Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Chvojková (* 1937)

• narozena 21. listopadu 1937 v Benešově u Prahy

• roku 1939 se rodina musela vystěhovat ze Slovenska

• během válečných let žili v Kasejovicích a v Praze

• roku 1946 se rodina přestěhovala do Jáchymova

• otec Antonín Žalud zaměstnán ve vedoucí pozici v uranových dolech

• roku 1948 rodina přesídlila do Kutné Hory

• v letech 1949 - 1950 chodila Jana do skautského oddílu

• v roce 1950 byl Antonín Žalud zatčen a odsouzen v politickém procesu „Budování“ k 20 letům odnětí svobody

• v roce 1954 Antonín Žalud ve věznici v Opavě spáchal sebevraždu

• pamětnice nemohla z kádrových důvodů studovat

• po otcově smrti byla přijata na zdravotní školu v Praze, odmaturovala v roce 1958

• pracovala jako zubní laborantka, instrumentářka a technička

Bomba mě zbavila rybího tuku

Jana Chvojková, rozená Žaludová, se narodila 21. listopadu 1937 v Benešově u Prahy. První dva roky svého dětství prožívala s rodiči na Slovensku. Když v roce 1939 vznikl ‎‎tzv. Slovensk‎ý štát, tak museli Žaludovi zemi opustit, protože byli české národnosti. „Nás, co jsme tam byli z Čech, tak nás vyhodili.“ Rodina se stěhovala do Kasejovic, kde dostal otec práci v dolech a později pozici referenta pro kutací a báňské práce.

Později se Janě narodil bratr a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde také prožili bombardování v únoru 1945. „Tehdy nebyly ledničky a my jsme měli schovaný za okny rybí tuk a ten já jsem nesnášela. Když začalo bombardování, tak jsme utekli rychle se schovat a zapomněli jsme mezi oknama rybí tuk. A jak uhodila bomba, tak nám tlak vzduchu rozbil okna a s ním i ten rybí tuk, takže já jsem měla štěstí, že jsem ho pak už nemusela užívat.“

Ke konci války s rodinou žily ještě dvě sestřenice, jejichž otec byl zavražděn za heydrichiády. Všichni společně se museli na konci války schovávat ve vinných sklepech, protože dům, ve kterém žili, neměl žádný kryt. „Dokonce jsem i stavěla barikádu, když jsem chodila do první třídy,“ dodává Jana Chvojková. V květnu 1945 Prahu osvobodila Rudá armáda. „Chodili jsme mávat Rusům. V tom šedesátém osmém už jsem jim nemávala, ale tehdy ještě jo. Mávali jsme, i když přijel z emigrace prezident Beneš. Pak jsem mu byla i na pohřbu, když ho vezli do Sezimova Ústí. Zrovna jsme byli u babičky v Benešově a to je kousek.“

Prohledali i naše postele

Po válce se Žaludovi opět stěhovali, tentokrát do Jáchymova, kde dostal otec práci jako náměstek ředitele. Jana zde nastoupila do třetí třídy. Po čtvrté třídě se však opět stěhovali a pátou třídu absolvovala Jana u babičky v Benešově. V roce 1948 se rodina přesunula do Kutné Hory, kde již zůstali. Janin otec Antonín Žalud zde začal pracoval v Ústavu pro průzkum nerostných ložisek. V tomto roce převzali v zemi moc komunisté a začali se vypořádávat se svými nepřáteli. Bohužel pomsta dopadla i na zaměstnance jáchymovských dolů z doby před rokem 1948. Janin otec už žil v té době v Kutné Hoře, takže se k němu nedoneslo, že jeho bývalí kolegové chodí na výslechy a často končí ve vězení.

Státní bezpečnost si časem našla Antonína Žaluda i doma v Kutné Hoře. Jednou v noci přišli příslušníci StB a byt podrobně prohledali. „Nebylo to příjem‎n‎‎‎‎ý. Přišli v noci, my už jsme s bráchou byli v postýlkách. Museli jsme vylézt a prohledali i ty postele. Tátu pak zatkli a už jsem ho neviděla.“ Janina otce odvezli nejprve do Leopoldova a následně si odseděl další roky ve věznici v Klatovech a nakonec v Opavě. Podle Jany byl její otec uvězněn kvůli neplnění požadavků, které na jáchymovské doly kladl Sovětský svaz. „Já jsem měla krásný dětství, ale krátký.“

To by bylo, aby se tu takoví rozlézali

Tatínkovo zatčení a období, které následovalo, bylo pro rodinu pochopitelně velmi náročné. Maminka, která do té doby zůstávala v domácnosti, musela nastoupit do práce, aby rodinu uživila. Jana už v tu dobu chodila do školy, ale její bratr ještě ne. Ujala se ho tedy babička v Benešově a Jana zůstala u maminky. Za tatínkem do věznice se podívala jen jednou, a to když už byl v Opavě. „To bylo hrozný. Pamatuju si, jak tam byli ti bachaři a hrozně chrastili klíčema.“

