Petr Císařovský

„A já jsem automaticky po absolvování školy dostal tu legitimaci Českého fondu výtvarných umění. Ono to mělo i jednu takovou stránku, že jednou, když jsem šel z nějaký vinárny v noci, tak mě zastavili někde u Národního divadla policisti. Já jsem se polekal, že mě zavřou, jako většinu těch mániček zavírali, že jo, no, ale oni otevřeli občanku, tam byl vloženej ten průkaz Českýho fondu výtvarných umění. On se na to podíval, zasalutoval a řekl: ,Pokračujte.‘ Takže jsem se trošku zastyděl, že mám takovou jako výjimku společenskou, dá se říct, ale vlastně takhle to bylo, že prostě ty výtvarníci si vymohli prostě v rámci tý společnosti tuto zvláštnost. Takže my jsme měli nárok na získání nějakýho ateliéru, ale ty se pochopitelně dávaly pod rukou, takže já jsem musel zaplatit dvacet tisíc jednomu starýmu pánovi, výtvarníkovi, který nemohl do čtvrtýho poschodí, což byly v tý době veliký peníze, aby si mě napsal na ten dekret.“

„Jednak on [otec] z věže hostouňského kostela viděl požár a střelbu Lidic, protože to je kousek od Hostouně. Přišel tam pochopitelně o kamarády a o nějaký vzdálený příbuzný, takže se ho to velice silně dotklo. Potom za Pražskýho povstání s několika přáteli jel na pomoc, viděl ty stahující se jednotky Vlasovovy armády. S nima se dostal do centra Prahy a tam pomáhal u toho pásu kulometu. Byl lehce raněn. Taky mi říkal, že tam viděl všechny ty zvěrstva, co se potom děla. A když se vrátili jako hrdinové, těch pár kluků, co z Hostouně jelo pomáhat bojovat, tak je nejdřív oslavovali, pak je zavolal pan starosta a řekl: ,Vy kluci pitomý, já bych vás nejradši zmlátil, protože copak nevíte, co se stalo s Lidicema?‘ Takže otec velice rychle zaujal takové skeptické hledisko na vlastenectví a tyto věci. Takže se ani nepřihlásil do nějakýho odboje nebo tak a vždycky to říkal, že to bylo samozřejmý, to jeho vystoupení v tomto ranku, a že prostě za to se nemá dávat medaile, že to by měla být přirozená věc.“