„Spoustu lidí vědělo, to jsem věděl, ale nedovolili si jít proti trendu, který byl celostátní – maximálně zproduktivnit plochy, maximálně zproduktivnit zemědělství, maximálně zpřístupnit pro těžké stroje mobilní, prostě všecko maximálně. Produkce, produkce, produkce. A nikdo nesledoval to, že tím mizí břehové porosty, nádherné porosty olšové, že s tím mizí biodiverzita, že s tím mizí ty přesuny toho hmyzu, ptactva z jednoho místa na druhé, které využívaly ty pruhy. Že to zabraňuje větrům, že jsou to takové přirozené větrolamy, to prostě nechápali. Takový byl příkaz někde z toho ústředí republikového a dělo se to, byť si byli vědomi, že to zrovna není dobré. No, bohužel.“
„Přijeli jsme před ten přechod, to bylo takového půl kilometru před ním. Zastavili jsme se a řekli: 'Dál nejdeme, tam je to střežené.' Tak jsme si dali na sebe krosny a teď jsme šli a teď to bylo furt: ,Máme to zkusit, máme to risknout?´ Víza jsme měli do Číny, to jo, ale to je prostě... Tam je stále oblast velice eliminovaná Číňany. A tak jsme přišli k tomu přechodu, tam byl šraňk samozřejmě a taková budka, nikdo tam nebyl. Kus od toho, nějakých padesát metrů, možná víc, sto metrů, byla taková nějaká ubytovna dlouhá. Tak říkáme: ,Nikdo tu není. Tak co teď? Půjdeme? Jdeme, riskneme to.´ Šli jsme a ušli jsme nějakých sto dvě stě metrů, a najednou slyšíme za námi GAZ. A teď je to – víte, jak se to říká mezi chlapy? Teď nás tady zabásnou a máme po Tibetu.“
„To je základ toho, proč jsem tady ještě a proč jsem byl taky lesník a proč jsem miloval přírodu. Protože od začátku říkám, že díky mému tatínkovi a dědečkovi, kteří byli vynikající lesníci, pěstitelé – a ti mě vedli k tomu pěstovat les. Vždycky mi dědeček říkal: ,Pěstuj les. Až budeš velký, všude, kde budeš, pěstuj tak, aby jsi byl na něj hrdý a nemusel se za to stydět.´ To jsem, myslím, dokázal i v těch tropech. Nikdy na to nebyly nějaké stížnosti. Já jsem pěstoval les, dá se říct, téměř po celém světě. To je obrovská deviza, protože jsem poznal spoustu krajin. My jsme se potom přestěhovali. Tatínek mě už na Konopišti bral do lesa, ať bylo jakkoli. Sotva jsem mohl chodit, tak mě tahali s dědečkem do lesa a ukazovali mi, jak je třeba pěstovat, co dělat, jaké dřeviny pěstovat, učili mě květinám, což bylo velice dobré, protože jsem prakticky od nich se naučil květenu u nás, která tady roste, a to nejenom česky, ale i latinsky. To oni v podstatě velice pečovali o to, takže tam už jsem se v tom lese naučil spoustu věcí. Pozorovali jsme zvěř, na Konopišti bylo hodně zvěře, seděli jsme vždycky na takových posedech a pozorovali ji. Takže všechna ta láska už byla od toho.“
Hubert Čížek se narodil v Praze v srpnu roku 1941 Vlastě a Hubertovi Čížkovým. Už od raného dětství ho jeho otec a dědeček, oba lesníci, vedli k lásce k přírodě. Po jedenáctileté střední škole vystudoval v letech 1962–1967 lesnickou a dřevařskou fakultu v Brně. Po ukončení studia prošel roční vojenskou službou a nastoupil do lesního podniku v Tachově. Pracoval hlavně v terénu a měl za úkol kontrolu zalesňování. Po absolvování studoval španělštinu na Karlově univerzitě a poté nastoupil k postgraduálnímu studiu v oboru lesnictví. V 80. letech se účastnil cest do Sovětského svazu za endemitním druhem jalovce – byl u Bajkalu, na Kavkazu a u Chabarovsku. Koncem 80. let pak pracovně navštívil Tibet. Od roku 1992 se zabýval problematikou spojenou s lesním hospodářstvím Jižní Ameriky, kde prezentoval český projekt Patrik – novou metodu výsadby. Působil v Ekvádoru, Chile, Kolumbii, Bolívii, na Kubě nebo Galapágách. O své práci přednášel na několika zahraničních i tuzemských univerzitách. Svými texty doplnil fotografické knihy Tomáše Míčka „Květy Země“ a „Stromy Země“. V roce 2022 žil v Praze a stále přednášel o svých zážitcích a úspěších v oboru tropického lesnictví.
