Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Chválová (* 1934  †︎ 2012)

• narozena v roce 1934, sirotek

• dětství u příbuzných ve starých Lidicích

• vyhlazení Lidic

• výběr na převýchovu

• pobyt v dětském domově v Puschkau

• vybrána do rodiny nacisty Otto Kuckucka na Rujaně

• nalezení pátrací skupinou v roce 1945

• práce v Památníku Lidice

• zemřela v roce 2012

Pamětnice Emílie Chválová se v Lidicích nenarodila. Její rodiče žili v Berouně. Maminka pracovala v Berouně na statku, otec Emil Černý tam byl zaměstnaný jako kočí, zůstali ale nesezdáni a maminka po porodu zemřela. Emílie se narodila 15. 2. 1934 a dostala příjmení po mamince – Frejová.

Vlastního tatínka v dětství nepoznala. Do tří let žila v Ledči nad Sázavou. Ujala se jí paní, která rodila současně s maminkou a měla malou holčičku, vzala si tedy Emílii na kojení k sobě. Potom Emílie odešla k příbuzným do Buštěhradu. Maminka byla z pěti sourozenců, a protože její bratr Václav Freja se ženou Růženou nemohli mít děti, vzali si Emílii k sobě. Maminka Růženy, babička Hanzlíková, měla dům v Lidicích, tak se tedy rodina ocitla tam. Strýček byl hutník, pracoval v kladenské Poldovce. Tetu Růženu neměla Emílie příliš v oblibě a často utíkala k babičce do Buštěhradu. V domě Hanzlíkových (číslo popisné 70) žila ještě v jedné větší místnosti v podnájmu rodina Václava Hanfa se třemi dětmi. Emílie spala v kuchyni s babičkou.

Dětství bylo plné povinností, děti s naprostou samozřejmostí v rámci svých sil pomáhaly rodičům, ženy je často brávaly pracovat na pole třídit řepu, okopávat, vybírat brambory a podobně. Když děti začaly chodit do školy, musely se po vyučování postarat o domácí zvířata, vyhnat kozu na pastvu nebo napást husy. Emílie Frejová chodila v roce 1942 do druhé třídy. Od druhé třídy se užila kromě základních předmětů taky němčina, která pro Emílii už brzy začala mít zcela praktický význam. Vyučoval se také katechismus, ten měl na starosti lidický farář Josef Štemberka, ale jeho autorita nebyla příliš silná. „My jsme si z něho nic nedělali,“ vzpomíná Emílie Frejová. „Ten vždycky dával ,buráky‘, když jsme něco provedli. On si třeba sedl na lavici, vyprávěl nám a my jsme mu přišpendlili celý ten hábit, on povídal a pak se zvedl a už to lítalo: ,Kdo to udělal!?‘ My jsme si z něho nic nedělali.“

Obsazení Lidic

Když došlo 9. června večer k obsazení Lidic, Frejovi viděli, že se děje něco mimořádného. Z oken svého domu, který stál vysoko nad vesnicí na jižním svahu, pozorovali v dálce buštěhradskou silnici, na které se řadily neznámé vozy. Emílii poslali spát, dospělí zůstali vzhůru. Kolem jedné v noci se ozvalo bušení na vrata. Václav Freja šel otevřít, do domu vnikli vojáci. Emílie s tetou Růženou musela odejít do školy a nad ránem pro ně přijely nákladní automobily.

„Asi kolem čtvrté, půl páté najela auta krytá plachtou a nařídili ženám a dětem, aby nastoupily do těch aut. A jeli jsme přes Buštěhrad. Jenže Buštěhrad už věděl, co se v Lidicích děje. Můj strejda a bratranec, on byl už starší, se přiblížili k Lidicím a viděli, jak jsme obšancovaní kolem dokola Němci a že nás odvážejí. Teta stála v Buštěhradě, jak je zastávka, a říkala: ,Viděli jsme, jak ta auta s vámi jela do Kladna,‘“ vypráví Emílie Chválová.

