„Hrály se tam opravdu pěkné kusy, jen potom, když přišli komunisté, tím to skončilo. Hráli jsme ještě potom hry Dědeček, Dohazovačka nebo tak. A jako na vesnici, lidé měli rádi, když slyšeli operetu a veselohru. Smáli se. A komunisté chtěli samé pokrokové o práci a tak. Řekli jsme jim, že lidé přijdou z pole unavení, že mají ruce vytahané pomalu až k zemi a že se rádi zasmějí nebo pobaví. Ne, prý musíme lidi předělat. Pro deset lidí bude někdo hrát divadlo? Prý i pro těch deset. Tak tím jsme skončili.“
„Ten Polák často přišel a volal: ‚Fraulich – paní, světla zase jsou nad Fulnekem.‘ To pouštěli světlice. Kolem létalo, Němci tomu říkali ‚kaffeemühle‘, takové malé letadlo. Mělo zvláštní zvuk. Tak on zavolal: ‚Fraulich,‘ a ‚Honem se šla podívat!‘ A ona na mě vždycky, že mám zůstat u dětí. A já si řekla, že chci také vědět, jaké to ‚licht‘ je. A když on zavolal ‚Fraulich‘, tak jsem byla venku rychleji. No a my dva volové, že to tak musím říct, jsme se postavili na místo, kde bylo vše volné, nikde žádný strom ani nic. Nad Fulnekem ta letadla shazovala světlice a najednou to ‚kaffeemühle‘, což nás vůbec nenapadlo, se začalo vracet směrem k nám. Najednou pustilo světlici a vidělo, že tam stojíme, tak začalo střílet. Polák jen zařval: ‚K zemi!‘ Tak jsme se plazili pod dům a štěstí bylo, že to byl starý dům a my se schovali pod střechu. Dnes už se ta střecha dělá jinak. Tam jsme byli přilepení na stěně a nad námi se to sypalo ze střechy. Víckrát už mě od hrůzy ‚licht‘ nezajímal. A řeknu vám, že za 50 let, můj syn – oni to dělají každý rok na Silvestra, jdou na branecký kopec, tady na ten Babinec, a dívají se, jak je osvětlený Hradec, jak se střílí – jednou nebo dvakrát po mně chtěli, ať jdu s nimi. A najednou někdo u hřbitova pustil světlici. Za těch 50 let se ve mně ozvala ta hrůza, kterou jsem zažila, když po nás stříleli. Že jsme se tak oba doplazili a přilepili na stěnu. Z nás nebylo nic.“
„Šli pro otce. Opravovala se cesta k Hradci, respektive k Opavě, tam rozbíjel kamení. Dělali na cestě, co bylo zrovna potřeba. Vzali jej do Skřipova na četnickou stanici, vyslýchali ho a večer jej přivezli domů, že bude vyšetřování pokračovat druhý den odpoledne v Opavě. Ale hned ráno pro něj přišli a odvezli jej do Opavy. V Opavě byl nějaký čas. Pak jej přesunuli do Litoměřic, kde byl soud. Odsoudili ho tam za nedokázanou věc. Nepřiznal se. Nedostali z něj nic. Ani ty ženy jej neprozradily, že tam chodil. Tak za nedokázanou věc dostal čtyři roky. A pak je odvezli do Německa.“
– „Kam se dostal v Německu?“ – „Kribo?. To je mezi Berlínem a Halle.“ – „A co tam dělal?“ – „No, co tam dělal. Myslím, že v Litoměřicích byl na samotce šest týdnů. Museli být sami zavření v pokoji. To víte, on nám to všechno ani neřekl, jaké to bylo. Jenom řekl, že měl spočítané hřebíky, kolik jich je v podlaze, kolik v nábytku. Myslel si, že se zblázní. V Kribo? Vozili je na letiště, tam kdesi sebrali olej – mazání pro letadla, a tím olejem si přimašťovali jídlo, které dostali. Tak si ho tak přimašťovali.“
8. srpna 1928 se v obci Skřipov na Opavsku narodila Anně a Adolfu Kořeným dcera Jarmila. Otec jí vyprávěl o bojích v italských horách, kam se dostal jako voják za první světové války. Ona sama slovo „válka“ pochopila v říjnu 1938, kdy sledovala obsazení obce německou armádou. Od té doby se život ve Skřipově výrazně změnil. Českého faráře nahradil Josef Slanina, v jehož dětském sboru až do konce války zpívala. Nejhůře nesla, když v červnu 1943 zatkla otce německá policie za poslouchání zahraničního rozhlasu a odvezla jej po soudu v Litoměřicích do Německa. S matkou a ostatními sourozenci se museli v lednu 1945 vystěhovat, aby uvolnili místo pro německou rodinu. Sama pak skončila jako služka u Němky Davidové v Horních Dvorech, kde málem přišla o život při leteckém ostřelování. Konec války a přechod válečné fronty přečkala v rodné obci ukrytá ve sklepě. Po válce se v oděvním závodě vypracovala na kvalifikovanou šičku, ovšem v roce 1950 musela přejít do těžkého průmyslu v Brance u Opavy. Do Vítkovických železáren odmítla nastoupit. Stejně tak odmítla hrát v ochotnickém spolku komunisty preferované „pokrokové“ hry. V době natáčení v roce 2024 žila v Hradci nad Moravicí.
