Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hanf (* 1934  †︎ 2017)

• narozen 5. června 1934

• lidické dítě

• vypálení Lidic 10. 6. 1942

• převýchova v Německu

• výcvikový tábor Hitlerjugend v Maria-Schmoll

• nalezení Josefinou Napravilovou

• Škola důstojnického dorostu Pardubičky

• Pomocné technické prapory

• manželka z kulacké rodiny

• spor s Lidickými

• podnikatel v hotelových službách

• zemřel v únoru 2017

Václav Hanf vyrůstal se dvěma staršími sestrami v katolické rodině Václava a Anny Hanfových v Lidicích. Tatínek byl horník na Dole Zápotocký a velitel lidických hasičů, maminka zůstávala v domácnosti. Vypomáhala u místních sedláků na poli. Hanfovi bydleli v podnájmu v domku na jižním konci obce. V Lidicích žili také maminčini rodiče. Václav měl dětství harmonické, starší sestry o něj rády pečovaly, a přestože byl dítě značně podnikavé, on sám dnes říká zlobivé, lidé ho měli rádi. A ani na školu – učení mu moc nešlo – nevzpomíná ve zlém. Získal si přízeň faráře Josefa Štemberky a ten ho přiměl, aby při mších v kostele ministroval.

„Poslal mě taťka jednou do hospody k Šefendrovům pro pivo. On rád pivo ze džbánku, ale do hospody moc nechodil, jenom když měli schůzi od hasičů nebo nějakou zábavu. Kamarád šel se mnou a teď jsem přišel s tím džbánkem domů a za chvíli mě taťka volal: ,Vendo, pojď sem!‘ – ,Co, tati?‘ –  ,Byls u toho, když ti točil pivo?‘ A já povídám: ,Byl.‘ – ,No, že mi schází půllitr piva. Já chtěl litr a půl a mám ho jenom litr.‘ A já tak koukal a povídám: ,Tati, on Fanda byl se mnou a já ti to upřímně řeknu, my jsme cestou trochu upíjeli.‘ On na to: ,Tak to Šefendrovi nemůžu nic dělat, ale pojď sem.‘ A ohnul si mě přes koleno a pár jsem jich dostal přes prdel.“

Sourozenci Hanfovi ztrácejí rodiče

Václav Hanf končil druhou třídu, když nacisté obsadili Lidice. S maminkou a sestrami strávil noc na 10. června v lidické škole, stejně jako ostatní děti a ženy z Lidic. Před úsvitem byli odvezeni do kladenského reálného gymnázia, kde v tělocvičně na slámě přečkali další dvě noci. Netušili, že tatínek už nežije. Když nacisté v tělocvičně oddělovali děti od matek, Hanfovi nemohli vědět, že ani maminku už nikdy neuvidí. Václav Hanf měl v celé tragédii to štěstí, že měl při sobě stále svoje starší sestry. Po odloučení od matek a při převozu do Lodže se o něj staraly, jak ostatně mamince slíbily. Václavovi bylo osm let, Anně deset a Marii dvanáct. Tehdy už mezi nimi chyběly tři lidické děti – Václav Zelenka, Hana Špotová a Dagmar Veselá. Ty si nacisté vybrali pro zvláštní zacházení už v Kladně. Ostatní jeli do obsazeného Polska a v Lodži nacisté vybírali dál. Do malé skupinky, jejíž smysl nebyl dětem jasný, zařadili také Annu a Marii Hanfovy. Václav měl zůstat se zbytkem, ale Marie esesáka přesvědčila, že se o bratra musí postarat, a tak ho nakonec vzali k nim – byla to skupinka určená na převýchovu. Ostatní podle dostupných pramenů skončili v Chelmnu v pojízdných plynových komorách.

Vybrané děti od té doby žily v dětském domově v Puszczykowu – německy Puschkau. Bylo jim řečeno, že čekají na to, až si je vyberou německé rodiny k adopci. Směly mluvit pouze německy, chodit bylo dovoleno pouze do přilehlé zahrady, nikam dál se nedostaly. Tady se potkaly s Václavem Zelenkou a Hanou Špotovou. S chlapci se podle Václava Hanfa na převýchovu původně nepočítalo. Zůstávali proto v Puschkau spolu s Václavem Zelenkou mezi posledními.

