Eduard Císař

„Pak se mi chtělo kamsi. Tak šel ještě kamarád a šli jsme spolu. A tam byl takový remízek. Velký – já říkám remízek, on to byl remíz pořádný – no a my jsme tím směrem… a tam jsme konali tu potřebu. A oni mezitím, co jsme konali tu potřebu, tak letěly letadla, ruský letadla. Tak my jsme na to koukali furt. Koukáme, koukáme. Jak jsme tam byli dlouho, to nevím, my jsme si tam odpočívali. Aby nás neviděl ten esáman, že nic neděláme, tak jsme byli na té potřebě dál, právě. My ovšem nevěděli, co se stane. Jak letěly ty letadla, tak najednou jsme slyšeli něco: nějaký zařvání a cvaknutí. Vy si nedovedete představit – v tom remízku byly zamaskovaný protiletadlový děla. Ale to nebylo jedno dělo, to bylo snad deset děl. A ty na jeden rozkaz všechny vystřelily. To bylo strašné. My jsme vyskočili, kalhoty, a utíkali jsme. Jenomže mezitím, co jsme byli – my jsme tam byli dlouho na té potřebě – ti Rusové stříleli přes ten kopec a ono už to začalo padat nejenom před to letiště. My jsme říkali: ‚To jsou pitomci, my jsme tam včera to dělali, a oni nám to rozrývají.‘ Prostě ze srandy. Ale začalo to padat i před naše zákopy a najednou to padalo i do našich zákopů. Takže to nebyla žádná legrace. Tak jsme vždycky, jak to hvízdalo – to víte, že to hvízdá – tak jak to hvízdalo, tak vždycky jsme si lehli do těch zákopů.”