Karel Cígler

„V tom lednu 1944 jsem odjížděl do Německa a byl jsem rozhodnut, že pro Němce pracovat nebudu. Když jsem přišel do toho Kasselu, tak samozřejmě jsem udělal to, že když mě postavili ke stroji, tak jsem mu nerozuměl. Neuměl jsem to. Frézu jsem pustil obráceně a ona se poškodila. Takže mě Němci dali pryč. Tahal jsem bedýnky od soustruhu k soustruhu a zametal jsem dílnu, čili na leteckých motorech jsem nepracoval. Tam jsem měl ten Abstand. Jsem si držel od nich odstup. Toho si všimli někteří kolegové a přišli za mnou, že když se bude bombardovat, zničíme nějaký ty stroje a zdrhneme. Využijeme ten bordel a zdrhneme. Kluci, to je šílenství. Udělali jsme to, zdrhnul jsem, ale Němci nás ve výsledku chytili. Já jsem říkal, že jsem jen utíkal z práce, že moje maminka je nemocná a že jsem chtěl za ní. Nechtěli mě pustit. Oni samozřejmě mě vyslechli a asi po třech nedělích v Arnstadtu jsem byl odvezen na gestapo a tam to začalo.“

„Tábor na Lužnici v roce 1939 byl vybudován s vědomím a za pomoci orlického knížete Schwarzenberga, který nám poskytl nejen místo na tábor, ale i potřebná prkna na vybudování tohoto tábora. Když tábor skončil, jeho syn, mladý Schwarzenberg, ne současný. To byl ten, co zahynul v Anglii. Tak ten nám pomohl společně s hajným zlikvidovat a uvést do pořádku louku po táboření. Vzpomínám si na něj, my jsme mu říkali ,princi‘. Oni se zabarikádovali s nějakým tím páterem. My jsme tomu knězi říkali páternoster. A oni si tam dali šišky a kýble s vodou a my jsme je měli dobýt, když se to likvidovalo. My jsme je dobývali a oni na nás ze shora lili tu vodu a šišky. Celkem dost vítězili, až někdo dostal nápad, že to celé podřízneme, a tak se vzdali. Rozhodli jsme se to podříznout. Já mám právě krásné vzpomínky na toho Schwarzenberga. Skutečně věděl, že je to zakázané. Gestapo jezdilo po republice a chytalo, když objevili tábor. Mlátili ty děti, likvidovali ty tábory.“

„Vydrželo nám to rok, že jsme je mátli, že nemohli být zatýkáni lidi. Jednoduše mařili činnost gestapa. Otec tam normálně píše, že mě buď někdo udal, nebo na to Němci přišli. Jednoduše pro mě přišli a byl jsem odsouzen na doživotí. A šel: Budějovice, Pečkárna, Pankrác, Terezín. Dokud z toho nebylo ghetto, do roku 1940.“