Školní fotografie žáků Základní školy ve Skřipově. Jarmila Chovancová stojí v třetí řadě odspoda druhá zleva v černých šatech s tmavými vlasy. Na fotografii je i řídící učitel Richter, 1937
Školní fotografie žáků Základní školy ve Skřipově. Jarmila Chovancová stojí v třetí řadě odspoda druhá zleva v černých šatech s tmavými vlasy. Na fotografii je i řídící učitel Richter, 1937
Rodiče s prvními vnoučaty. Vlevo sedící je matka Anna Kořená, nad ní její manžel Adolf Kořený s vnučkou Marií. Uprostřed sedí nejstarší sestra Vlastimila, nad ní stojí Jarmila Chovancová a manžel sestry Vlastimily Jan Hon a jeho rodiče, manželé Honovi s vnukem Janem, 50. léta 20. století
Rodiče s prvními vnoučaty. Vlevo sedící je matka Anna Kořená, nad ní její manžel Adolf Kořený s vnučkou Marií. Uprostřed sedí nejstarší sestra Vlastimila, nad ní stojí Jarmila Chovancová a manžel sestry Vlastimily Jan Hon a jeho rodiče, manželé Honovi s vnukem Janem, 50. léta 20. století
Ochotnické divadlo ze Skřipova při secvičování hry Perly Panny Serafinky. Zcela vlevo paní Satková v roli Serafinky, zcela vpravo Jarmila Chovancová. Hraběte hrál Josef Balhar – na fotografii s kloboukem. Muž v černém je vedoucí souboru učitel Král ze Skřipova, mezi lety 1951–1952
Ochotnické divadlo ze Skřipova při secvičování hry Perly Panny Serafinky. Zcela vlevo paní Satková v roli Serafinky, zcela vpravo Jarmila Chovancová. Hraběte hrál Josef Balhar – na fotografii s kloboukem. Muž v černém je vedoucí souboru učitel Král ze Skřipova, mezi lety 1951–1952
Na svatbě bratra, rodiče už v té době nežili. Zleva otcova sestra Anna Mazurová, Libuše Hánová s dvouletou dcerou Svatavou, sestra Vlastimila Honová, bratr Adolf Kořený, Jarmila Chovancová, sestra Marie Říčná. Fotografie před posledním domem v zahradě Faustmanů, ve kterém bydlela po válce, než se odstěhovala do Hradce nad Moravicí, počátek 60. let 20. století
Na svatbě bratra, rodiče už v té době nežili. Zleva otcova sestra Anna Mazurová, Libuše Hánová s dvouletou dcerou Svatavou, sestra Vlastimila Honová, bratr Adolf Kořený, Jarmila Chovancová, sestra Marie Říčná. Fotografie před posledním domem v zahradě Faustmanů, ve kterém bydlela po válce, než se odstěhovala do Hradce nad Moravicí, počátek 60. let 20. století
Výrobní dílna s pásovou výrobou v Braneckých železárnách při montáži zámků. Jarmila Chovancová je v pohledově levé řadě, pátá v pořadí, 70. léta 20. století
Výrobní dílna s pásovou výrobou v Braneckých železárnách při montáži zámků. Jarmila Chovancová je v pohledově levé řadě, pátá v pořadí, 70. léta 20. století
Rodinná fotografie ze svatby syna Stanislava. Zleva syn Stanislav, manžel Jan, nejmladší syn Tomáš, syn Jan ve vycházkové vojenské uniformě, sedící Jarmila Chovancová, 1980
Rodinná fotografie ze svatby syna Stanislava. Zleva syn Stanislav, manžel Jan, nejmladší syn Tomáš, syn Jan ve vycházkové vojenské uniformě, sedící Jarmila Chovancová, 1980
Jarmila Chovancová jako Mikuláš při mikulášské nadílce Svazu tělesně postižených z Hradce nad Moravicí v kulturním domě v Brance u Opavy, 80. léta 20. století
Jarmila Chovancová jako Mikuláš při mikulášské nadílce Svazu tělesně postižených z Hradce nad Moravicí v kulturním domě v Brance u Opavy, 80. léta 20. století