Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Císařovský (* 1950)

• narozen 18. března 1950 v pražském Podolí

• sochař a kovář

• v letech 1965–1968 byl v učení v podniku Ústředí uměleckých řemesel – Jihlava

• roku 1975 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), kde studoval sochařství

• stýkal se s disidenty, znal Václava Havla

• podílel se na šíření samizdatové literatury

• signatář dokumentu Několik vět a účastník demonstrací roku 1989

• v roce 2022 žil v Praze

Narodil se do umělecké rodiny a právě to ovlivnilo jeho další životní kroky. Jako malý chlapec chtěl být po vzoru svého otce Petr Císařovský malířem, nakonec ovšem zakotvil u sochařského řemesla. Právě umění mu v temné atmosféře totalitního Československa přinášelo radost a poskytovalo možnost trávit čas s lidmi, kteří obohatili jeho pohled na svět.

Otec přišel v Lidicích o kamarády

Petr Císařovský se narodil 18. března 1950 v pražském Podolí Blance, rozené Charvátové, a Josefovi Císařovským. Matka přišla na svět roku 1927 v Lenešicích u Loun. Její otec byl legionář a malíř. Protože byl po návratu z první světové války už v pokročilejším věku, vzdal se svého snu – totiž studia malířské akademie. Namísto toho se stal malířem pokojů a tvorbě svých obrazů se věnoval jen soukromě. Za svými prarodiči do Loun Petr Císařovský velmi rád jezdil a trávil s nimi společný čas. Tehdejší atmosféra ve městě pro něj byla kouzelná, protože v ní podle jeho slov stále přetrvával rakousko-uherský duch. Naneštěstí oba prarodiče zemřeli na otravu plynem v roce 1960.

Otec Josef Císařovský se narodil o rok dříve než jeho žena v Hostouni, nedaleko Kladna. V meziválečném období během Velké hospodářské krize rodina přišla téměř o všechen majetek a musela žít ve skromných podmínkách, které ovlivnily jeho dětství. Josef Císařovský se vyučil kovářem a zámečníkem v ČKD. Během druhé světové války pobýval v Hostouni, kde s hrůzou zpovzdálí sledoval v roce 1942 vyhlazení obce Lidice. „Z věže hostouňského kostela viděl požár a střelbu, protože Lidice jsou kousek od Hostouně. Přišel tam pochopitelně o kamarády a o nějaký vzdálený příbuzný, takže se ho to velice silně dotklo,“ vzpomíná jeho syn. 

Během Pražského povstání pak Josef Císařovský na výzvu rozhlasu odjel na pomoc do hlavního města. „Viděl stahující se jednotky Vlasovovy armády. S nimi se dostal do centra Prahy a tam pomáhal u kulometného pásu. Byl lehce raněn. „Taky mi říkal, že tam viděl všechna ta zvěrstva, co se potom děla,“ vypráví Petr Císařovský a dodává: „Otec velice rychle zaujal takové skeptické hledisko na vlastenectví a tyto věci. Nezapojil se ani do žádných organizací, nestál o ocenění. Vždycky říkal, že to bylo samozřejmý, že za to se nemá dávat medaile, že to by měla být přirozená věc.“ Po druhé světové válce otec vstoupil do komunistické strany, a to i přesto, že byl křtěný katolík. Jeho žena byla také členkou strany, ji ale přesvědčil, ať na rozdíl od něj z církve vystoupí. Josef Císařovský se přihlásil ke studiu filozofie a malířské akademie. Aby se vyhnul odvedení, odešel nakonec studovat do Leningradu a Moskvy dějiny umění – se zaměřením na klasické malířské období. Domů jezdil jen na dovolené, během kterých mohl trávit čas s rodinou. Brzy se však začaly jeho návštěvy prodlužovat, protože v Sovětském svazu zažil zklamání z tamních poměrů. Opěvovaný tamní režim začal vnímat bez příkras. V roce 1956 se nastálo vrátil do Československa.

Už na základní škole jsem chtěl být umělcem

Ačkoliv prvních šest let svého života trávil Petr Císařovský prakticky bez otce, prožíval spokojené dětství po boku svého o rok mladšího bratra Josefa. Jedenáct let poté se manželům Císařovským narodil ještě syn Tomáš. Otec, který se svými přáteli obdivoval Karla Hynka Máchu, při svých toulkách Kokořínskem narazil na chalupu v obci Olešno, kterou koupil a využíval ji jako svůj ateliér a místo pro setkávání se známými a přáteli. Až později se z ní stalo místo, kde trávil čas i společně se svou rodinou. 

