„Byla jste přesvědčenou komunistkou, prošla jste obdobím reformního komunismu… Co dnes s komunismem? Má dnes podle Vás smysl se jím zabývat?“
„Budete se divit, ale slyšela jsem, že spousta lidí už zase čte Marxův Kapitál.“
„Považujete to za nebezpečné?“
„Ne, vůbec ne. Komunismus jako myšlenku stále uznávám. Horší je to s praxí…“
„Tatínek byl velkým milovníkem ruské kultury a Ruska vůbec; Masaryk byl náš životní vzor. Když jsme poslouchali rádio a zazněla hymna, museli jsme položit příbory a vstát. Hymnu jsme také doma zpívali, byla to pro nás posvátná píseň. Měli jsme velikánský dlouhý prapor, který jsme vyvěšovali na státní svátky, zejména na 28. října. Nedávno jsem četla, že Ludvík Vaculík 28. října s Madlou a se svými dětmi doma také zpíval hymnu.“
„Když v roce 1997 vyšla edice dokumentů Charty 77, chartisty a příznivce Charty jsme pozvali do Mánesa a tam jsme tři díly dějin představili. Přišel také Václav Havel.“
„Slyšel jsem, že jste sklidila velký potlesk a Vaše práce byla oceněna…“
„Ano, za mou práci mi dokonce veřejně poděkoval Václav Havel.“
Blanka Císařovská se narodila 10. května 1927 v Lenešicích. V roce 1945 s celou rodinou vstoupila do KSČ. Vystudovala Vysokou školu politickou a sociální, v letech 1953 až 1960 přednášela dějiny dělnického hnutí na AMU. Za kritiku stalinského režimu musela půl roku (1956) pracovat v závodním časopise firmy Tesla. Mezi lety 1960 a 1968 pracovala v Encyklopedickém ústavu Československé akademie věd, o místo přišla kvůli kritice invaze vojsky Varšavské smlouvy. Od přelomu 60. a 70. let žila střídavě v Praze a na chalupě v Olešně. Spolu s manželem Josefem Císařovským udržovala blízké kontakty s českými disidenty. Za normalizace získala invalidní důchod, přivydělávala si prodejem vlny a jako uklízečka. Po roce 1989 působila v Ústavu soudobých dějin ČSAV a v mezinárodní organizaci pro lidská práva; spolupracovala na vydání knihy Charta 77 očima současníků: Po dvaceti letech. Paní Blanka Císařovská zemřela 11. května roku 2022.
