Jana Chvojková

„Nenáviděla jsem je, že jim to prošlo, že si dovolili dělat takové věci. Nebyli jsme jediní, takových lidí bylo... Když jsem byla jednou s důchodci v Jáchymově v muzeu, viděli jsme tam fotografie vězňů a jak to tam v té době vypadalo a bylo to hrozné, jak ti lidé byli zubožení, jak vypadali. Je hrozné, že se někdo propůjčil k takovému mučení lidí a věznění.“

„Pěkné vzpomínky na něj mám. Hrál na kytaru, tak někdy zahrál nějakou písničku a já si zazpívala. Nevím, jestli se dověděl, že mě kvůli němu nevzali do školy. On si vzal život. Nevím, jestli se oběsil, nebo jak. Asi ho k tomu dohnali. Třeba si myslel, že mě tím zachrání a že budu moct do školy. To je také možné. My jsme s ním nebyli vůbec ve styku. Návštěvy musely být povolené, my jsme ale neznamenali nic, byli jsme obyčejní... Někde v nějakém dopise, který psala maminka je, že jsem hodně a nahlas brečela. Tak jsem to asi těžce nesla. Na pohřbu jsme nebyli a ani žádný pohřeb nebyl. Ale vím, že tátu někam pochovali, pak ho zase vyhrabávali, bylo to složité, ale v tom věku jsem tomu nerozuměla. Maminka to nakonec nějak zařídila a máme ho v Benešově. Tam jezdím na dušičky.“

„Nejhorší vzpomínky mám na to, když přišli zatknout mého otce. Přišli v noci, asi v půl jedné a mě s bráchou, kterému byly asi dva roky a mně dvanáct, vyhnali z postele a prohrabávali nám postýlky. Hrabali se nám i ve skříni. Nevím, co tam hledali, asi nějaké kompromitující materiály. Nenašli tam nic, ale tátu si odvezli do toho nejhoršího vězení – do Leopoldova. Různě ho přesouvali, až nakonec byl v Opavě. Tam jsme ho byli navštívit. Jelikož brácha byl malý, celou návštěvu probrečel. Pro mě bylo hrozné, jak tam chodili ti strážci a rachotili s klíči, pořád zamykali a odmykali nějaké mříže. Ještě jsem nebyla dospělá, tak jsem se tam bála.“

„Nebylo to příjemné, protože přišli v noci, takže už jsme byli s bráchou v postýlkách. Jenomže potom, bráchu i mě... museli jsme vstát z postelí a prohledávali nám i ty postele zkrátka, takže na to si pamatuju, protože to bylo docela nepříjemné. No, vzali si s sebou otce a toho už jsem neviděla, protože byl zatčen. Nejdřív byl v Leopoldově, to bylo takové nejhorší vězení pro politické vězně. Pak tak různě v Klatovech a nakonec skončil v Opavě.“

„Oni přišli 21. srpna 1968 a my jsme zrovna v tu dobu byli v Krkonoších, manžel tam měl od podniku propůjčenou chatu a děti hlídal tchán a manžel. Já s maminkou jsme šly na Sněžku a jelikož jsme to nevěděly, že jsme přepadení, tak jsme přišly na Sněžku a tam pod Sněžkou v první chatě jsme se to dozvěděly, tak maminka hned ze strachu - protože znala válku a pamatovala - tak honem nakoupila nudle a rýži, abysme měli co jíst, až to vypukne. Ale pak jsme to nepotřebovali, protože jsme jeli domů.“

„Akorát bylo takové podezřelé, že zavírali všechny ty spoluzaměstnance v tom Jáchymově. My už jsme v Jáchymově nebyli, takže jsme neměli už ten styk s Jáchymovem. Ale vím, že se mluvilo taky o emigraci, jenomže maminka nechtěla, takže jsme zůstali tady a takhle to dopadlo.“