Petr Císařovský vyrůstal v bytovém domě, kde žily převážně mladé rodiny s dětmi. „Bylo to zajímavé prostředí. Žili tam skalní partajníci, ale taky třeba portugalští a španělští emigranti,“ říká. Školní docházka ho nebavila, dalo by se říci, že ho dokonce otravovala. „Nesnášel jsem to, protože jsem miloval volnost a svobodu, a to ve škole nebylo,“ vysvětluje pamětník. Už tehdy bylo jeho snem stát se malířem. Umění ho totiž bavilo a přinášelo mu onu chtěnou svobodu. Nakonec se ale po ukončení základního vzdělání na popud svého otce šel vyučit uměleckým kovářem. V letech 1965–1968 byl v učení v podniku Ústředí uměleckých řemesel – Jihlava. „Byl jsem tam jediný učeň, dohlíželi na mě tři chlapi. Umělecké kovářství mi dalo základ, ze kterého stále čerpám. Navíc v osmnácti letech už jsem byl hotový řemeslník,“ popisuje. V té době si moc dobře uvědomoval, že ve společnosti nastala změna a že se do ní pomalu vkrádají svobodné projevy, kterých Petr Císařovský naplno využíval. „Nejvíc jsem to vnímal v kultuře, bylo to obrovské uvolnění. Chodil jsem na avantgardní filmy a byl jsem z toho nadšený,“ vzpomíná.

Už v učení se rozhodl, že chce i po jeho ukončení pokračovat ve studiu. Ještě jako učeň zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Osudný den trávil v dílně, kde poslouchal rozhlas, který informoval o dění. Vzpomíná, že ve městě postávaly hloučky lidí, kteří se snažili okupantům znesnadnit orientaci. On sám se později se svými přáteli snažil z budovy národního výboru strhnout rudou hvězdu. Záhy po invazi se přesunul do Prahy, kde viděl rozstřílenou fasádu Národního muzea a ohořelé stromy.

V hlavním městě nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), kam ho výjimečně přijali i jen s výučním listem, bez ukončeného středoškolského vzdělání. Na škole studoval sochařství. Absolvoval roku 1975.

Mezitím matku v roce 1969 vyloučili ze strany a v dalších letech se jakožto absolventka vysoké školy musela živit uklízením. Ani otec se už nemohl věnovat své profesi. Během normalizace se stýkal s levicově orientovanými disidenty (jako byli například Ladislav Lis, Klement Lukeš nebo Věněk Šilhán) a žil v Olešně, kde se živil jako chovatel drobného domácího dobytka.

 
Uvědomil jsem si, že uměním jako takovým se živit nemůžu

Během studia Petr Císařovský nepřístupně odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). Jeho drsné výroky vůči SSM si nenechali verbující spolužáci pro sebe, a tak dostal předvolání od kvestora. Ze školy sice vyloučen nebyl, udělili mu ale podmínku. Tehdy pochopil, že škola je silně v rukách režimu a není radno si zahrávat. I když po invazi muselo mnoho profesorů nuceně univerzitu opustit, někteří dobří zůstali. Jak Petr Císařovský vzpomíná, byl mezi nimi například Zdeněk Sklenář. Během studia se pamětník zdárně vyhýbal docházce na vojenské katedře – simuloval, že má epilepsii. Protože komunistickému režimu nechtěl vůbec sloužit, udělal všechno pro to, aby dostal modrou knížku a nemusel na vojnu. To se mu nakonec podařilo i díky tomu, že jeho způsobilost posuzoval mimo jiné také jeho bratr, který zatajil, že jsou příbuzní. „Týden předtím jsem kouřil a pil, abych vypadal hodně zchátrale, a to se povedlo, vypadal jsem hrozně,“ vysvětluje Petr Císařovský, jak se mu podařilo získat modrou knížku.

Po absolvování vysokoškolského studia začal spolupracovat s architekty. Vytvořil například reliéf a plastiku pro benešovský židovský hřbitov. Bylo mu ale jasné, že se uměním jako takovým neuživí, a tak se vydal na dráhu užitého umělce – tvořil tedy převážně mříže do oken, vrata a další. Působil na volné noze, jelikož byl členem Českého fondu výtvarných umění. To mu kromě toho, že nemusel být zaměstnaný, přinášelo i řadu dalších výhod. „Jednou, když jsem šel z nějaký vinárny v noci, tak mě zastavili u Národního divadla policisti. Já jsem se polekal, že mě zavřou, jako většinu těch mániček zavírali, že jo, no, ale oni otevřeli občanku a tam byl vloženej ten průkaz Českýho fondu výtvarných umění. On se na to podíval, zasalutoval a řekl: ,Pokračujte.‘ Takže jsem se trošku zastyděl, že mám takovou jako společenskou výjimku,“ říká pamětník a dodává: „My jsme měli taky nárok na získání ateliéru, ale ty se pochopitelně dávaly pod rukou, takže já jsem musel zaplatit dvacet tisíc jednomu starýmu pánovi, výtvarníkovi, který nemohl do čtvrtýho poschodí, což byly v tý době veliký peníze.“ 

