Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., CSc. Zdeněk Cimpl (* 1938)

• narozen 5. dubna 1938 v Habrech na Vysočině

• v květnu 1945 zažil boj mezi sovětskou a německou armádou v rodných Habrech

• po válce se kvůli práci otce rodina přestěhovala do Kolína

• roku 1960 absolvoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK obor fyzika pevných látek

• v roce 1960 se oženil a nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov

• v letech 1991–2001 vedl katedru fyziky na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice

• habilitoval v roce 1991

• v letech 1992–1996 byl proděkanem Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice

• roku 1992 získal profesuru

• roku 2001 ovdověl, o rok později se znovu oženil

• v roce 2024 žil s manželkou Miladou v Rokytnici nad Jizerou

9. května 1945 šel tehdy sedmiletý Zdeněk Cimpl se sestrou na májové pobožnosti do kostela v Habrech na Vysočině, kde s rodinou žili. Po hlavní silnici se blížily od Havlíčkova Brodu tanky Rudé armády na své osvobozenecké misi směrem na Prahu. Ke kostelu se už přejít nedalo, tak se se sestrou zastavili a sledovali je. Ve chvíli, kdy vstoupily do města, vyjela z vedlejší cesty od Chotěboře kolona Němců. Tehdy začala jedna z posledních bitev konce války, která trvala několik dnů.

Když je konečně našla maminka, domů se už vrátit nemohli. Útočiště jim poskytl pan Láska v nárožním domě, kde prodával papírenské zboží. Pak přeběhli do statku rodiny Mrkvičkových a schovali se ve stodole. Ani tam nebylo bezpečno. Na hlavu jim začaly padat rozstřílené tašky ze střechy. „Lidé plakali, modlili se a nikdo netušil, jak to vše skončí,“ vzpomíná Zdeněk Cimpl na dramatické okamžiky. Tatínek se s mladšími sourozenci ukrýval se sousedy ve sklepě domku při chotěbořské silnici, kde žili v nájmu. Malému Zdeňkovi se sestrou a maminkou se podařilo utéct do chléva s klenutými stropy. Po zklidnění situace se pak řadu dní ukrývali s ostatními lidmi na kraji města mimo silnice.

Střet se Sověty v Habrech Němci plánovali

Zdeněk Cimpl se narodil do křesťanské rodiny Cimplových 5. dubna 1938 jako jedno ze šesti dětí. Měl dva bratry a tři sestry. Maminka Marie, rozená Procházková, pečovala o rodinu a domácnost, tatínek František pracoval u okresního soudu v Habrech. Po válce byl soud zrušen, tak se rodina přestěhovala do Zámecké ulice v Kolíně, kde otec získal práci na prokuratuře.

Válečné vzpomínky má Zdeněk Cimpl svázané hlavně s jejím koncem. Vybavuje si svazy letadel jako stříbrné tečky na obloze, letecká cvičení na blízkém čáslavském letišti a v paměti mu utkvěla především právě bitva mezi sovětskými a německými vojáky, která předcházela osvobození. “Němci už předem chodili po barácích, zaměřovali hlavní silnici, na každém domě byly psané nějaké údaje a zjevně se počítalo s tím, že tam k tomu střetu dojde,” vypráví pamětník. Zdali však titíž Němci na konec války v Habrech počkali, není vůbec jisté. Den před příchodem Rudé armády totiž po silnici od Chotěboře táhly stovky německých vojáků. Zbraně zahazovali do rybníka a doufali, že se dostanou přes Prahu do Německa.

Když se rodina už nemohla vrátit domů, utíkali na konec Habrů, kde se schovávali následující dny. “Už tehdy jsem se zajímal o meteorologii, tak si vzpomínám, že přišla studená fronta a z krásného takřka letního počasí se udělala veliká zima,” popisuje Zdeněk Cimpl. Vybavuje si také, jak ze sklepa, kde se s mnoha ostatními lidmi ukrývali, chtěl jeden muž vyhodit granát na německé auto, ale z obavy o osud ukrytých lidí to nakonec neudělal.

Bydleli u nás dva majoři

Po vítězné bitvě, kdy v Habrech zůstaly desítky padlých německých vojáků, ale také několik obětí mezi místními obyvateli, ve městě ještě po nějaký čas zůstala posádka sovětské armády. “U nás v domě bydleli dva majoři. Maminka jako zkušená žena vařila celou válku pivo. Doteď si pamatuji, jak si ho nalévali a tekla z něj pěna. Popíjeli, líbilo se jim tam. Byli to slušní lidé. Do války šli nedobrovolně i lidé dobří,” vypráví pamětník.

V roce 1948 poslal tehdy desetiletého Zdeňka lékař na pět týdnů do ozdravovny kvůli jeho “slabší konstrukci”. Vyslechl si tak od starších kluků v Kamenici nad Lipou nejeden příběh v souvislosti s novou politickou situací. Utkvěla mu vyprávění o “škůdcích socialismu”, lidech, kteří si z vlastních živností ponechali například zásobu látek a byli pak vystavováni ve výlohách svých znárodněných obchodů pro náležitou dehonestaci. Vybavuje si i příběh zlatníka Bohumila Růžičky, který při prohlídce zabíraného majetku v Kolíně vyskočil z okna.

