Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Csoroszová (* 1942)

• narozena jako Veverková 12. prosince 1942 v hornické rodině v Ostravě-Heřmanicích

• děda, otec, bratři i manžel pracovali na šachtách na Ostravsku a Karvinsku

• pamětnice života v hornické kolonii Dolu Petr Bezruč v padesátých letech

• vyučila se prodavačkou a pracovala v obchodech s textilem

• manžel Tibor Csorosz pocházel z maďarské rodiny z jihovýchodního Slovenska

• v době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pamětnice na rekreaci v Sovětském svazu

• bála se, že se nebude moci vrátit domů za dítětem

• od šedesátých let žila v Ostravě-Porubě

• v roce 2023 žila jako vdova v Ostravě-Porubě

Život Boženy Csoroszové se odmalička točil kolem dobývání černého uhlí. Vyrostla v hornické kolonii v Ostravě-Heřmanicích. Na šachtě Terezie, po válce přejmenované na Důl Petr Bezruč, pracoval její dědeček a otec tam nastoupil už jako čtrnáctiletý. Do hlubinných dolů Ostravsko-karvinského revíru fárali také strýcové a bratři. I za muže si vzala horníka. Oba rodiče jí také vyprávěli, jak museli jako malí chodit na haldu vybírat zbytky uhlí, aby bylo doma čím topit.

Podmínky v Bezručově kolonii, kterou tvořilo pět jednopatrových cihlových dvojdomů, byly po válce velmi primitivní. „Měli jsme jen jeden pokoj a kuchyň a zpočátku tam bydleli i dva strýcové a babička. Dole byl společný záchod. Koupali jsme se v prádelně, kde byla pec a plechová vana. Vodu v kuchyni jsme ale měli jako jedni z prvních v kolonii,“ vzpomíná.

U domů stály chlívky pro prasata, kurníky, králíkárny a zahrádky. „Každý něco choval a pěstoval. Nejdůležitější ale bylo, že si tam lidé pomáhali a žili pospolu. Proto se tam žilo dobře a ráda na to vzpomínám. V létě se sedělo venku a zpívalo. V zimě se dralo peří. My děti jsme bývaly u sousedů jako doma, půjčovaly jsme si hračky a dělily jsme se o jídlo,“ vypráví pamětnice. V blízkosti byly obchody, hospoda, holič i opravna bot.

Jednou v dole, a víckrát ne

I když bydleli v centru průmyslového regionu, příroda jí tam nechyběla. Nedaleko byla Stromovka, kde později vznikla zoologická zahrada. „Chodili jsme tam na houby nebo na maliny. Kousek za domem byl rybník, tam zase rostly ostružiny. Blízko byl ovocný sad. Když jsme ale přijeli do centra Ostravy, bylo to peklo. Hned jsme měli plné oči černého prachu,“ vzpomíná Božena Csoroszová.

Jako dítě nevnímala, jak je hornická práce nebezpečná a těžká. Nikdo z jejích blízkých v šachtě nezemřel ani neutrpěl vážné zranění, i když otec i manžel doplatili na práci v dole zaprášenými plícemi a předčasným invalidním důchodem. Sama sfárala do dolu až pár let po svatbě, když manžel dostal v práci vyznamenání. Exkurze pro rodinné příslušníky na Dole Michal byla prý součástí odměny.

„Nafasovala jsem gumáky, fáračky, přilbu, lampu a v kleci jsme sjeli dolů. V nízké sloji jsme se museli plazit. Byl to hrozný zážitek. Říkala jsem si, že bych tam nechtěla dělat ani za nic,“ říká pamětnice. Pak už měla větší pochopení pro muže, kteří v podzemí trávili půlku života. „Jednou manžel přišel ze šichty hodně pozdě a byl opilý. Druhý den jsem se dozvěděla, že na šachtě byla havárie. Byla jsem vděčná, že se mi vrátil.“

Když přijel Gottwald do Karviné, všichni ho velebili

Božena Csoroszová se narodila 12. prosince 1942 doma v hornické kolonii ve slezské části Ostravy, Heřmanice. Byla druhým dítětem Antonína a Anny Veverkových. Před ní se jim narodil Antonín, čtyři roky po válce přišel na svět Zdeněk. Otec také pocházel z této kolonie. Matka vyrůstala v nedalekém Hrušově.

Na válku ani její konec si Božena Csoroszová nepamatuje. Jen od matky slyšela, jak chodívali při leteckých poplaších do krytu nedaleko haldy Ema. Oba rodiče vstoupili po osvobození do Komunistické strany Československa (KSČ). Byli podle ní upřímně přesvědčení, že komunisté to myslí s republikou dobře.

