Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hubert Čížek CSc. (* 1941)

• narozen v srpnu roku 1941 v Praze

• v letech 1962–1967 vystudoval lesnickou a dřevařskou fakultu v Brně

• po absolvování vysoké školy působil v lesním podniku v Tachově

• v 80. letech se účastnil cest do Sovětského svazu za endemitním druhem jalovce

• koncem 80. let pracovně navštívil Tibet

• od roku 1992 se zabýval problematikou spojenou s lesním hospodářstvím Jižní Ameriky

• působil v Ekvádoru, Chile, Kolumbii, Bolívii, na Kubě nebo Galapágách

• přednášel na zahraničních i tuzemských univerzitách

• v roce 2022 žil v Praze a stále přednášel o oboru tropického lesnictví

„Pěstuj les tak, abys na něj byl hrdý.“ Tato slova kladl na srdce Hubertu Čížkovi jeho dědeček. Už od raného dětství ho společně s otcem brali do lesa, kde ho učili tamní fauně i flóře. Lesnictví se jeho rodina věnovala už nejméně od 17. století. Hubert Čížek kráčel ve šlépějích svého otce, čímž navázal na odkaz svých předků, a celý život zasvětil přírodě, která pro něj je, jak sám říká, terapií.

Sotva jsem uměl chodit, už mě brali do lesa

Hubert Čížek se narodil v srpnu roku 1941 v Praze Vlastě a Hubertu Čížkovým. Poté, co přišel na svět, strávil nějaký čas s rodiči na statku za Prahou u svých prarodičů. Poté se přestěhovali do hájovny na Konopiště, kde otec působil jako lesník. Právě tam začal už jako malý chlapec pravidelně chodit na procházky od lesa. „Sotva jsem mohl chodit, tak mě [otec] tahal s dědečkem do lesa a ukazovali mi, co dělat, jaké dřeviny pěstovat, učili mě květinám, a to nejenom česky, ale i latinsky,“ říká a dodává: „Pozorovali jsme taky zvěř, seděli jsme vždycky na posedech a pozorovali ji.“ Zároveň ho už od raného dětství inspirovaly encyklopedie, ve kterých ho zaujala hlavně Jižní Amerika a její rostlinstvo i zvířectvo. Od té doby snil o tom, že se do těchto vzdálených končin jednou vydá. Tehdy ještě nemohl tušit, že se mu to opravdu splní a zároveň podpoří tamní biodiverzitu.

Když byly Hubertu Čížkovi čtyři roky, s rodinou se opět stěhoval – tentokrát na Tachovsko, kde otec získal práci vedoucího polesí. Tam také začal chodit do školy a z hájovny, kde bydleli, tak musel denně za každého počasí docházet do pět kilometrů vzdálené obce. „Vyhovovalo mi to, protože jsem cestou mohl pozorovat přírodu,“ vysvětluje. Po ukončení základního vzdělání přešel na jedenáctiletou střední školu v Plané u Mariánských Lázní, načež nastoupil na lesnickou a dřevařskou fakultu v Brně.

Produkce, produkce, produkce, ale o biodiverzitu se nikdo nezajímal

Už při studiu v letech 1962–1967 si byl vědom toho, jak byl tehdejší režimní přístup ke krajině špatný. Činy nejen v oblasti lesnictví se absolutně vymykaly tomu, co ho učil jeho otec a dědeček – tedy pečovat o les s láskou a udržovat v něm směs dřevin. „Spoustu lidí vědělo, že je to špatně, ale nedovolili si jít proti trendu, který byl celostátní – maximálně zproduktivnit plochy, zemědělství zpřístupnit pro těžké stroje, prostě všechno maximalizovat. Produkce, produkce, produkce,“ popisuje a pokračuje ve vyprávění: „Nikdo nesledoval to, že mizí břehové porosty, nádherné porosty olšové, že mizí biodiverzita, hmyz, ptactvo. Odstranili přirozené větrolamy. Takový byl příkaz odněkud z ústředí republikového a dělo se to, byť si byli vědomi, že to zrovna není dobré.“

Po ukončení studia prošel roční vojenskou službou a nastoupil do lesního podniku v Tachově. Pracoval hlavně v terénu a měl za úkol kontrolu zalesňování. „Denně jsem nachodil 20 až 25 kilometrů. Nejen pro lesníky je důležité po lese chodit pěšky, pozorovat a inspirovat se,“ říká. Kromě svého milovaného zaměstnání se učil španělštinu na Karlově univerzitě a poté si také doplnil postgraduální studium ve svém oboru. Mimo jiné se snažil vystupovat proti návrhům na kácení stromů v oblastech, kde byly třeba. Vzpomíná například na situaci, kdy nesouhlasil s odlesněním, ke kterému nakonec stejně došlo. Zanedlouho voda zaplavila nedaleké domy a jeho nadřízení se na něj obrátili s prosbou o pomoc při obnově porostu, což vzhledem k předešlé kritice své osoby z principu odmítl. Snažil se také podporovat lesníky, kteří se proti prosazovaným postupům stavěli.