V tělocvičně se zdržovala spolu s Věrou Vokatou, kamarádkou ze sousedství. Všechny děti musely k prohlídce do vedlejší místnosti a po ní dostaly na krk cedulku. Nucený pobyt v reálce trval tři dny. Pak se nacisté rozhodli oddělit děti starší jednoho roku od maminek. Odehrála se scéna plná emocí, pláče a hrůzy. Odvezli děti na kladenské nádraží a pak vlakem do Lodže. Ve vlaku s nimi jely zdravotní sestry. „To jsme přijeli do Polska,“ vypráví Emílie Chválová, „to bylo v tom Litzmannstadtu, v Lodži, v prvním poschodí jsme byli, velká místnost, hala, tam jsme spali na betonu, protože to byla továrna, kde se něco vyrábělo. A to nebylo jen pro nás, pro Lidické... to byl sběrný tábor Poláků, dětí, ale my jsme byli v prvním patře uzamčení.“ Starší děti se staraly o menší. Při jídle starší děvčata krmila nejdříve malé děti, býval chleba s marmeládou a kafe, máčela jim to na kaši. Místo plenek se používaly košilky a podobně.

Život, nebo smrt

Zásadní výběr, kdy se rozhodlo o životě a smrti lidických dětí, proběhl asi za měsíc. Emílie Chválová si pamatuje, že je vyvolávali jménem, ale upozorňuje, že pamětnice Marie Šupíková si to pamatuje jinak, podle ní prý na děti pouze ukazovali. Pamětnice se domnívá, že vyvolávali podle údajů z Kladna. Vybrali nejprve osm dětí, pak přibrali ještě Václava Hanfa. Eva Kubíková prý mezi nimi nebyla. Pamětnice se domnívá, že Kubík měl vyjednáno, že příbuzní z Německa si Evu vezmou k sobě. Naopak si pamatuje, že tu s nimi byla Dáša Veselá. „My jsme slyšeli, že je (děti) zabíjejí. Tak když nás devět vybrali, tak jsme říkali: ,Děvčata a kluci, ahoj, asi nás zabijou, ale nedá se nic dělat.‘ My jsme nepočítali, že devět vyberou a zbytek zabijou.“ Strach prý nepociťovali.

Těchto devět lidických dětí odvezli do jiného tábora v Lodži. Byly v něm mnohem lepší podmínky. Děti měly přidělenou polskou dozorkyni. Ta je dokonce jednou vzala na návštěvu k sobě domů. Z tábora v Lodži odcestovala skupinka do dětského domova v Puschkau. Tam už se o ně starali kuchaři a uklízečky, děti měly zvláštní pokoj, byly odvšivené, chodily každý den do školy. „Tak tam nás vykoupali a dali dohromady, večer v jídelně bylo prostřeno, dostali jsme najíst, ráno snídaně, do školy, když jsme přišli ze školy, dělali jsme úkoly. Dělali jsme i na zahradě a podobně. Ale ne že by nás nutili, prostě dobrovolně, byl tam písek, cestičky jsme si uhrabávali. Tam už jsme museli mluvit jenom německy. Já už byla v druhé třídě, my jsme mluvili pár slov, ti z první třídy se to ještě neučili, ale byli jsme zticha, protože když jsme řekli něco česky, tak nás zmlátili. Tak jsme si dávali pozor. Ale prostě už tam byl řád.“ Výchova tam probíhala podle zásad organizace Lebensborn.

V té době měly děti ještě svoje jména. Byly v péči lékařů. Když například Emílie Frejová onemocněla příušnicemi, nakazila se od ní i Věra Vokatá, protože se často zdržovaly spolu, a obě skončily izolované na samotce. Ve volném čase se děti staraly o zahradu, odpoledne chodily na procházky. Vesnička nebyla velká a děti se tu mohly pohybovat volně. Dozor ale byl, i když ne tak nápadný. Když se jednou Emílie a Václav Hanf zdrželi na cestě domů ze školy, přišli pro ni příslušníci SS. Děti dodržovaly disciplínu dobrovolně.