V adopci

Zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, která adoptovala Annu Hanfovou, si na její přímluvu vzala i Václava. „Nevím, co by se bývalo se mnou stalo, kdyby si mě nevzala ta Straussová.“ Dostal jméno Hans Joachim Strauss. Se sestrou museli v novém domově mluvit německy: „Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té já jsem až do konce války nevěděl.“

V rodině byla polská služka a s ní museli taky mluvit německy, přestože by jim polština byla bližší. Bydleli v Unterbergu nedaleko Puschkau, manžel paní Straussové byl voják, člen SS, a nebyl doma. Václav se s ním nikdy nesešel. Elisabeth Straussová se o obě děti dobře starala, ale Václav tam strávil pouze dva měsíce. Byly s ním výchovné problémy, například nechodil do školy, jak měl, a proto ho paní Straussová vrátila. A kdosi rozhodl, že půjde na výchovu do dětského tábora v Oberweisu nedaleko Gmundenu. Problémy s disciplínou ho však nadále pronásledovaly.

Ostrá výchova

Začátkem roku 1943 nastoupil cestu třemi tábory Hitlerjugend. Dostal nové jméno Wenzel Jan, snad proto, že v prvním táboře v Oberweisu (u Gmundenu) byly převážně polské děti. Tamější výchovné metody přirovnává Václav Hanf ke skautu. Zatím tedy ještě nic zlého. Potkal se tu s Václavem Zelenkou, který jako poslední zbylý v Puschkau šel také na další výcvik. Václav Hanf spal na horní palandě a jednou ho napadlo boxovat jako merunu kulatý lustr pod stropem. Lustr zábavu nevydržel a Václav skončil na deset dní v temnici – o chlebu a vodě. Temnice v místní kapli nebyla hlídaná, a tak mu tam mohl jeho český kamarád nosit jídlo, které mu zbylo.

Už tady ale začal lehký vojenský výcvik. Chlapci nastupovali k jídlu, cvičili, chodili do školy: „Dopoledne jsme chodili do školy, která byla v němčině, odpoledne jsme měli začátky vojenského výcviku, pochody a podobně.“ Zatím ještě beze zbraní. Václav Zelenka se z Gmundenu (Oberweisu) v rakouských Alpách dostal do rodiny, Václav Hanf pokračoval ve výcviku. Přesunuli ho do dalšího tábora, na jehož název ani místo si Václav Hanf dnes nevzpomíná. Historici hovoří o trestném táboře v Maria-Schmoll.

Tam začal opravdu tvrdý výcvik včetně zbraní. „Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil – hodem. A řekl jsem si v duchu a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“ Důstojník SS přiběhl a nakopl Hanfa do levého kolene. Chlapec padl na zem a skončil v místní nemocnici, kde nohu museli operovat. Následky má dodnes: nohu má o 3,5 cm kratší.

Chlapci tu později zažili i daleko horší věci. Když se jeden polský chovanec popral s dozorcem, utekl a byl dopaden, čekala ho veřejná poprava: „My jsme v tom druhém výcvikovém táboře zažili jednu hrůznou věc. Jeden Polák tam cosi provedl, nevím už co, a pak utekl. Co on to provedl? A pak nakonec utekl. A oni ho chytli. Byl to už starší kluk, já tam byl skoro nejmladší a on se popral myslím s nějakým dozorcem a utekl. A když ho chytli, tak mu pro výstrahu usekli hlavu před námi přede všemi. Čistě poprava. A bylo řečeno, že kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, že se mu stane totéž.“

Při převozu do dalšího tábora v Salzburku byl vlak zasažen náletem a Václav Hanf utrpěl průstřel pažního svalu.

Nalezen Josefinou Napravilovou

Po osvobození Německa byl Hanf převezen do sběrného tábora u Salzburku. Přestože dobře věděl, odkud pochází, a přestože se to snažil vedoucím tábora sdělit, nikdo na to nebral zřetel. Václav Hanf vzpomíná na 23. prosince roku 1945:

„Kluci, co jsem s nima bydlel, tak najednou jeden přiběhl: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ Já říkám: ,Ježiš, co jsem zase provedl? Nevíš, co chce?‘ – ,Nevím,‘ povídá, ,jenom nařídil, abys k němu okamžitě přišel.‘ Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal.‘ No a těma dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.“

Josefina Napravilová dokázala během několika měsíců najít v rozbité Evropě na čtyři desítky českých dětí, z toho pouze Václav Hanf byl lidický. Jiní hledači dovezli ještě osm dalších dětí z Lidic, které byly v německých rodinách.