V 80. letech se účastnil cest do Sovětského svazu za endemitním druhem jalovce – byl u Bajkalu, na Kavkazu a u Chabarovsku. Všechny tři výjezdy podnikl ve svém volném čase během dovolené. Pokaždé byl se svými kolegy přátelsky přijat a setkal se i s tamními geology. Koncem 80. let pak odcestoval do Číny, odkud měl se svými přáteli v plánu vydat se do okupovaného Tibetu, který byl pod přísným dohledem. „Přišli jsme k přechodu, tam byla taková budka, nikdo tam nebyl. Kus od toho byla nějaká dlouhá ubytovna. Tak říkáme: ,Nikdo tu není. Tak co teď? Půjdeme? Jdeme, riskneme to.´ Ušli jsme nějakých 100 až 200 metrů a najednou slyšíme za námi GAZ. Říkali jsme si, že teď nás zabásnou a máme po Tibetu,“ vypráví. Nakonec se jim podařilo hranice bez problému překonat, díky dopisu v čínštině s popisem důvodu jejich cesty, který s sebou měli. V Tibetu byl celkem třikrát, přespával u místních a se svými kolegy se věnoval místní flóře. Později zavítal také do Vietnamu, kde zkoumal tamní borovice. 

Jižní Amerika splnila mé očekávání

Do roku 1988 žil se svou ženou a dětmi na Tachovsku, poté se přestěhovali do Prahy. Jeho sen o cestě do Jižní Ameriky neslábl, právě naopak. Sametová revoluce otevřela Hubertu Čížkovi, který se specializoval na tropické lesnictví, dveře. Po mnoha desetiletích čekání se mohl vypravit i na Západ. Poprvé odjel roku 1992, a to v rámci Úřadu technické pomoci OSN. Tři měsíce strávil v Ekvádoru, což odstartovalo jeho další působení v této oblasti. „Viděl jsem problém, se kterým se potýkali, a tím byly totálně odlesněné Andy,“ vysvětluje a dodává: „U indiánů jsem viděl, jak pěstují sazenice takzvanou pytlíkovou metodou, která má však mnoho nevýhod. Sazenice se neujímají až tak dobře, taky metoda není příliš ekologická. Pytlíky, které zůstávají na zalesňovaných plochách, jsou totiž z polyethylenu, který se rozkládá dlouho.“ Hubert Čížek tak stál u zrodu projektu Patrik. Spolu s dalšími českými lesníky nabídl místním vládám nové řešení výsadby. V této metodě se sazenice pomocí jednoduché plničky balí do speciálních kazet, které se sestavují do bloků, což usnadňuje práci s nimi v lesní školce i jejich přepravu do zalesňovaných oblastí. Kořeny sazenic jsou v kazetách ukládány mezi dvě vrstvy zeminy. Rostlina tak získá kořenový bal a poté se vysazuje.[1]

Během dalších cest do států Latinské Ameriky, jakými byly v následujících letech například Chile, Kolumbie, Bolívie, Nikaragua a další, prezentoval projekt vládním úředníkům a promítal jim krátké filmy, které na svých cestách natočili. Také zaučoval místní obyvatelstvo, které bylo podle jeho slov velmi učenlivé. Zalesňování And začalo v roce 1998 v Ekvádoru. „Zařízení jsme postupně zkoušeli v různých podmínkách kontinentu, ve vysokohorských polohách i v nížinách,“ říká. Svou činnost v Jižní Americe v kooperaci s Lesy ČR ukončil roku 2005. Hubert Čížek ale i poté přednášel o své práci na několika zahraničních i tuzemských univerzitách. Mimo jiné svými texty doplnil fotografické knihy Tomáše Míčka „Květy Země“ a „Stromy Země“. V roce 2022 žil v Praze a stále přednášel o svých zážitcích a úspěších v oboru tropického lesnictví.

 

[1] Češi zachraňují lesy Latinské Ameriky. Online. Envi web. 2005. Dostupné z: https://www.enviweb.cz/53234. [cit. 2025-01-15].