ústav měl nejistou budoucnost a nebylo volné místo. Petr Choura se tedy rozhodl, že z vysokoškolské brigády v Lampě udělá svou trvalou práci. Koneckonců alternativní hudba, punk, elektronika, industrial, ho vždycky zajímala, za režimu jezdil na ilegální burzy desek a koncerty. V polovině 90. let se stal ředitelem Lampy a dělá tu hudební dramaturgii.

Ruské kořeny

Petr Choura se narodil 13. dubna 1967 v Plzni. Jeho rodiče, oba inženýři, se sem přistěhovali za prací ve Škodovce. Otec Josef Choura pracoval jako konstruktér turbín, matka Taťána (za svobodna Gondži), projektovala jaderné elektrárny.

Rodiče se seznámili během studií na technologickém institutu v Leningradě (dnes Petrohrad), odkud matka pocházela. Pamětníkova ruská babička byla operní pěvkyně, jeho děda ekonom. Pocházel z řecké komunity, žijící na Krymu, měl řecké občanství. „V Sovětském svazu s každým, kdo měl jakékoliv jiné občanství, nakládali jako s člověkem druhé kategorie,“ říká Petr Choura.

Z rodinného vyprávění ví, jak se to projevilo za druhé světové války během blokády Leningradu. Matka s babičkou ji nezažily, krátce před vypuknutím války odjely k příbuzným na Ukrajinu a zůstaly tam až do jejího konce. Naopak děda většinu války prožil v Leningradu. „Obrana města nesměla být neruská, lidé jiných národností byli deportováni. Děda se tomu vyhnul, víc než dvouletou blokádu prožil načerno, neměl nárok na žádné příděly, které jiní dostávali,“ vypráví pamětník. Podrobnosti se ale nedozvěděl, děda zemřel, když mu byly tři roky. Ví ale, že prarodiče se celou válku neviděli a děda se za svou ženou a dcerou na Ukrajinu dostal, až když obležení v lednu 1944 skončilo.

Petr Choura v dětství za prarodiči jezdil, ale Rusko mu k srdci nepřirostlo. „Není mi blízké, i když je to část mého já,“ říká. „Vím, že zobecňuji a nejsem žádný sociolog. Ale Rusové jsou podle mého hodně radikální - my to tak máme a tečka, víc nás nezajímá. Dívají se na všechno prostřednictvím sebe.“

Zmiňuje navíc, že „ruská společnost se k řadě lidí, které zná, nezachovala dobře“. Vybavují se mu spolužáci jeho rodičů z technologického institutu, kteří se hlásili k židovské víře. „Nepovažovali je za rovnoprávné, snažili se jich zbavit,“ říká. „V polovině 80. let, v období perestrojky, si mohli požádat o povolení k vystěhování. Jenže ve chvíli, kdy to udělali, oba vyhodili z práce, nemohli zůstat ve své profesi. Na povolení vystěhovat se čekali měsíce, ona byla doma, muž se živil jako taxikář. Mohli odjet jen se dvěma kufry, dnes žijí v Austrálii.“

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 oba jeho rodiče odsuzovali. „Matka se cítila jako Ruska, ale komunisty a ruskou politiku nenáviděla,“ říká pamětník. Stejně tak podle něj o více než padesát let později odsuzovala ruskou invazi na Ukrajinu. „Považovala ji za zvěrstvo ze strany Rusů,“ říká Petr Choura.

Otec jako člen komunistické strany kvůli nesouhlasu s invazí v roce 1968 neprošel takzvanou „prověrkou“, ze strany ho vyhodili. Mohl sice dál projektovat turbíny, nesměl ale spolu s kolegy jezdit do zahraničí, když se turbína uváděla do provozu. Musel také odejít z radnice, kde pracoval v kontrolním odboru. „Trval ale na tom, že jeho rozhodnutí nazvat okupaci okupací bylo správné,“ říká Petr Choura. „Že se věci mají pojmenovávat pravým jménem, i když za to člověk může být postižen.“ Matky se normalizační čistky nedotkly, protože jaderní projektanti do zahraničí nejezdili, věnovali se tuzemským Dukovanům a Temelínu.

