Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čiháková (* 1953)

• narozena 14. dubna 1953 v Mikulášovicích jako Hajdrová

• otec za války nuceně nasazen v továrně v Drážďanech

• vystudovala gymnázium v Rumburku

• vzpomínky na příjezd tanků v srpnu 1968

• v srpnu 1968 rozvážela protisovětské letáky

• v 70. letech spolu s manželem vyšetřována Státní bezpečností (StB)

• pracovala jako učitelka v Mikulášovicích

• vzpomínky na sametovou revoluci

• v roce 2023 žila v Tomášově u Mikulášovic

Marie Čiháková rozená Hajdrová se narodila v roce 1953 v Mikulášovicích nedaleko Rumburku. Tatínek byl za války nuceně nasazen v továrně v Drážďanech. Když už spojenecké bombardování neumožňovalo další výrobu, přesunuli nacisté továrnu právě do Mikulášovic. Oba rodiče po válce pracovali v místní továrně Mikov a Marii a její tři nevlastní sourozence vychovávali prarodiče. S rodiči trávili jen víkendy. Dědeček pracoval jako lesní dělník a měl proto klíče od hraničních zátarasů a pro celou rodinu propustku do hraničního pásma. Marie vzpomíná, jak měli vždycky nejlepší borůvky a houby, protože je sbírali v místech, kam nikdo nesměl.

Ze stržené vlajky byla v Mikulášovicích velká aféra

Po základní škole v Mikulášovicích ji přijali na gymnázium do Rumburku. S nadšením prožívala uvolnění počátku roku 1968, kdy věřila, že rozvolnění režimu vydrží. Když 21. srpna 1968 vtrhly do Československa tanky a křehké svobodě daly na frak, s rodiči to oplakala. Aby nějak projevila svůj nesouhlas, spolu s kamarády pomáhala rozvážet protisovětské letáky, které se tiskly v nedalekém Šenově.

Když šla jednoho dne s kamarády a budoucím manželem z hospody v Mikulášovicích do Tomášova, kde bydlel, nesl ji manžel na ramenou kolem nádraží, kde visely vlajky, československá a sovětská. Ta sovětská ji praštila do čela, a tak ji trochu přiopilí kamarádi strhli a pohodili v Tomášově. „My jsme to tenkrát nemysleli nějak politicky, prostě jsme byli trošku napití a ta vlajka nám tam vadila. Byl z toho velký průšvih, protože nás viděla jedna nejmenovaná paní, která to tenkrát nějak prozradila. Tomášov obklíčila zásahová jednotka a to jsem se dozvěděla až později, že tam už 24 hodin byli někde poschovávaní a sledovali, co se tam děje,“ vzpomíná na svůj první konflikt s režimem Marie Čiháková. Kamarádi z Tomášova odjeli, zůstala tam jen pamětnice s budoucím manželem a přijel její bratr Josef. „Mého budoucího muže okamžitě odvezli, ten byl měsíc ve vazbě, a tamty kluky někde odchytli, ale kolem mě bylo ticho. Ale asi týden nato při nějaké hodině na gymnáziu pro mě přišli policajti z Rumburku, nějaký kriminalista, doteďka vím, jak se jmenoval, a odvezli mě k výslechu. Já jsem byla děsná hrdinka, dělala jsem, že ty kluky vůbec neznám a že já vůbec nic nevím. A oni stejně už všechno věděli, takže to bylo takové naivní ode mne. No ale přemýšlela jsem o tom hodněkrát, protože mně se vlastně vůbec nic nestalo. Ten pán, co mě vyslýchal, mě nakonec pustil s tím, že mě pouští jenom proto, že mi nechce kazit život. Ale ten jeden z těch dvou kluků, co to s námi strhli, ten měl vysoce postaveného tatínka někde v Praze v komunistické straně, tak myslím, že spíš proto se to tak nějak ututlalo,“ popisuje pamětnice svoji zkušenost s výslechem u státní bezpečnosti.