Otcovo věznění skončilo tragicky. Onemocněl angínou pectoris a ve vězení spáchal sebevraždu. Pochován byl v Opavě ve společném hrobě. Na jeho pohřeb jela jen maminka a snažila se na místě vyjednat převezení ostatků svého manžela domů. To jí však nebylo dovoleno. Jana má u sebe maminčin dopis, který psala po smrti manžela. Píše se tam mimo jiné toto: „Škoda, že návštěvu nepovolili dřív, třeba by se trochu potěšil a nabral sílu pro další život. Změnit už se to ale nedá. Osud zasáhl a člověk ani nic víc po tom, co už si prožil, nečekal. Ani se nechci dívat nazpět… Vzala jsem si pár dní volno, ale jinak jsem byla v zaměstnání, abych na to hrozné nemusela myslet.“

Pro Janu Chvojkovou je dodnes bolestivé, že vlastně neví s jistotou, zda se otec zabil sám, nebo mu ke smrti někdo ve vězení dopomohl. Dnes už jsou jeho ostatky převezeny na hřbitov v Benešově, ale opět nemá rodina jistotu, zda ze společného hrobu u opavské věznice skutečně získali ostatky svého blízkého.

Otcovo zatčení se Jany dotklo i ve výběru studia. „Já jsem nesměla studovat. Šla jsem si pro razítko a soudruh ředitel okresního národního výboru mi řekl: ,To by bylo, aby takov‎íhle se rozlejzali!´ Takže jsem razítko nedostala. Naštěstí se vždycky našli nějací dobří lidé, kteří pomohli, takže jsem se dostala jako zubní instrumentářka.“ Po otcově smrti ji přijali na zdravotnickou školu v Praze. Po absolvování školy se dostala na umístěnku do Nymburka jako zubní laborantka a později jako zubní technička.

Než se tu zabiješ, nechceš do skauta?

Od roku 1949 chodila Jana v Kutné Hoře do skautského oddílu. K Vánocům předešlého roku dostala kolo a na něm stále jezdila v okolí. Sledovala ji tam skupina starších děvčat. „A jedna ta holka říkala: ,Holčičko, než se tu zabiješ, nechtěla bys chodit do skauta?´ A to jsem chtěla.“ Jana Chvojková vzpomíná na skládání skautského slibu na táboře na Šumavě. V oddíle se jí velmi líbilo, ale bohužel vstoupila do Junáka v době, kdy byl ve velké nelibosti komunistického režimu. V roce 1950 byla organizace zakázána. Jana Chvojková vzpomíná, že zákaz všechny obrečely. V Kutné Hoře pak později začala hrát loutkové divadlo. „S manželem jsme se potkali v loutkovém divadélku. On tahal za nitky a já jsem loutky mluvila. Pak mě tahal za nitky cel‎‎ý život.“ Společný koníček zůstal manželům Chvojkovým i po svatbě.

V létě 1968 byla Jana s rodinou na dovolené v Krkonoších. „Děti hlídal tchán a manžel a my jsme s maminkou šly na Sněžku. Až pod Sněžkou jsme se dozvěděly, že jsme napadení. Maminka, jak pamatovala válku, tak hned nakoupila nudle a zásoby, až nic nebude.“ Všichni se báli, co bude dál a s velkými obavami jeli domů. „Cestou jsme viděli, jak hoří pneumatiky od aut. Báli jsme se, protože u silnic už byli ruský vojáci,“ dodává.

Už jsme se tomu mohli smát

O dvacet let později, když se komunistický režim hroutil, jezdila Jana s manželem do Prahy na demonstrace. „Pamatuju si, že vysílali ten známý projev Milouše Jakeše, jak zůstal jako kůl v plotě. Tam už jsme se tomu mohli i smát.“ Z pádu režimu, který jí zabil otce, měla Jana samozřejmě obrovskou radost. „Mrzelo mě, že se toho nedožila moje maminka, ta zemřela rok předtím. Psala, že žádá o omilostnění otce. To přišlo také, až když otec zemřel.“

Rok 1989 přinesl mimo jiné i znovuobnovení Junáka. Jana Chvojková se v té době starala o své děti, takže neměla příliš času na skauting, ale s přáteli z oddílu se začala pravidelně scházet. „Skauting mi pomohl duševně. Většinu času jsme se s tím ale nesměli chlubit.“ Do oddílu přivedla i svoje děti. Má radost z toho, že jeden z jejích vnuků dnes vede skauty v Kouřimi. „My se tady ještě scházíme každé úterý ve čtyři hodiny se skautkama.“ Jana Chvojková je dnes členkou tzv. Svojsíkova oddílu, se kterým i jezdila každoročně na tábor do Prachovských skal. „My už nepotřebujeme ani Němce, ani komunisty, už se začínáme sami rozpadat. Už je nám všem přes osmdesát let. Tak už je to takový smutnější.“