Každopádně Petr Choura, stejně jako jeho o devět let starší sestra Irena, museli zapomenout na to, že by si vybrali školu podle svých představ. „Sestra nemohla na gymnázium, i když přijímačky udělala. Pracovala jako pomocná síla na poliklinice a pak se dostala na ekonomickou školu,“ vzpomíná Petr Choura. Protože oba rodiče byli technici, šel nejdřív na strojní průmyslovku a pak na technickou vysokou školu, studoval obor tvářecí stroje a obrábění.

Vzpomíná, že jeden učitel na průmyslovce se mu zmínil, že vzhledem ke svému „posudku“ může být rád, že se dostal vůbec na nějakou školu. „Nikdy jsem se nepídil po tom, co v něm bylo. Je mi to ukradené,“ říká. „Bral jsem to jako snahu režimu nás nějak ovlivňovat.“ Zato mu vadilo, že se nemůže svobodně dostat k deskám, které by chtěl poslouchat a k informacím o hudbě, která ho zajímala.

Tajné burzy desek v Praze

Za „velký zlom v pohledu na to, jak hudba může vypadat“ považuje chvíli, kdy u své sestry a jejího manžela narazil na desky anglické alternativní rockové skupiny The Cure, americké hardcore punkové skupiny Dead Kennedys či hudebně-výtvarného seskupení The Residents. „Začalo se mi otevírat, že existuje i něco jiného než Abba, Beatles nebo Rolling Stones, co není tak líbivé, ale možná to jde hlouběji,“ říká. „Nasměrovalo mě to do alternativních vod a začal jsem to vyhledávat.“

Když mu bylo nějakých patnáct, šestnáct let, začal Petr Choura jezdit do Prahy na ilegální burzy desek. „Člověk nevěděl, kde zrovna burza bude. Fungovalo to tak, že se šlo do metra, na některou přestupní stanici, tam člověk sledoval lidi. Desky mají charakteristický tvar, šlo poznat, kdo je nese. Lidi se začali bavit, pak někdo přišel a řekl: ‚Dneska jedem tam.‘,“ vypráví. „Jelo se na okraj Prahy, šlo se do lesa, desky se rozložily na zemi. Dvakrát, třikrát se to konalo na jednom místě. Pak se to profláklo, přijeli policajti, lidi se rozutekli, někoho sebrali a za týden to bylo podobné, jen se vyjelo někam jinam. Bylo to dobrodružné. “ Až ke konci osmdesátých let se začaly konat burzy oficiálně, pod hlavičkou SSM (Socialistického svazu mládeže).

Právě na burzách desek se také dozvídal, kde budou ilegálně vystupovat kapely, které hrály hudbu, jež ho zajímala – punk, elektronickou a industriální hudbu. Chodil na kapely jako Psí vojáci, mostecké Rádio, které se později přeměnilo v Lauru a její tygry, na plzeňskou Zastávku Mileč, z níž se stala Znouzectnost, příbramskou punkovou kapelu Bon Pari, pražskou kapelu Mrtvý miminka.

Když Československem projížděla britská industriální skupina Test Department, těšil se, že ji uslyší. „Byla jedním z nejdůležitějších a nejvlivnějších počinů rané průmyslové hudby, akustický industriál,“ říká Petr Choura. „Používali popelnice, na české vesnici s tím byl problém, popelnici měl každý za plotem.“ Kapela ale nakonec vystoupit nestihla, její přípravu na koncert ukončila policie.

