Jana Chvojková

„Nenáviděla jsem je, že jim to prošlo, že si dovolili dělat takové věci. Nebyli jsme jediní, takových lidí bylo... Když jsem byla jednou s důchodci v Jáchymově v muzeu, viděli jsme tam fotografie vězňů a jak to tam v té době vypadalo a bylo to hrozné, jak ti lidé byli zubožení, jak vypadali. Je hrozné, že se někdo propůjčil k takovému mučení lidí a věznění.“

„Pěkné vzpomínky na něj mám. Hrál na kytaru, tak někdy zahrál nějakou písničku a já si zazpívala. Nevím, jestli se dověděl, že mě kvůli němu nevzali do školy. On si vzal život. Nevím, jestli se oběsil, nebo jak. Asi ho k tomu dohnali. Třeba si myslel, že mě tím zachrání a že budu moct do školy. To je také možné. My jsme s ním nebyli vůbec ve styku. Návštěvy musely být povolené, my jsme ale neznamenali nic, byli jsme obyčejní... Někde v nějakém dopise, který psala maminka je, že jsem hodně a nahlas brečela. Tak jsem to asi těžce nesla. Na pohřbu jsme nebyli a ani žádný pohřeb nebyl. Ale vím, že tátu někam pochovali, pak ho zase vyhrabávali, bylo to složité, ale v tom věku jsem tomu nerozuměla. Maminka to nakonec nějak zařídila a máme ho v Benešově. Tam jezdím na dušičky.“

„Nejhorší vzpomínky mám na to, když přišli zatknout mého otce. Přišli v noci, asi v půl jedné a mě s bráchou, kterému byly asi dva roky a mně dvanáct, vyhnali z postele a prohrabávali nám postýlky. Hrabali se nám i ve skříni. Nevím, co tam hledali, asi nějaké kompromitující materiály. Nenašli tam nic, ale tátu si odvezli do toho nejhoršího vězení – do Leopoldova. Různě ho přesouvali, až nakonec byl v Opavě. Tam jsme ho byli navštívit. Jelikož brácha byl malý, celou návštěvu probrečel. Pro mě bylo hrozné, jak tam chodili ti strážci a rachotili s klíči, pořád zamykali a odmykali nějaké mříže. Ještě jsem nebyla dospělá, tak jsem se tam bála.“

“It was unpleasant, as they came at night, so my brother and I, we were already sleeping in our beds. But all of a sudden, my brother and me... We had to get up and they would even search our bed, so that´s the thing I remember as it was quite unpleasant. And they would get my father who I didn´t have a chance to see after that as he was under arrest. At the beginning, he was in Leopoldov, which was this worst possible prison where political prisoners were being held. After that, he was in Klatovy, and then, he ended up in Opava.”

„They came on August 21st 1968, while we were in Krkonoše, as my husband would borrow this cottage from a company he was working for. My father-in-law and my husband would look after our childer. And me and my mother, we went to climb the Sněžka mountain, and as we didn´t know we were being occupied, we were told in the first house on the mountain slope, so my mother – as she lived trhough the war – hurried in fear to buy some noodles and rice, so we would have food after it would begin. But we wouldn´t need it in the end, as we would go home.“

“It was quite suspicious, as they would arrest all his co-workers from Jáchymov. Back then, we already left Jáchymov, so we weren´t in contact with them. And I would hear my parents considering the possibility of leaving the country, but my mother didn´t want to go, so we would stay and this was how it ended.”