Angelina Čmolová

„Uchovala se ti nějaká detailnější vzpomínka na ten přesun? Loučili jste se nějak velmi emotivně s rodinou? Tobě bylo osm let?“ – „Ani ne celých, sedm a půl.“ – „Co vám řekli?“ – „To si takhle nepamatuji, ale určitě rodičům i nám řekli, že se za chvilku zase vrátíme. Že chtějí, aby se nám nic nestalo, a já na tu cestu mám hrozné vzpomínky. Já jsem po třech čtyřech dnech… v tom ranečku, co jsme měli, bylo nějaké jídlo, ale vzpomínám si, že vedle nás šli partyzáni, oni měli ještě větší hlad než my, takže i to málo, co jsme měli, tak… my jsme jim to nedali, oni si to vzali. Měli asi větší hlad nebo počítali s tím, že my se brzy najíme, a oni tu možnost asi nebudou mít. A pro mě to bylo hrozný taky tím, že já jsem dostala oboustranný zánět středního ucha a z tý cesty jenom si pamatuju, jak jsme se schovávali a jak jsem stále brečela a brečela a brečela. A my jsme chodili hlavně přes noc, aby na nás nebylo vidět, protože bombardovali, královské vojsko, jestli to bylo, to už možná byli i Britové, ti jim šli na pomoc. Tak nevím, kdo nás bombardoval, ale někdo bombardoval a já si pamatuji, že jsme šli jenom za tmy.“ – „Přes den jste byli schovaní?“ – „Přes den jsme byli schovaní nebo jsme spali někde. Ta cesta pro mě byla strastiplná tím, jak jsem onemocněla.“ – „Penicilin nebyl?“ – „Penicilin nebyl, doktor nebyl, popraskaly mi bubínky. Dodnes jeden mám zjizvenej a jeden mám prasklej.“

„Nejhorší vzpomínku bych řekla, takhle to šikanování.“ – „Kdo koho šikanoval?“ – „Děti. Tam byla dcerka vychovatele, už v Nových Hradech, řeckého vychovatele. A nevim, proč jsme se jí chtěly pomstít, byla jsem u toho, nezabránila jsem tomu. Nedělala jsem nic, ale jen jsem koukala, jak dvě holky ji drží za nohy a za ruce a chtějí ji jako vyhodit z okna. Ony by ji nevyhodily, ale pro to dítě pěti-, šesti-, sedmiletý, já nevím, kolik jí bylo, to musel být takovej šok… A takhle tímto způsobem.“ – „A třeba nějaká šikana ze strany vychovatelů vůči dětem?“ – „Byla. To si pamatuji, že tam byla holka, která se počurávala. A ono jí bylo jako nám. Deset, jedenáct, dvanáct možná. A byla určitě nemocná. A kde se to v tý vychovatelce vzalo, tolik zloby a nenávisti vůči tomuto tvorečkovi, de facto to bylo ještě dítě. Já nevím, jakým způsobem to dělala, nemohla nás nutit, abychom se jí vysmívaly. Ale dělala to tak, že ta holka musela… že jsme se jí vysmívaly, já nevím, jestli já taky. Ale ta holka musela tak strašně trpět. Tak na to mám hrozný vzpomínky.“ – „A ta vychovatelka vás ponoukala?“ – „Jo, i takhle, jak jí nadávala.“