Petr Choura zažil policií rozehnaných koncertů víc a vzpomíná, že někdy se policie chovala nečekaně prozíravě. „Jednou jsme byli na koncertu asi třicet kilometrů od Prahy někde u Staré Boleslavi,“ vypráví. „Policie koncert ukončila kolem osmé večer a první vlak odtud jel až ve čtyři ráno. Hrozilo, že ožralí a naštvaní lidé zdemolují nádraží. Policisté nás nabrali do autobusů, čekali jsme, že nás vezmou na výslech. Ale oni nás odvezli do Prahy k metru, tam autobusy otevřeli se slovy: ‚Vypadněte a zmizte.‘ Byl to od nich dobrý tah, všechny lidi legitimovali, věděli o nich. A proběhlo to daleko víc v klidu, než kdyby nás dusili někde v Boleslavi.“

Vzhledem k tomu, že Petru Chourovi v době, kdy jezdil na nelegální burzy a koncerty, nebylo ještě osmnáct let, StB se snažila dostat se na něj přes jeho rodiče. „Estébáci za nimi přišli několikrát domů a ptali se jich, jestli vědí, co jejich syn dělá a kde se pohybuje,“ vypráví Petr Choura. „Nesli to špatně, báli se, že mě vyhodí ze školy.“

Největší policejní akci ale Petr Choura paradoxně zažil na zcela legální akci v plzeňském Amfiteátru Lochotín, když se tu v roce 1987 konal režimem podporovaný koncert v rámci evropského mírového pochodu, který měl připomenout vraždu švédského premiéra Olofa Palmeho. „Komouši vůbec nevěděli, co sem dostávají,“ usmívá se Petr Choura. Měly zahrát tři české, tři východoněmecké a tři západoněmecké kapely. Choura se těšil především na Die Toten Hosen, jednu z předních punkových kapel německé scény a Einstürzende Neubauten, světového představitele industriálního žánru, tehdy na vrcholu kreativity. „Neubauteni část svých nástrojů vytvářeli z kovového šrotu, bubeníci si vybírali věci, které pak použili jako nástroje,“ říká Petr Choura. „Tady toho v kovošrotu nakoupili náklaďák a vysypali před pódiem.“

„Vystoupení Toten Hosen jsem prožíval jako velkou euforii, Lochotín celý vstal, kapela předala takovou energii, že i lidi, kteří to neznali, to najednou vnímali,“ vzpomíná Petr Choura. Při následném vystoupení „nějaké východoněmecké kapely“ se amfiteátr uklidnil. Jenže pak na pódium nastoupila tvář socialistické zábavy Michal David, kterého pořadatelé vybrali jako náhradu za Miroslava Žbirku. „Spustil ten svůj diskopříběh a Lochotín se znovu celý zvedl. Michala Davida vyhnal z pódia, vykamenovali ho, vypískali,“ popisuje Petr Choura. „Odešel dozadu, nastoupili policajti se psy, obstoupili pódium. Michal David se po nějaké době vrátil a koncert dohrál pod policejní ochranou. Bylo to absurdní.“

„Einstürzende Neubauten, kteří měli hrát po Michalu Davidovi, už nevystoupili. Došlo k potyčce mezi nimi a policajty, policajti po nich vystartovali, oni se do nich pustili,“ přibližuje Petr Choura. „Přijely autobusy, policisté do nich naložili Neubauteny společně s Toten Hosen a vyhostili je.“ Vzpomíná, že koncert skončil fiaskem a v médiích se poté objevily zprávy, že vše vyprovokovali „mírotvorci z Německé spolkové republiky“.

Inventář Divadla pod lampou

O dva roky později, během sametové revoluce, byl už Petr Choura ženatý, s tehdejší manželkou Veronikou, profesí knihovnicí, se potkal na punkových koncertech. „Když to začalo, byli jsme někde u manželčiných příbuzných, nic jsem nevěděl,“ říká. V pondělí ráno si ale, jako každý den, než odešel do školy, pustil Hlas Ameriky a slyšel, že studenti vstupují do stávky, jeden student je po zásahu policie mrtvý, v zemi jsou velké nepokoje. „Měl jsem vyvalené oči,“ vzpomíná. „Říkal jsem si, že by konečně?“

