„První, co bylo, když mě přivezli, tak jsme přijeli do Lidic. A to jsem viděla tu hrůzu. A to jsem začala nenávidět Němce. A furt jsem říkala, vždyť ale oni takoví nebyli... No ale udělali to. A to bylo pro mě to, že jsem se úplně nervově zhroutila.“
„My jsme slyšeli, že je zabíjejí. Tak když nás devět vybrali, tak jsme říkali: ,Děvčata a kluci, ahoj, asi nás zabijou, ale nedá se nic dělat.‘ My jsme nepočítali, že nás devět vyberou a zbytek zabijou.“
„Voni přinesli fotografii z druhé třídy školy. A nápis Lidice byl vymazaný. Ptali se, jestli vím, kdo to je a co to je. Já povidám, že jo. Že to jsou děti ze školy a pan učitel Šimandl. A kde to bylo? Já povidám, že v Lidicích u Buštěhradu. Ale česky jsem neuměla, to jsem říkala německy.“
„My jsme si z něho nic nedělali. Ten vždycky dával ,buráky‘, když jsme něco provedli. On si třeba sedl na lavici, vyprávěl nám a my jsme mu přišpendlili celý ten hábit, on povídal a pak se zvedl a už to lítalo: ,Kdo to udělal?!‘ My jsme si z něho nic nedělali.“
„Asi kolem čtvrté, půl páté najela auta krytá plachtou a nařídili ženám a dětem, aby nastoupily do těch aut. A jeli jsme přes Buštěhrad. Jenže Buštěhrad už věděl, co se v Lidicích děje. Můj strejda a bratranec, on byl už starší, se přiblížili k Lidicím a viděli, jak jsme obšancovaní kolem dokola Němci a že nás odvážejí. Teta stála v Buštěhradě, jak je zastávka, a říkala: ,Viděli jsme, jak ta auta s vámi jela do Kladna.‘“
Emílie Chválová, rodným příjmením Frejová, se narodila se v roce 1934. Protože jí matka po porodu zemřela a rodiče nebyli sezdáni, vyrůstala u příbuzných v Lidicích. V osmi letech ji nacisté s ostatními dětmi z Lidic v červnu 1942 deportovali do Lodže a ona měla to štěstí, že ji s dalšími osmi dětmi vybrali na převýchovu. Dostala se do rodiny nacistického důstojníka Otto Kuckucka. Po válce se československé pátrací skupině podařilo Emílii nalézt a vrátit domů. Od roku 1954 až do své smrti v lednu 2012 žila v nových Lidicích a během aktivního života pracovala v muzeu Památníku Lidice.
