Marie Čiháková

* 1953

  • „Ve školství tenkrát skoro každý musel být, nebo alespoň jak já to vnímám, tak všichni museli být v komunistické straně. Někteří se tomu nějakým způsobem vyhnuli a já jsem měla dobrý argument, na to si vzpomínám doteď, s Návesníkem. Každý rok mě pozval, že bych měla být kandidát komunistické strany a tenkrát se lidé vymlouvali, že na to nejsou dost zralí a na to nejsou dost připravení. A když mě takhle třetí rok přemlouval a že už musím, ať si nechám ty kecy i tom, že nejsem… Tak já jsem mu řekla o té vlajce. Tenkrát to nikdo, na to nezapomenu. Já jsem tenkrát řekla, víte, ale pane řediteli, já když jsme tenkrát strhli tu sovětskou vlajku, tak si netroufám vůbec něco… A on úplně zbělel, co to má ve škole za učitele. Já si doteďka pamatuju, jak úplně zesinal, takhle se postavil a řekl ‚A jdi!‘. A já jsem šla a druhý den jsem šla normálně do práce s tím, že asi tam budu mít už něco, že mě vyhazují, a nic, ani slovo o tom nepadlo, ani slovo už. A už mě nikdy nikdo nepřemlouval, ať jdu do komunistické strany.“

  • „Jednou jsme šli z Rybníčka z hospody, jestli pamatuješ, Lucko, Rybníček… Tak z Rybníčka jsme šli z hospody a můj budoucí manžel mě nesl na ramenou a šli jsme kolem nádraží zkratkou přes perón a tam visely vždycky vlajky. Bylo asi nějaké výročí, visela tam sovětská a naše vlajka, no, a jak mě nesl na ramenou, tak mě ta sovětská vlajka flákla přes hlavu, a jak jsme byli trochu přiopilí, tak samozřejmě hned jsem začala, co ty mě máš flákat, a kluci jí utrhli, normálně jí strhli. Ale my jsme to tenkrát nemysleli nějak politicky, prostě jsme byli trošku napití a ta vlajka nám tam vadila, protože do mě bouchla, tak kluci jí strhli. Donesli jsme jí na Tomášov, tam jsme jí někde pohodili, protože už nás vůbec nezajímala, ale byl z toho tenkrát velký průšvih samozřejmě, protože nás viděla jedna nejmenovaná paní, která to tenkrát nějak prozradila. A byla z toho hrozná aféra, protože tenkrát Tomášov obklíčila nějaká zásahová jednotka. To jsem se dozvěděla až později, že tam už 24 hodin byli někde poschovávaní a sledovali, co se tam děje. Mezitím ti kluci odjeli, my jsme tam zůstali sami, přijel právě můj brácha Pepík ten den a oni tam vtrhli. Mého budoucího manžela okamžitě odvezli, ten byl měsíc ve vazbě a tamty kluky někde odchytli a kolem mě bylo ticho. Ale pak, asi týden na to při nějaké hodině na gymnáziu, už si nepamatuju, co to bylo za hodinu, přišli pro mě policajti z Rumburka, nějaký kriminalista, doteďka vím, jak se jmenoval, a odvezli mě k výslechu. Takže já jsem tady byla na výslechu, tadyhle jak je naproti té pumpě. Tak já jsem byla děsná hrdinka, dělala jsem, že ty kluky vůbec neznám a že já vůbec nevím a že se něco a že vůbec nic nevím. A oni stejně už všechno věděli, takže to bylo takové naivní ode mne. No ale přemýšlela jsem o tom hodněkrát, mně se vlastně vůbec nic nestalo. Ten pán, co mě vyslýchal, mě nakonec pustil s tím, že mě pouští jenom proto, že mi nechce kazit život. Ale ten jeden z těch dvou kluků, co to s námi strhli, ten měl vysoce postaveného tatínka někde v Praze v komunistické straně, tak myslím, že spíš proto se to tak nějak ututlalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rumburk, 08.12.2023

    (audio)
    délka: 56:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do hodiny na gymnáziu si pro mě přišla Státní bezpečnost

Marie Čiháková, 2023
Marie Čiháková, 2023
zdroj: Post Bellum

Marie Čiháková, rozená Hajdrová, se narodila 14. dubna 1953 v Mikulášovicích, měla tři nevlastní sourozence. Tatínek byl za války nuceně nasazen v továrně v Drážďanech, která byla kvůli bombardování na konci války přesunuta právě do Mikulášovic. Sourozence vychovávali prarodiče. Dědeček, lesní dělník, měl klíče od hraničních zátarasů a měl propustku do hraničního pásma. Marie Čiháková navštěvovala základní školu v Mikulášovicích a gymnázium v Rumburku. V srpnu 1968 byla svědkem vpádu okupačních vojsk do Československa. Spolu s kamarády pomáhala tisknout a šířit protisovětské letáky. S budoucím manželem a kamarády pak strhla na nádraží v Mikulášovicích sovětskou vlajku. Státní bezpečnost ji vyslýchala, muž strávil měsíc ve vyšetřovací vazbě. Po gymnáziu ji nepřijali na přírodovědeckou fakultu do Prahy, rok pracovala jako laborantka v Ústavu pro matku a dítě. V Mikulášovicích začala pracovat v mateřské škole, později učila na základní škole, v Ústí nad Labem si dokončila pedagogickou nástavbu. Odmítla vstoupit do komunistické strany, i když ji k tomu ředitel školy tlačil. V roce 1989 nepodepsala nesouhlas s obsahem prohlášení Několik vět s výmluvou, že nemůže podepsat něco, co nečetla. Ve školství zůstala Marie Čiháková i po revoluci a kvitovala to, jak klidně se podařilo rozdělit v roce 1992 republiku. V době natáčení v roce 2023 žila s rodinou v Tomášově u Mikulášovic.