Tehdy dvaadvacetiletý Petr Choura odešel do školy a čekal, že tam se dozví víc. „Přišel za námi jeden z učitelů a říkal, ať se do toho nemontujeme, že to je pražská záležitost,“ vzpomíná. „Už podle toho, jak na nás mluvil, bylo jasné, že to je něco víc než dosud.“ Další den měli studenti praxi ve Škodovce a dohodli se, že se ke stávce připojí. Protože tahounem dění byli studenti medicíny, odešli na Lochotín před budovu jejich školy. „Pak už se každý den dělo něco dalšího, dělali a roznášeli jsme plakáty, jezdili jsme do Prahy, snažili se aktivně šířit informace,“ vypráví. „Bylo pro mě důležité být toho součástí. Ale neměl jsem žádné politické ambice, nikam do popředí jsem se netlačil.“

V roce 1989 byl Petr Choura ve čtvrtém ročníku vysoké školy, která se podle něj hodně změnila. „Otevřely se nové obory, dostaly jsme možnost zvolit si individuální studijní plány,“ říká. Téhle možnosti využil, poslední ročník si rozdělil do dvou let. Chtěl se více věnovat vlastnostem materiálů, část tohoto předmětu studoval ve zkušebně materiálů na Orlíku. „Materiály mě zajímaly, měl jsem plán, že nastoupím do Výzkumného a zkušebního ústavu,“ říká. Ale devadesátá léta byla živá, výzkumný ústav procházel restrukturalizací a to jeho plán zhatilo.

„Nechtěl jsem jít do Škodovky,“ vypráví. Rozhodl se proto, že zůstane u práce, kterou dělal jako brigádu při vysoké škole – bude dělat barmana v hudebním klubu Divadlo pod lampou. Brzy si „vzal bar pod sebe“ a když kolem roku 1995 odcházel z Divadla pod lampou dosavadní ředitel Ivan Jáchim (pozdější provozovatel plzeňského Dominik centra, které pořádalo větší kulturní akce a ředitel Měšťanské besedy), přihlásil se na jeho výzvu do výběrového řízení a stal se ředitelem Lampy, kterým je až dodnes.

„Na prvním koncertu jsem v Lampě byl jako divák, na druhém za barem a Lampa je od té doby už třicet čtyři let součástí mého života,“ říká Petr Choura. „Jsem inventář.“ Divadlo pod lampou v podobě hudebního klubu vzniklo v listopadu 1990. Slovo „divadlo“ si v názvu nechalo jako odkaz na minulost, v 70. letech bylo v jeho prostorách opravdu divadlo malých forem. Nové Divadlo pod lampou vzniklo původně v rámci Městského kulturního centra, pak se stalo příspěvkovou organizací města Plzeň. Do vínku si dalo úmysl „prezentovat začínající hudební skupiny, menšinové hudební žánry a alternativní kulturu.

O vznik Lampy se podle Petra Choury zasloužil především Ivan Jáchim a Hana Boříková. „Oba dělali na Městském kulturním centru a snažili se v 90. letech vytvořit prostor, který by byl otevřený k okrajové kultuře,“ říká. Dům, kde Lampa sídlí, byl začátkem devadesátých let vrácen v restituci původnímu majiteli a ten se ho později rozhodl prodat. Divadlo mělo sice předkupní právo, ale nemělo peníze. „Věděl jsem, že Plzeň plánuje protidrogové centrum a hledá pro ně místo. Nabídli jsme městu, že kdyby objekt, kde Lampa sídlí, koupilo, mohlo by pod jednou střechou vytvořit kulturní i sociální centrum, my bychom byli dole a centrum protidrogové prevence nahoře,“ popisuje Petr Choura projekt, který Plzeň přijala za svůj.

Mezi lety 1997 a 1998 proběhla rekonstrukce objektu, do roku 2000 se dodělávalo odhlučnění prostor. „Po všech těchto těžkostech vznikl v Čechách naprosto ojedinělý projekt kulturně sociálního centra s podporou města, kde pod jednou střechou sídlí Centrum protidrogové prevence a terapie a kulturní klub, orientovaný na mladou generaci,“ dočteme se na stránkách Lampy.