Pádný argument, proč nevstoupit do strany

Kvůli aféře s vlajkou Marii Čihákovou nepřijali na přírodovědeckou fakultu do Prahy, rok pracovala jako laborantka v Ústavu pro matku a dítě. Její nadřízený jí slíbil, že jí dá po roce práce na školu doporučení, ale nestalo se tak. Odešla tedy zpět do Mikulášovic, kde pracovala nejprve jako učitelka v mateřské školce, ale práce ji nenaplňovala. „Přišlo mi, že celý den jen někoho oblékám, svlékám a krmím,“ popisuje svoje pocity.

Díky shodě náhod vzala v Mikulášovicích na základní škole místo po kamarádce na prvním stupni, v Ústí nad Labem dostudovala pedagogickou nástavbu a ve školství pracovala nakonec až do důchodu. Těžce nesla období normalizace, i její rodiče politiku sledovali. Ale v Mikulášovicích nebylo moc možností, jak se dostat k informacím a jak se vůči režimu vymezovat.

Nepsaným pravidlem byl také fakt, že učitelé jakožto nositelé socialistických ideálů by měli být v komunistické straně. Marie Čiháková nikdy nebyla a každý rok ji ředitel školy přesvědčoval, že už by do ní konečně měla vstoupit. Jako mnozí další se vymlouvala, že na to není připravená, že by nebyla dobrá stranička. „Když mě takhle třetí rok přemlouval, že už musím a ať si nechám ty kecy o tom, že nejsem zralá, tak jsem mu řekla o té vlajce. Řekla jsem, víte pane řediteli, když jsme tenkrát strhli tu sovětskou vlajku, tak si netroufám vůbec něco… A on úplně zbělel, co to má ve škole za učitele! Já si doteďka pamatuju, jak úplně zesinal, takhle se postavil a řekl: ‚A jdi!‘. A já jsem šla. Druhý den jsem šla normálně do práce s tím, že asi tam budu mít, že mě vyhazují. A nic, ani slovo o tom nepadlo. A už mě nikdy nikdo nepřemlouval, ať jdu do komunistické strany,“ vzpomíná pamětnice.

Nabádala syny, ať se spolužáky stávkují

Od bratra, který žil a pracoval v Praze, měla informace o dění, dozvěděla se od něj i o Chartě 77. Když osobnosti Charty 77 vypracovaly v roce 1989 petici Několik vět, měli všichni učitelé v Mikulášovicích podepsat, že s ní nesouhlasí. To Marie Čiháková neudělala s argumentem, že nemůže podepsat nesouhlas s něčím, co nikdy nečetla. K jejímu postoji už se připojilo i několik jejích kolegů.

Režim se začal pomalu hroutit, a i když přicházely informace do Mikulášovic se zpožděním, přece jen už bylo jasné, co se děje. V listopadu 1989 měla na gymnáziu dva syny a ráno před odchodem do školy je nabádala, ať začnou se spolužáky taky stávkovat. Poslechli jí.

Ve školství zůstala i po revoluci. Otevřely se hranice, u kterých bydlela, a vzpomíná na velkou skládku nedaleko za nimi, kam východní Němci poté, co se k nim dostaly vymoženosti západního demokratického světa, jezdili vyhazovat nepotřebné věci. „Někteří lidé od nás tam chodili a pořád ze skládky přinášeli nějaké věci. Ale trvalo to asi tak dva tři roky, pak se toho asi nabažili a už to nebylo takové. Nakonec to smetiště zrušili,“ popisuje první roky nově nabyté svobody. Kvitovala i způsob, jakým se rozdělilo Československo a vnímá, že by se Slováci chtěli osamostatnit i dnes, pokud by k tomu nedošlo už tehdy.

Marie Čiháková je dnes v důchodu a v době natáčení v roce 2023 žila v Tomášově nedaleko Mikulášovic.