Po měnové reformě zavedli doma rodiče příděly

Když došlo na konci května 1953 zároveň s provedením měnové reformy ke zrušení potravinových lístků, Marie Cimplová plakala. Nevěděla, jak nyní s manželem uživí šest dětí. Zavedli si proto doma systém přídělů podle věku, což v přepočtu na špekáčky činilo v případě Zdeňka Cimpla jeden a čtvrt.

“Tatínek vstoupil do strany, to prakticky museli všichni, aby zůstali u soudu. Tenkrát se v osmačtyřicátém nevědělo, kam až to povede, ale v třiapadesátém roce z toho utekl. Diskutovali o tom s maminkou a maminka mu prý říkala: ‚Vždyť vás budou jednou věšet.‘ Tak svou výpověď svedl na to, že práci nezvládá a že má stejné platové ohodnocení jako děvčata, která vyjdou z hospodářské školy,” vypráví Zdeněk Cimpl o otci, který nesouhlasil s tím, co se u soudu, kde pracoval jako úředník, dělo. 

Z komunistické strany ale jeho otec nevystoupil z obavy, že by svým dětem zabránil v možnosti studovat. Šel vykládat vagony, vydržel to ale jen krátce. A protože ve straně zůstal, dostal funkci takzvaného desítkáře, který vybíral příspěvky, zval na členské schůze a šířil stranickou osvětu. “Tak to bylo. Aby nám nezkazil život. Pamatuji se na balík brožurek. ‘Říkáme lidem pravdu’ se to jmenovalo, takové socialistické knížečky,” pokračuje pamětník. Maminka chodila vypomáhat krejčímu, ale šlo o nahodilou mzdu, tak si našla práci v kuchyni podniku Tesla, kde se vypracovala na kuchařku s vyšším vzděláním.

Od meteorologie se dostal až k fyzice pevných látek

Po základní škole v Habrech přestoupil Zdeněk Cimpl do Kolína na jedenáctiletku do desáté třídy. Bavila ho matematika, díky sedmimístným Valouchovým logaritmickým tabulkám, které dostal od bratranců, byl alespoň v něčem napřed, protože v jiných předmětech musel hodně dohánět, což ho tížilo stejně jako náročné sžívání s utuženým kolektivem spolužáků.

Strýc mu dal německý fotoaparát, který rozebral a vyrobil z něj dalekohled. Později si vytvořil fotografický zvětšovací přístroj ze dvou krabic podle návodu uveřejněného v časopise Mladý technik. Naučil se vyvolávat fotografie v temné komoře, zajímala ho optika, ale nejvíce již od dětství meteorologie.

Přihlásil se do Prahy na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde nakonec vystudoval fyziku pevných látek. “Na meteorologii brali tenkrát dva a já jsem nechtěl soutěžit se dvěma seriózními spolužáky. Mým cílem bylo, že budu sedět na Lomnickém štítě, budu pod sebou mít bednu konzerv a budu pozorovat a zapisovat počasí. S tím ale zase nesouhlasila manželka, která se mezitím vyskytla,” vysvětluje Zdeněk Cimpl, jak se nakonec dostal k absolutoriu z fyziky.

Zajímal je můj vztah ke kostelu a k ČSM

Práci si hned po ukončení studia našel na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. U přijímacího pohovoru se ho vedoucí katedry zeptal na dvě otázky: jestli chodí do kostela a jak u nich na škole pracoval Československý svaz mládeže (ČSM). “Říkal jsem mu, že o ČSM nic nevím, a do kostela jsem v té době nechodil. Chodil jsem předtím ministrovat, to se o mně vědělo. Byl jsem přijat. Nešťastnou náhodou tam zemřel jeden kolega, takže jsme tam byli zpočátku vedoucí katedry docent Kašpar, kolegové František Kosek, Karel Čermák a já,” popisuje začátky v novém zaměstnání Zdeněk Cimpl.

Pamětník se ve stejné době roku 1960 oženil s Janou Hrdinovou a přestěhoval se k rodině manželky do kolínského Zálabí. V roce 1961 se jim narodil syn Zdeněk a o tři roky později Pavel. Každé léto jezdili do Rokytnice nad Jizerou. Poprvé se sem Zdeněk Cimpl dostal s rodinou budoucí manželky Jany v roce 1958. Vždy bydleli u rodiny Janouškových za Pensionem Horalka.

Když přišli v osmašedesátém roce Sověti, plakalo se

Během šedesátých let vnímal pamětník jisté uvolnění. Projevilo se to například u přijímacích zkoušek na pardubickou vysokou školu, kde působil: “Student žádal o přijetí a z ředitelství školy napsali: ‘Nedoporučujeme z náboženských důvodů, je zatížen’. Jeden starší pan kolega říkal, že se na to takhle nebudeme dívat, že se to už dnes, ve čtyřiašedesátém, tak nebere. Uvolnění bylo cítit,” popisuje období spějící k pražskému jaru.