Právě díky faktu, že město přispívá asi polovinou na zhruba sedmimilionový rozpočet Divadla pod lampou, patří k nejdéle fungujícím plzeňským klubům. „V devadesátých letech se do vedení města dostávali kultuře naklonění lidé jako Marcel Hájek nebo Vladimír Líbal,“ říká Petr Choura. „Dodnes se nám daří městu vysvětlovat, že podpora takových aktivit je důležitá. Plzeň je do kulturní sféry velmi otevřená.“

Lidé chodili na všechno

Na začátek 90. let vzpomíná Petr Choura rád. „Rozpad východního bloku nakopl celou Evropu, energie se přenesla do celé kulturní sféry, byla to jedna z nejotevřenějších dob, myslím, že tohle se už nebude opakovat,“ říká. „Byla to doba obrovského uvolnění, svobodomyslnosti, všechno se míchalo se vším, zkoušeli se nové věci. Jsem rád, že jsem to zažil. Bylo skvělé cítit volnost a uvědomovat odpovědnost, která z toho vyplývá.“

Dívá se na to očima člověka, který stavěl a dodnes staví program hudebního klubu. „Lidi byli nadržení na cokoliv. Přivezl jsem neznámé jméno a lidi na ně šli, jen proto, že to tu předtím nebylo,“ vzpomíná. Kolem poloviny 90. let se ale nálada začala měnit. „Lidé si začínali vybírat, navíc začali zjišťovat, že muziku zase tolik nepotřebují, že potřebují holky a holky kluky. Vznikly hospody – kluby, část publika se vytratila do těchto míst. Situace přestala být pro hudebního dramaturga tak jednoduchá jako byla na počátku 90. let.“

Chlubí se tím, že do Lampy tehdy přivezl třeba Project Pitchfork, elektronickou hudební skupinu z Hamburku nebo The Tiger Lillies, tříčlennou kapelu z Londýna.

Pokud jde o českou scénu, cílem Lampy je podle Petra Choury „vytvořit prostor pro prezentaci mladých kapel z okrajové sféry, vytahovat věci, které rostou, podporovat kreativitu v hudbě“. „Někdy máme víc metalu, někdy punku nebo elektroniky,“ říká. „Kopírujeme to, jak se vyvíjí hudební scéna.“ Na pódiu Lampy v době svých začátků vystoupili třeba Tata Bojs, Divokej Bill, Vypsaná fiXa či Wohnout.

Na prknech Divadla pod lampou se také odehrává projekt Múza, vyhledávání a podpora talentovaných hudebních souborů s vlastní autorskou tvorbou. Projekt kdysi vznikl na plzeňském Masarykově gymnáziu, vymyslel ho hudebník Jan Šimon, známý z kapel Positive Mind či Radosta. „Dnes projekt vedeme my,“ říká Petr Choura. „Ale Honza je stále jeho součástí, všechny změny s ním konzultuji.“

Přihlásit se může jakákoliv kapela či interpret, podmínkou je, že zatím nevydal oficiální hudební nosič prostřednictvím hudebního vydavatelství. „Hlavní cenou je bezplatný pobyt v profesionálním nahrávacím studiu,“ vysvětluje Petr Choura, proč se mohou účastnit jenom kapely, které tuhle zkušenost nemají. Soutěže jsou dneska vlastně dvě, o jednom vítězi rozhoduje odborná porota a o druhém diváci.

Vzpomíná, že Múzy se kdysi účastnila třeba skupina Mandrage, ze které se pak stala jedna z nejlepších kapel českého pop rocku. „Pomáháme kapelám v rozvoji, letos budeme mít 34. narozeniny, za tu dobu máme vazby, doporučíme kapely do jiných klubů nebo jako předkapely, pomáháme jim v rozvoji,“ říká Petr Choura. „Když se Mandrage poprvé přihlásili, bylo muzikantům třináct. Nikdy nevyhráli, ale nějaký startovací bod jim to poskytlo. Ocenili jsme jejich bubeníka Matyáše Vordu, dostal krabici tatranek. Mandrage už sice nefungují, ale Mates je v republice jeden z nejlepších ve stage designu, vizualizaci a věcech kolem jevištní grafiky.“