Václav Hanf

„My jsme v tom druhém výcvikovém táboře zažili jednu hrůznou věc. Jeden Polák tam cosi provedl, nevím už co, a pak utekl. Co on to provedl? A pak nakonec utekl. A oni ho chytli a za to, že to byl už starší kluk - já tam byl skoro nejmladší - tak on se popral myslím s nějakým dozorcem a utekl. A oni ho chytli a pro výstrahu mu usekli hlavu před námi, přede všema. Čistě poprava. A bylo řečeno: Kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, stane se mu totéž.“

„Kluci, co jsem s nima bydlel, tak najednou jeden přiběhl: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ Já říkám: ,Ježiš, co jsem zase provedl? Nevíš, co chce?‘ - ,Nevím,‘ povídá, ,jenom nařídil, abys k němu okamžitě přišel.‘ Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, to seš ty. Dobře, že ses poznal.‘ No a těma dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.“

„Zlobil jsem, zlobil. Poslal mě taťka jednou do hospody k Šefendrovům pro pivo. On rád pivo ze džbánku, ale do hospody moc nechodil, jenom když měli schůzi od hasičů nebo nějakou zábavu. Kamarád šel se mnou a teď jsem přišel s tím džbánkem domů a za chvíli mě taťka volal: ,Vendo, pojď sem.‘ - ,Co, tati?‘ - ,Byls u toho, když ti točil pivo?‘ A já povídám: ,Byl.‘ - ,No že mi schází půllitr piva. Já chtěl litr a půl a mám ho jenom litr.‘ A já tak koukal a povídám: ,Tati, on Fanda byl se mnou a já ti to upřímně řeknu, my jsme cestou trochu upíjeli.‘ On na to: ,Tak to Šefendrovi nemůžu nic dělat, ale pojď sem.‘ A ohnul si mě přes koleno a pár jsem jich dostal přes prdel.“

„Desátýho června na vypálení Lidic, na zlikvidování Lidic, si mě pozvali k soudu! Což jsem vůbec nepochopil proč. Věděl jsem asi. Ale když mi to opravdu řekli, tak jsem byl úplně raněný mrtvicí. Protože řekli, že o děvče se stát postará, protože je to dcera kulaků, a že budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka, a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará. Já když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel a jasně jsem jim řekl, že je desátého června, aby si to uvědomili, den, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, O dědečka, o babičku... Teď že mám rád děvče, s kterým mám dceru, a že bych si ji nesměl vzít?! Že s tím absolutně nesouhlasím! Odešli - a za čtvrt hodiny přišli: svatba byla povolena.“