Doma – bez domova

Václav Hanf přijel na vánoční svátky do Československa a první dny zůstal v Praze u Josefiny Napravilové a jejího manžela, protože matka Anna Hanfová se nevrátila z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Napravilová měla v úmyslu Václava adoptovat, ale výbor lidických žen byl proti tomu. Jedenáctiletý Václav tedy putoval ke strýci z matčiny strany Karlu Kubelovi do Hřebče. Obě sestry byly už v té době doma a také šly do rodin vzdálených příbuzných. Paradoxně tak po válce vzalo za své i to torzo jejich rodiny, které zbylo. Tři sourozenci Hanfovi byli odtrženi od sebe. Není divu, že se Václav pokusil hned, jak to bylo možné, vytvořit si nové zázemí, vlastní rodinu.

Po návratu chodil do školy v Kročehlavech. I tam Václav Hanf přiznává řadu lumpáren, které ho stále provázely. První výprask od strýce dostal, když se přišlo na to, že tetě, která měla trafiku, bere Václav detvy a tajně je kouří.

Na huti Poldi Kladno se vyučil elektrikářem. Po vyučení pracoval v dolech a fáral s horníky pod zem. Jako elektrikář pracoval i v Praze na letišti. Když mu bylo 17 let, rozhodl se dál studovat. Odešel v roce 1951 do Školy důstojnického dorostu v Pardubičkách u Pardubic. Svou volbu vysvětluje: „Řekl jsem si, že půjdu dobrovolně na vojnu, abych se naučil všecko, kdyby se náhodou ještě jednou stalo něco podobného. Nečekal jsem, až mě vezmou, v sedmnácti letech jsem šel na vojnu.“

Škola ho bavila, procházel řádným výcvikem, vděčně přijímal, že ho vzali i s jeho fyzickým defektem. Školu ale nedostudoval. Během pobytu v Pardubicích se seznámil s mladinkou Zdenou Žočkovou a zamilovali se do sebe. Ona otěhotněla a v dubnu 1953 se jim narodila dcera. Chtěli se brát, ale do toho zasáhla vyšší vůle:

„Desátýho června na vypálení Lidic, na zlikvidování Lidic, si mě pozvali k soudu! Což jsem vůbec nepochopil proč. Věděl jsem asi. Ale když mi to opravdu řekli, tak jsem byl úplně, jako kdyby mě ranila mrtvice. Protože řekli, že o děvče se stát postará, protože je to dcera kulaků, a že budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará. Já když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel a jasně jsem jim řekl, že je desátého června, aby si to uvědomili, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, o dědečka, o babičku... Teď že mám rád děvče, s kterým mám dceru, a že bych si ji nesměl vzít?! Že s tím absolutně nesouhlasím! Odešli – a za čtvrt hodiny přišli: svatba byla povolena.“

Úřady ale zřejmě měly v plánu nedat to rodině úplně zadarmo. Václavova nastávající tchyně jako kulačka měla být vystěhována do pohraničí. Tchán nemusel, protože měl zdravotní problémy a dcera se o něj starala. Zřejmě se to mělo stát právě v dnech svatby. Starosta, rodinný známý, ale svatbu uspíšil a oddal snoubence hned 13. června 1953. O několik dnů později dostal výpověď. Tchyně požádala o milost prezidenta republiky, byla jí udělena výjimka a rodina směla zůstat pohromadě. Všichni společně brzy odešli do západních Čech, do Chodova u Karlových Varů.

Václav Hanf ale nesměl dokončit školu v Pardubičkách a musel nastoupit k Pomocným technickým praporům. Působil v Novém Jičíně, po dvou letech službu končil v Brně-Řečkovicích. Měl ale štěstí, že se po celou dobu pohyboval kolem jídla, nemusel manuálně pracovat. Byl v kuchyni, později měl funkci proviantního náčelníka. V Řečkovicích dělal písaře roty. V roce 1955 se vrátil do civilu.

Později dostal možnost nastěhovat se do Lidic. Tak jak postupně vznikaly v nových Lidicích domy pro přeživší obyvatele vesnice, přišla řada i na Václava Hanfa. Tehdy se ale postavily lidické ženy proti tomu, aby si Václav do vsi přivedl kulackou dceru. Rodina se nicméně nastěhovala a nakonec si ženy chodily za paní Zdenou Hanfovou pro radu, jak to či ono v hospodářství zařídit. Manželé vychovali ještě dva syny. Václav Hanf zůstal profesně věrný pohostinství. V 70. letech odešli s rodinou do severních Čech a vedli hotel v zámku Navarov. Po restituci objektu si v Bohdalovicích u Velkých Hamrů postavili vlastní dům a dodnes v něm provozují penzion. Václav Hanf se nebrání o svých často velmi tvrdých zkušenostech vyprávět. Je totiž přesvědčený, že je potřeba historické události připomínat, aby se nemohly opakovat