"Prý byli [v roce 1948] ve výloze vystaveni lidé, kteří měli třeba nějakou zásobu látek. Byli ukazováni jako škůdci socialismu. Proto mě silně bolí, když někdo vzpomíná, jak to bylo krásné. Když v této době vzpomínají, jak to bylo v komunismu všechno pěkné. Opravdu lidé zapomínají. Zapomínají. Bolí mě, jak lidé zapomínají. Že bylo všecko zadarmo, že to stálo pár halířů, vůbec to není pravda. Nedokážou si to přepočítat. Jaké bylo těžké obdělávat. Manželčin děda měl velkou zahradu. Vím, že jinde byly už traktůrky nebo nějaké takové stroje. My s panem doktorem Rádlem, to tam byl známý právník, jsme byli zapřaženi v pluhu a děda s radlicí za námi. Koupit něco takového bylo nemožné. Dneska když se člověk podívá na ceny těch strojů pro potřebu, tak je to desetkrát levnější, než to bylo tenkrát. A tenkrát to ani nebylo. Dovézt sem něco takového bylo nemyslitelné."
“Na té ‚Spravedlnosti‘ jsem byl vyšetřován. Mladý soudruh vyšetřovatel mi dával čtyřikrát prakticky stejné otázky: ‘V čem pracujete, kam jste schoval libry, kde to máte zakopané a jak jste se vůbec dostal přes ministerstvo, jaké jste dělal zkoušky, abyste mohl jet…’ Tak jsem to vykládal pořád stejně. Ptali se na jednu kyselinu, na určitou chemickou látku, která má zřejmě nějaké výbušné využití, a já jsem pracoval ve sklech. To jsou neoxidová skla na bázi arzenu, selenu, síry a dávaly se tam další látky. V tom jsem pracoval, měřil optické vlastnosti a nikdy jsem neřekl nic jiného, protože jsem říkal jenom pravdu. Když byl ten poslední výslech, přišel nějaký nadřízený a říkal: ‚Je to dobrý.‘ A potom už na mě netlačili tajní, ale kádrovák: ‚Kdy se přihlásíš soudruhu?’ No, kádrovák byl takový lidový člověk. Naklepat kosu uměl, a tak to nabízel. Také se mě snažil přesvědčit, ale manželka by mně to neschválila, abych někam na čtyři roky šel, tak se to rozplynulo. Prý Kuvajt, ale kdo ví. A říkám: bylo by to zaplaceno draze. Kdo tam byl, musel si vzít nějaký úvazek. Musel bych donášet. Takhle mi to neřekli, ale celkem to bylo jasné. Kvůli tomu že tam nepůjdu. To mně neřekli, že bych byl pověřen, ale byla to samozřejmost.”
"Stýkají se tam dvě silnice. Jedna vede od Chotěboře a jedna od Havlíčkova Brodu. Na křižovatce stál rohový barák. Pamatuji se, když bylo 9. května, tak jsme šli do kostela, byly májové pobožnosti. Mezitím se tam ale objevily tanky, které jsme pozorovali, nějakou dobu to trvalo a pak se začalo střílet. Z boční silnice, silnice nižší třídy, vyjela kolona Němců a začala bitva. Schovali jsme se v tom rohovém baráku. Napřed jsme byli jen ve stodole, tam na nás padaly rozbité tašky. Potom jsme přeběhli do chlíva, který už byl klenutý, a bylo to tam bezpečnější. Lidi plakali, modlili se, to všechno mám před sebou."
Zdeněk Cimpl se narodil 5. dubna 1938 v Habrech na Vysočině. Pochází z šesti dětí. 9. května 1945 zde zažil souboj jednotek sovětské a německé armády. S rodinou se několik dní ukrývali. Poté u nich nějaký čas bydleli dva majoři Rudé armády. Rodina se po válce přestěhovala do Kolína, kde otec získal práci jako revident na prokuratuře. V roce 1953 odsud kvůli nelidským praktikám, jichž byl svědkem, odešel. Pamětník vystudoval obor fyzika pevných látek na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V roce 1960 se oženil a získal práci na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Postupně se jim s manželkou Janou narodili dva synové. V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Po roce 1970 napsal pod tlakem v rámci prověrek vysokoškolských pedagogů politování. Nadále působil na vysoké škole, habilitovat mohl ale až po roce 1989. V roce 1991 se stal na deset let vedoucím katedry fyziky. V letech 1992–1996 působil jako proděkan na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. V roce 1992 byl jmenován profesorem. V roce 2001 ovdověl, o rok později se znovu oženil a přestěhoval se do Rokytnice nad Jizerou. Působil na univerzitě v Pardubicích a v Hradci Králové. V roce 2024 žil s manželkou Miladou v Domově pro seniory v Rokytnici nad Jizerou. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Rokytnice nad Jizerou.
Rohový dům, kde se 9. 5. 1945 Zdeněk Cimpl se sestrou ukryli po rozpoutání bitvy mezi sovětskými a německými jednotkami. Roh ulice Na Páchu a silnice k Chotěboři. V domě měl obchod s papírenským zbožím pan Láska. Silnice vede od Havlíčkova Brodu, odkud přijížděly sovětské tanky
Rohový dům, kde se 9. 5. 1945 Zdeněk Cimpl se sestrou ukryli po rozpoutání bitvy mezi sovětskými a německými jednotkami. Roh ulice Na Páchu a silnice k Chotěboři. V domě měl obchod s papírenským zbožím pan Láska. Silnice vede od Havlíčkova Brodu, odkud přijížděly sovětské tanky