Tak Petr Císařovský získal ateliér v podkrovním bytě v ulici Lucemburská 31. Tam se stýkal se svými přáteli nejen z řad uměleckých kruhů a tvořil návrhy, které pak realizoval v Olešně. V Lucemburské 31 se téměř nepřetržitě pořádaly večírky, jak vzpomíná Petr Císařovský. Zároveň mezi své přátele šířil samizdatovou literaturu, kterou otec získával od svých přátel ze zahraničí. Naopak také pomáhal šířit samizdat z Československa na Západ. Do procesu byl zapojený otcův známý, reformní komunista Jiří Pelikán. 

Na konci roku 1976 jeho otec mezi prvními podepsal prohlášení Charty 77, což jeho postavení v socialistické společnosti příliš nepomohlo. Tato inciativa totiž kritizovala fakt, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Otce tehdy vyhodili z Českého fondu výtvarných umělců a sebrali mu řidičský průkaz.  Ačkoliv Josef Císařovský své ženě nejprve zakázal, aby se k němu přidala, stála si za svým a Chartu 77 nakonec podepsala. „Otec totiž nechtěl, aby do toho byla zatažená celá rodina. Později mi to radil i Václav Havel,“ říká Petr Císařovský, který svůj podpis proto nepřipojil. Jeho rodiče žili v té době v Olešně a živili se prací na svém malém hospodářství.

Nenadával, jen křičel: „Maminko!“

Petr Císařovský se stýkal s mnoha důležitými tvářemi disentu a brzy navázal kontakt i s Václavem Havlem. Toho potkal díky své budoucí ženě Václavě, řečené Vendule, která v té době byla manželkou jeho kamaráda Karla Halouna. „Ona Václavu Havlovi poslala po svém strýci Ivanu Klímovi svůj obrázek – ona totiž taky malovala, byla příbuzná Jana Zrzavého. Václav jí vzkázal, že by jí rád osobně poděkoval. Tak se setkali, bylo nás u toho víc,“ vzpomíná. Václav Havel Petru Císařovskému věnoval jednu ze svých samizdatem vydaných knih. Když se nad ránem společně vraceli domů, uvědomil si Petr Císařovský, jak silně na něj osobnost Václava Havla zapůsobila. 

S tehdy ještě budoucím prezidentem se pojí ještě jedna vzpomínka. Tehdy byl Petr Císařovský se svými kamarády v Okrouhlici, kde se do pozdních nočních hodin bavili. „Už jsem toho měl opravdu dost. Když nás žena uviděla, spráskla ruce a vzala nás oba dovnitř. Byla úplná tma a Vašek si nevšiml, že těsně vedle  něj byl náhon k mlejnu – díra s vodou. Já, jak jsem se komíhal, tak jsem pravděpodobně do něj strčil a on tam sletěl,“ říká pamětník a pokračuje: „Ihned jsem vystřízlivěl a přiběhli kluci a ten Vašek, jak tam spadl, tak křičel jenom: ,Maminko!‘ A nenadával. Normálně se topil.“ Když pro něj ostatní skočili, zjistili, že do vybetonovaného srázu se nemůžou vyšplhat, a tak jim museli donést žebřík, díky čemuž se všichni ve zdraví dostali na břeh.

V druhé polovině osmdesátých let žil Petr Císařovský kulturním životem a účastnil se protirežimních demonstrací. Bydlel se svou třetí manželkou Václavou a jejich jediným synem. V roce 1989 připojil svůj podpis k dokumentu Několik vět. Po sametové revoluci se dál naplno věnoval své profesi. V letech 1991–1993 vytvořil bránu sv. Františka z Assisi do pražské Františkánské zahrady. V roce 2014 pak přidal do zahrady bránu s reliéfními motivy ze života sv. Anežky České.  Pro katolický kostel st. Laurentius v německém Herne vytvořil v druhé polovině devadesátých let dvě brány. Na hřbitově ve Mšeně u Mělníka realizoval v roce 2005 plastiku s názvem „Život a smrt“. V Mostecké ulici č. 17 na pražské Malé Straně osadil vstupní dveře na téma dialogu J. A. Komenského a Erasma Rotterdamského s názvem „Chvála bláznivosti v labyrintu světa“. Podílel se ale i na mnoha dalších objektech. V rozmezí let 2015–2023 zhotovil mnoho pamětních desek týkajících se význačných událostí, hrdinů odboje a osobností kultury. V roce 2022 žil Petr Císařovský v Praze.