Později začaly s Věrou Vokatou pomáhat jedné vychovatelce v domově pro malé děti v Blüttenau. Pečovaly o miminka do jednoho roku. Po půl roce se ale musely vrátit do Puschkau, protože v té době tam přijel Otto Kuckuck vybrat si děvče k adopci. Vybral si Emílii a odvezl ji do Sassnitzu. „Byl to gestapák, ale ke mně se choval dobře,“ vzpomíná pamětnice.  Jeho manželka Friede k ní byla laskavá, ale Emílie někdy zneužívala, že má otčímovu důvěru a těšilo ji, když Kuckuck své manželce kvůli ní vynadal. Jejich manželství bylo bezdětné. Ponechali jí dokonce její jméno v poněmčené podobě Emilie Frey. Měli psa Sentu, Emilie ho milovala. Měla k rodině hezký vztah a o nacistické činnosti Otto Kuckucka v té době nevěděla a nechce o ní dnes mluvit. Je ale známou skutečností, že Kuckuck byl velitelem koncentračního tábora na Rujaně.

Na podzim 1945 byl ostrov Rujana osvobozen Rudou armádou, Kuckuck odjel v ponorce do Hamburku, manželku a Emílii tam nechal. Manželka trpěla zánětem žil a nemohla dobře chodit, a když zůstaly samy i bez služky, Emílie pomáhala s domácností. Kuckuck se po válce skrýval, a když byl dopaden a souzen, Emílie, už jako dospělá, jela do Německa svědčit.

Návrat do Československa

Po osvobození Rujany tam v létě 1946 přijela pátrací skupina z Československa v doprovodu sovětských a amerických vojáků. „Voni přinesli fotografii z druhé třídy školy. A nápis Lidice byl vymazaný. Ptali se, jestli vím, kdo to je a co to je. Já povidám, že jo. Že to jsou děti ze školy a pan učitel Šimandl. A kde to bylo? Já povidám, že v Lidicích u Buštěhradu. Ale česky jsem neuměla, to jsem říkala německy.“ Po odjezdu pátrací skupiny pro povolení do Drážďan zůstala s Emílií stráž, potom se pro ni vrátili a jeli na hranice. V Děčíně ji převzala paní Musilová z Lidic a převezla ji domů. Co se stalo s Lidicemi, jí vysvětlil tlumočník.

„První, co bylo, když mě přivezli, tak jsme přijeli do Lidic. A to jsem viděla tu hrůzu. A to jsem začala nenávidět Němce. A pořád jsem říkala, vždyť ale oni takoví nebyli... No ale udělali to. A to bylo pro mě to, že jsem se úplně nervově zhroutila.“

Setkala se s rodinou, tetu Růženu Frejovou ale nepoznala, asi proto, že k ní dřív neměla dobrý vztah, ostatní ano. Strýček Václav byl mezi popravenými. Nejprve žila u tety v Kladně. Ve škole se učila znovu česky. Pak odjela na půl roku do Anglie, spolu s Václavem Hanfem z Lidic byli zařazeni do skupiny židovských dětí, které odjely na ozdravný pobyt do Anglie. Později po válce se o ni přihlásil její vlastní otec Emil Černý. Dozvěděla se, že se ji snažil zachránit, už když byla s ostatními lidickými občany ve dnech 10.–12. června 1942 internována v kladenském gymnáziu, ale protože nebyla oficiálně jeho dcera, nepodařilo se mu to. Teprve po válce si ji mohl vzít do Teplic do své rodiny. Emílie tak získala nevlastní matku a dvě nevlastní sestry.

Po základní škole chodila se učila na švadlenu, ale místo učení vychovávala učitelce dceru Jitku. A později se proškolila a pracovala jako vychovatelka u dětí. Pak se vdala, porodila dva syny, prvního v roce 1954, a přestěhovala se z Teplic do nových Lidic. S Jitkou udržovala vztah až do konce života. V Lidicích pracovala v muzeu jako promítačka filmu, pak prodavačka suvenýrů a průvodkyně, a to dlouhých 23 let. Byla členkou Svazu protifašistických bojovníků a členkou místního národního výboru. Zemřela náhle 23. ledna 2012, dříve než jsme mohli natočit plánovaný druhý rozhovor.