Božena Csoroszová

„Rodiče po válce vstoupili do strany [Komunistické strany Československa]. Šli tam z přesvědčení, chtěli, abychom se měli lépe. Člověk se po letech zhrozil, co se všechno dělo. Pamatuji si na obrovskou tabuli zvenku na okně s Gottwaldem a Stalinem. Ženy dělaly papírové květiny a všechno zdobily. A byl průvod. Žili jsme v tom. A pak se člověk dozvěděl, co třeba Stalin všechno udělal. I nejstarší manželův bratr byl po válce v gulagu. Vrátil se až v roce 1949. Šlo jich tam sto dvacet a jen patnáct se jich vrátilo. Nikdy o tom nemluvil. Dozvěděla jsem se to až později.“

„Byla jsem husopaska. Chovali jsme také prase a králíky. Teta měla prase a slepice. Jednou na jaře se nám vylíhly housátka. Maminka je potom dala do chlívku. Měla jsem možná devět nebo deset roků. Maminka mi říká: ‚Boženko, dej housátka do košíku.‘ Tak jsem je začala vybírat, ale husa je bránila. Skočila mi na záda, škrábala mě a klovala. Volala jsem o pomoc. Potom jsem je chodila pást do Stromovky, jak je dnes vchod do zoologické zahrady, a dál až na hůrku, kde byl rybník. Řeknu vám, že jsme neměli všechno, ale byli jsme skromní a radovali jsme se ze všeho. Dnes jsou mladí rozmazlení.“

Pamětnice zpívá ukázku z hornické hymny a poté další hornickou píseň v nářečí „po našemu“.

„Jakou máte nejstarší vzpomínku na dětství?“ – „Nejstarší? Když jsem byla malá, tak mi maminka zpívala Osiřelo dítě. Bylo to smutné. Vzpomněla jsem si na to až po letech. A pamatuji, že jsme se ve čtvrté nebo v páté třídě učili čínskou hymnu. Dodnes ji umím.“ – „Tak nám ji zazpívejte.“ – „Já už zpívat neumím. Ale zkusím to.“ (Zpívá kousek čínské hymny.)