„I já jsem to tak brala. Žila jsem v tom budovatelském nadšení. Pamatuji si na prvomájové oslavy, obrovské tabule s portréty Stalina a Gottwalda a papírové květiny, kterými to ženy zdobily. Jednou jsem byla se strýcem v Karviné na hornickém dni. Přijel Gottwald a všichni ho velebili. Když jsem se po letech dozvěděla, co všechno se dělo špatného a kolik má třeba Stalin na svědomí lidí, zhrozila jsem se,“ říká Božena Csoroszová, která do KSČ nikdy nevstoupila.

Otec dělal celý život v dole a matka také těžce pracovala. Pomáhala u zedníků, uklízela na šachtě. Na konci čtyřicátých let kopala základy ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. „Maminka a další asi tři ženy z kolonie tam chodily pěšky. Říkaly, že jdou ‚krumpáčovat‘. Obdivuji maminku, jak to zvládala. Chodila do práce a starala se o nás. Vždycky bylo navařeno a domácnost měla ve vzorném pořádku. Každou sobotu upekla několik plechů buchet. A ještě k tomu háčkovala záclony.“

Otec „fedroval“ a maminka musela držet pusu

Otec Antonín se ničím nevyučil, ale byl podle pamětnice bystrý a inteligentní. „Na šachtě se vypracoval na zástupce štajgra a poslední roky před důchodem dělal bezpečnostního technika,“ říká pamětnice. „Naučil se také opravovat boty. Uměl postavit kůlnu, na zahrádce pěstoval tabák. Byl totiž velký kuřák,“ říká. Maminka byla podle ní „zlatá“. Otce měla také velmi ráda, ale pamatuje si, že matka to s ním neměla vždy jednoduché.

„Když přišel domů a neměl mu kdo ohřát jídlo, než by si ho sám nachystal, raději šel do hospody,“ vypráví Božena Csoroszová. Pamatuje si, jak k nim chodívali jeho kamarádi horníci. Říká tomu, že fedrovali. Povídali si o práci na šachtě, hráli karty, popíjel a kouřili. „Seděli do noci v kuchyni, kde jsme my děti spaly. Bylo tam modro od kouře, ale maminka nemohla nic říct,“ vypráví.

I Veverkovi mívali v chlívku prase. Božena Csoroszová vzpomíná, že když pašíka zabíjeli, ohleduplně jí zakázali přístup na dvůr, aby nic neviděla. Ve spíži pak bylo uzené, které otec dostával na svačinu do práce. „Maminka mu vždy také dávala bandasku s meltou,“ říká pamětnice. Chovali králíky a husy. „Byla jsem malá husopaska. Chodila jsem s nimi až ke Stromovce. Jednou, když se vylíhla housata, mi maminka řekla, abych je sebrala do košíku. Ale husa je bránila. Skočila mi na záda a klovala a škrábala mě tak, že jsem musela volat o pomoc.“

Školu měla v dřevěném baráku, kde byl prý za války zajatecký tábor. Až na učitele náboženství, který je mlátil rákoskou přes prsty, má na školu pěkné vzpomínky. „V ‚dřevjance‘, jak jsme škole říkali, jsem zažila výborné učitele. Vzpomínám na ně s láskou. Brali nás i na výstavy, do divadla, na koncerty. Sázeli jsme společně také stromky,“ vzpomíná Božena Csoroszová.

Z okna se dívala na obrovskou sochu Lenina

Vyučila se v Ostravě prodavačkou textilu pro obchodní dům Horník, před znárodněním Bachner, v centru Ostravy. Tenkrát se mladí lidé učili pro konkrétní závody nebo podniky, do kterých po vyučení automaticky nastoupili. Božena Csoroszová si svou práci oblíbila. „Horník byl jeden z nejlepších obchodních domů v Ostravě. Dostali jste tam všechno, od potravin až po nábytek,“ říká. Vůbec nejkrásnější jí však připadal obchodní dům Ostravica-Textilia, kde dělala učňovské zkoušky.

Když jí bylo osmnáct let, provdala se za Tibora Csorosze. Pocházel z rodiny maďarské národnosti z obce Streda nad Bodrogom na jihovýchodním Slovensku. Do Ostravy přišel na brigádu na šachtu a už tam zůstal. Pamětnice měla jeho rodinu ráda, i když jim nerozuměla, protože mluvili maďarsky. Už ráno prý pili místo kávy nebo čaje víno z vlastního vinohradu. V létě tam bývalo takové horko, že kolabovala.

