Josef Cmíral

„Dva měsíce jsme byli v táboře Chomondeley Park a pušky jsme měli naházené na jednu hromadu. Byla to taková velká kupa, všechny pušky a kulomety... A najednou bombarďáci, Němci. Vrúúú, vrúúú... V noci. Bylo to strašné a bomby padaly a jen se čekalo, jak daleko od nás. A najednou asi za půl hodiny začalo hořet. Ale všude dokola. A ten boxer Švancara vylezl ze stanu a řekl: ‚Klucí, pojďte se podívat! Němci zapálili svět!‘ A skutečně to vypadalo, jako by hořel celý svět.“

„Naložili mě do náklaďáku a čtrnáct dní nebo tři neděle jsme cestovali podél fronty až do blízkosti Bordeaux. Deset kilometrů od Bordeaux mě dali na stranu a ta situace byla tak blbá, že nikdo nevěděl, co bude. Řekli mi, že Němci jsou čtyři kilometry od Bordeaux, takže mě dají na louku, seberou mi papíry, všechno spálí a Němci mě vezmou. Ale to bylo blbý. To byl pro mě blbý pocit. Ale udělali to. Nechali mě ležet na louce a odjeli do Bordeaux.“

„Němci asi taky dostali zprávu, protože si dali lodní děla na tramvajové spodky a zaměřili si úsek. A ten úsek byl tak zaměřený, že když ráno se spustí dělostřelecká palba kvůli rámusu, aby nebylo slyšet, že se startují tanky, tak teprve pak vyjedou tanky ven. Přes noc jim udělali ženisti bílými páskami trasu, ale byl velký vítr, tak jim pásky odfoukl jinam. Takže první tank, co vyjel, narazil na minu. Byl hotovej, měl pás pryč. Druhý, když Němci slyšeli, že je střelba, tak střelili a ustřelili mu kupoli, věž. Sedm tanků neujelo ani patnáct metrů, tak se muselo couvnout. Ale tím couvnutím a těmi přípravami jsme měli padesát čtyři mrtvých. A žádný fraky s tím, že by je vzali a někde slušně položili... Houby, vzali je za ruce a nohy a hodili je jak na hnůj. Jeden měl nohu za hlavou, druhý hlavu napůl pryč, třetí zase obě nohy pryč. Tak to tam leželo asi čtyři dny na kupě. Až později přijelo auto s obyčejnými rakvemi a prostěradlama a odvezli to na hřbitov.“