Heřman Chromý

„Nás 9. 4. [1986] sbalili, i to měli docela dobře připravený, protože věděli, že ten den půjdu do práce o něco později, poněvadž byl výplatní den. A já jsem vždycky už rovnou čekal v bance – dělal jsem finančního referenta a vozil jsem peníze, protože paní Borušová byla žena a tak dále. A oni nechtěli, abych jel s pracujícími… Byl by to signál ‚sebrali Chromýho‘, byla to hodně utajovaná záležitost. Takže mě sebrali, když jsem hezky vstal v sedm a na osmou hodinu jsem pospíchal nahoru… Pospíchal jsem do banky, už jsem nepospíchal, protože mě sebrali hned u vchodu. Říkal jsem: ‚Já musím do banky,‘ – ještě jsem byl takovej naivní – ‚dneska je den výplaty.‘ Dneska je den výplaty a den odplaty. To jsem samozřejmě netušil, že je zavřenej Jirka Pavlíček a Honza Dusů [mělničtí disidenti, Jan Dus je evangelickým farářem], které po čtyřiceti osmi hodinách pustili. A jelikož jsem byl šéf, jelikož u mě ta činnost byla markantní, tak jsem jim stál pravděpodobně i za ten inscenovanej dopis. A to jsou a la padesátá léta, kdy vlastně podvrhli dopis, montáž některých mých věcí, které jsem skutečně napsal, které mi postupně při výslechu ukazovali, abych se pak v závěru dozvěděl, že to byl dopis – a to už jsem nečet, ale to tam je někde zamontovaný – že jsem nadával prezidentovi.“

„Všichni byli sledovaní a všichni prošli výslechy, kde museli potvrdit, že jsem jim dával knížku, že jsem je ovlivňoval. A nejlepší věc byla, že jsem dokonce špatně vychovával svoje děti. Svědectví podával můj spolupracovník přes kancelář – komunista, vynechám jméno, budeme mu říkat Jiříček – který proslul tím, že žil jako já v panelákovém bytě a že si na jednom patře manželé dvou rodin prohodili manželky. Pak se rozvedli, ale prohodili si je. To bych řek, že to byl docela slušnej výkon. Já jsem chodil na brigády, nepřicházelo nic takového v úvahu. Dokonce našli i jednu dívčinu, která měla tvrdit, že se mnou měla mimomanželský poměr. Ne že bych o něj nestál, byla hezká, ale neměl jsem. Ona to pak před soudem odvolala. A taky, mimochodem, žije v Kanadě, taky jí to pomohlo do Kanady, protože oni neměli zájem o tyhlety lidi, aby dál říkali… Jeden z těch svědků, kteří potvrzovali, jakej jsem špatnej pracovník… Spolupracovnice v pokladně, nová po tý starý paní Borušový, který já jsem pomáhal, zaskakoval, tak ona taky, soudružka, tvrdila pravý opak. Takže na tohle cílili a já jsem dlouho přemýšlel, proč to dělají. Pochopil jsem to. Oni chtěli, abych to na ně napráskal. ‚Vždyť to není pravda,‘ jsem měl říkat: ‚to oni to byli!‘ Protože se stalo, že jeden můj spolupracovník, který dělal se mnou v kanceláři, mi přines knihu od Frolíka – Frolíkovy paměti. On to byl Pražák, studoval v Praze, tak tam měl zase jiný kontakty. Tak to měli zmáknutý. Ale to se jim nepodařilo, z toho jsem měl obrovskou radost.“