Petr Císařovský

* 1950

  • „A já už jsem teda byl opravdu... Opravdu jsem toho měl dost. Vendula odkojila a chlapečka uklidila, ten spinkal pěkně v postýlce. Pak přišla za náma. Když mě viděla, tak spráskla ruce a řekla: ,A domů! Oba!‘ Tak nás vzala, jednoho držela takhle v podpaží, druhej takhle v podpaží. Ne, já jsem byl v prostředku. No, a to byl ten malér, ona byla úplná tma a on si nevšiml, Vašek [Havel], že těsně vedle toho, jak jsme šli, byl ten náhon, náhon k mlejnu – jako ta díra s vodou. Já, jak jsem se komíhal, tak jsem pravděpodobně do něj strčil a on tam sletěl. A teď další. Ihned v tu chvíli jsem vystřízlivěl a teď jsem začal, že tam skočím, a Vendula říkala: ,No, ještě ty!‘ A přiběhli kluci a ten Vašek, jak tam spadl, a to byla další šílenost taková, že on neprosil: ,Proboha, kde to jsem?‘ On jenom: ,Maminko!‘ Já říkal, jako kde to jsem a kde to... A nenadával nebo nebyl nějak... Topil se prostě, no, normálně se topil. A ty kluci z tý Jasný páky se rychle svlíkali, naskákali tam za ním, a oni se nemohli dostat tam vůbec nahoru, protože to je úplně rovný, vybetonovaný. No, tak někdo nakonec, myslím, sestra Míši, řekla: ,Běžte někdo pro žebřík!‘ Tak vzali, přivezli žebřík a dali tam ten žebřík a pamatuju si, že ještě jsme tam pak ty kluky všichni... Vypadali hrozně – žabinec po sobě, jak jsme je tam vytahovali nahoru prostě tím žebříkem.“

  • „A já jsem automaticky po absolvování školy dostal tu legitimaci Českého fondu výtvarných umění. Ono to mělo i jednu takovou stránku, že jednou, když jsem šel z nějaký vinárny v noci, tak mě zastavili někde u Národního divadla policisti. Já jsem se polekal, že mě zavřou, jako většinu těch mániček zavírali, že jo, no, ale oni otevřeli občanku, tam byl vloženej ten průkaz Českýho fondu výtvarných umění. On se na to podíval, zasalutoval a řekl: ,Pokračujte.‘ Takže jsem se trošku zastyděl, že mám takovou jako výjimku společenskou, dá se říct, ale vlastně takhle to bylo, že prostě ty výtvarníci si vymohli prostě v rámci tý společnosti tuto zvláštnost. Takže my jsme měli nárok na získání nějakýho ateliéru, ale ty se pochopitelně dávaly pod rukou, takže já jsem musel zaplatit dvacet tisíc jednomu starýmu pánovi, výtvarníkovi, který nemohl do čtvrtýho poschodí, což byly v tý době veliký peníze, aby si mě napsal na ten dekret.“

  • „Jednak on [otec] z věže hostouňského kostela viděl požár a střelbu Lidic, protože to je kousek od Hostouně. Přišel tam pochopitelně o kamarády a o nějaký vzdálený příbuzný, takže se ho to velice silně dotklo. Potom za Pražskýho povstání s několika přáteli jel na pomoc, viděl ty stahující se jednotky Vlasovovy armády. S nima se dostal do centra Prahy a tam pomáhal u toho pásu kulometu. Byl lehce raněn. Taky mi říkal, že tam viděl všechny ty zvěrstva, co se potom děla. A když se vrátili jako hrdinové, těch pár kluků, co z Hostouně jelo pomáhat bojovat, tak je nejdřív oslavovali, pak je zavolal pan starosta a řekl: ,Vy kluci pitomý, já bych vás nejradši zmlátil, protože copak nevíte, co se stalo s Lidicema?‘ Takže otec velice rychle zaujal takové skeptické hledisko na vlastenectví a tyto věci. Takže se ani nepřihlásil do nějakýho odboje nebo tak a vždycky to říkal, že to bylo samozřejmý, to jeho vystoupení v tomto ranku, a že prostě za to se nemá dávat medaile, že to by měla být přirozená věc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.08.2022

    (audio)
    délka: 01:52:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.11.2022

    (audio)
    délka: 02:08:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 22.12.2022

    (audio)
    délka: 02:44:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za komunismu jsem dělal to, co mi přišlo správné

Petr Císařovský jako student UMPRUM, 1971
Petr Císařovský jako student UMPRUM, 1971
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Císařovský se narodil 18. března 1950 v pražském Podolí Blance, rozené Charvátové, a Josefovi Císařovským. Prvních šest let svého života žil jen s matkou a bratrem, protože otec studoval v Sovětském svazu dějiny umění. V letech 1965–1968 byl v učení v podniku Ústředí uměleckých řemesel – Jihlava, kde prožil také invazi vojsk Varšavské smlouvy. Poté nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), kde studoval sochařství. Absolvoval roku 1975. Během studia odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). Pracoval na volné noze jako sochař a poté jako umělecký kovář. Působil v ateliéru v podkrovním bytě v ulici Lucemburská 31, kde se stýkal s dalšími umělci i lidmi z řad disentu. Společně se svým otcem, který se stýkal s levicově smýšlejícími disidenty, pomáhal šířit samizdatovou literaturu. V osmdesátých letech se seznámil s Václavem Havlem. V roce 1989 podepsal dokument Několik vět a účastnil se protirežimních demonstrací. Po sametové revoluci i nadále působil jako výtvarník a vytvořil mnoho význačných děl. Je ženatý a má syna. V roce 2022 žil v Praze.