V červnu roku 1968 přidal Zdeněk Cimpl spolu s kolegy svůj podpis pod „Dva tisíce slov“. Manifest, který sepsal na popud vědeckých pracovníků Československé akademie věd Ludvík Vaculík, vyzýval k pokračování a prohlubování změn, které ve společnosti nastaly. Později jej sovětský diktát označil za podnět ke kontrarevoluci a české ústředí komunistů tuto rétoriku přejalo.

21. srpna 1968 šel pamětník v šest hodin ráno na vlak do Pardubic. Nic netušil, potkal ale příbuzného, který mu říkal, ať se vrátí domů, že jsou v Praze tanky. “Brzy přijely i do Kolína. Manželka doma plakala, nebylo to dobré,” vzpomíná na těžké chvíle sovětské okupace. Tehdy si říkal, že je to na dvacet let.

Museli jsme se zařadit

Po invazi v srpnu 1968 následovaly v sedmdesátých letech prověrky, které se dotkly také vysoké školy, kde působil pamětník, a došlo na „Dva tisíce slov“. “Bylo tam od nás několik desítek jmen, já také. Když přišlo do tuhého, všechny nás vyhodit nemohli. V roce 1970 se to začalo šetřit. Základní kritérium bylo podepsal, nepodepsal. My jsme měli podepsáno včetně syna vedoucího. Přišla prověrka a museli jsme napsat politování. Vím, že to napsali všichni. Museli jsme se zařadit,” popisuje události, které má v paměti jako černou skvrnu.

Zdeněk Cimpl na škole zůstal, nebyl však ve straně a na rozdíl od mladých kolegů straníků, kteří s rudými knížkami úspěšně habilitovali, se dočkal vždy jen odložení. “Když jsem v šedesátém roce nastupoval, existovala klauzule, že se musím do patnácti let habilitovat, nebo půjdu ze školy. To všechno padlo. Ještě v osmdesátém osmém jsem se snažil žádat, měl jsem publikace i citace v zahraničí, ale jen říkali, že o tom budou jednat, a nic se nestalo,” popisuje Zdeněk Cimpl.

Začátkem osmdesátých let ho ale chtěla vysoká škola poslat na čtyři roky do zahraničí, pravděpodobně do Kuvajtu. Zdeněk Cimpl byl opakovaně předvoláván na vyšetřovnu Státní bezpečnosti (StB), kde ho v pardubické ulici Na Spravedlnosti vyslýchal mladý estébák a čtyřikrát po sobě se zajímal o celý proces a okolnosti výběru pamětníka na tento post. Když ho dostatečně prověřili, cestu mu schválili, ale ačkoli to nezaznělo přímo, bylo prý zjevné, že by po něm požadovali spolupráci s StB. Rozhodl se proto zůstat v Československu, a to i kvůli nátlaku manželky, která s jeho výjezdem nesouhlasila.

Po listopadu 1989 jsem se stal svobodným učitelem

V listopadových dnech sametové revoluce ležel Zdeněk Cimpl v nemocnici s akutním zánětem slinivky břišní. Když na jaře opět předstoupil před studenty, uvítal je slovy: “Dnes poprvé po mnoha letech před vás předstupuji jako svobodný učitel.” Vzpomíná na ohromnou úlevu, kterou pocítil prostřednictvím znovunabyté svobody.

V roce 1991 se stal na deset let vedoucím katedry fyziky, v letech 1992–1996 působil také jako proděkan na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Počátkem devadesátých let pamětník obhájil habilitační práci a získal titul profesora pro obor Aplikovaná fyzika.

Nejšťastnější jsem teď

V roce 2001 Zdeněk Cimpl ovdověl poté, co jeho žena Jana podlehla dlouhé a těžké nemoci. O rok později požádal o ruku svoji současnou ženu Miladu, dceru pana Janouška z Rokytnice nad Jizerou, kam dlouhá léta s rodinou jezdil. Přestěhoval se k ní, nějaký čas ještě dojížděl na univerzitu v Pardubicích a v Hradci Králové, ale pro časovou náročnost se rozhodl pro život penzisty na horách. 

Zdravotní problémy nakonec přiměly manžele Cimplovy k prodeji domu. V roce 2024 žili v domově důchodců v Rokytnici nad Jizerou a Zdeněk Cimpl o tomto období vypráví jako o nejšťastnějším ve svém životě. Má stále dost sil, zajímá se o astronomii, kosmologii, chodí do kostela a v pátek na pivo. V domově pomáhá s drobnými úkoly a pochvaluje si hezké vztahy, které tu panují. Mladé generaci vzkazuje ústy prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka: „Je to klišé, ale ‚nebát se a nekrást‘.“