Manželé dostali byt na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě, tehdy na Leninově třídě. Z okna se pak roky dívali na sochu vůdce ruské bolševické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina, v nadživotní velikosti. „Ani jsme ho nevnímali. Poruba byla hezká a kulturní čtvrť. Byly tam i pěkné restaurace s živou hudbou. Cestou z práce jsem mohla nakoupit. Všechny obchody jsem měla po ruce. Vzpomínám si, když začínaly samoobsluhy. Byla jsem z toho vedle.“

Manžel vystřídal několik šachet, dělal v Ostravě i na Staříči u Frýdku-Místku. Na ranní prý vstával přesně ve tři čtvrtě na čtyři. Když byl výplatní den, odevzdal jí vždy všechny vydělané peníze. „Dávala jsem mu kapesné. Nechal mě hospodařit podle mého uvážení,“ vypráví pamětnice. Když jako horník začínal, brával Tibor Csorosz kolem dvou tisíc korun, přičemž byt je nestál ani dvě stovky. V roce 1963 se jim v porodnici v Ostravě-Zábřehu narodila dcera Soňa. Porod byl komplikovaný. „Kdybych rodila doma jako moje maminka, nepřežila bych a dcera možná taky ne. Byla jsem na kyslíku, umělé výživě, dostala jsem transfuzi krve.“

Dovolenou u Černého moře v roce 1968 si neužila

Po mateřské Božena Csoroszová pracovala v obchodě s textilem a pak v galanterii v Ostravě-Porubě. Mohla si dovolit chodit do práce jen na čtyři hodiny. „Žili jsme skromně, neměli jsme ani auto. Manžel po něm netoužil. Doma jsme ale neseděli. Jezdili jsme na hory i na rekreace k moři. Byli jsme v Bulharsku, v Rumunsku,“ říká. V polovině srpna 1968 odletěli k Černému moři do Sovětského svazu. „Už když jsme tam jeli, měla jsem divný pocit. Tenkrát se konalo velké cvičení vojáků Varšavské smlouvy, které ale pořád nekončilo,“ říká pamětnice.

Rekreaci si tehdy opravdu neužila, protože během jejich pobytu u Černého moře vpadly do Československa armády Varšavské smlouvy, aby potlačily údajnou kontrarevoluci. Sovětská vojska pak zůstala v republice více než dvacet let. „Když jsme se tenkrát dozvěděli, co se u nás stalo, dostala jsem hysterický záchvat. Hrozně jsem se bála, že se nedostaneme domů. Dcerku nám hlídali rodiče. Manžel mě musel uklidňovat. V Soči jsme si koupili tranzistorové rádio a chytali jsme zprávy z domova,“ vzpomíná.

Do Prahy nakonec odletěli v plánovaném termínu, na konci srpna. Už na letišti viděli plno cizích vojáků a báli se. „Spěchali jsme na vlak a rychle domů. Maminka byla šťastná, že jsme se vrátili. Bylo to pro ni těžké, protože měla strach také o bratra Zdeňka, který na začátku srpna narukoval na vojnu. Nevědělo se, jestli bude válka. Brácha natřikrát skládal přísahu. Rodiče za ním vůbec nepustili.“

Sovětské tanky viděla i doma na tehdejší Leninově třídě v Ostravě-Porubě. Nedaleko Leninovy sochy někdo napsal velkými písmeny jména komunistických politiků Vasila Biľaka a Drahomíra Koldera, kteří patřili k signatářům takzvaného zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. „U jejich jmen byly nakreslené oprátky,“ vzpomíná Božena Csoroszová.

Spokoj se s málem a budeš šťastný

Pamětnice poskytla rozhovor Paměti národa v únoru 2023, když jí bylo osmdesát let. Bylo to rok od ruské invaze na Ukrajinu a válka stále pokračovala. „Teď se znovu bojím, ještě více než v roce 1968,“ řekla. S vývojem po roce 1989, kdy padl komunistický režim, byla nespokojená.

„Nepočítala jsem, že u nás uvidím žebráky a bezdomovce. Máme tady tvrdý kapitalismus jako za první republiky. Nejen naše fabriky, ale i vodu jsme prodali cizincům. Stavějí se monstra a všude mají přednost auta. Nelíbí se mi také, že lidé spolu málo komunikují.“ Její životní krédo a zároveň vzkaz budoucím generacím zní: „Spokoj se s málem a budeš šťastný. Nedělej nikomu zlo. Nešetři úsměvem, který nic nestojí.“